Čína – velmoc třetího tisíciletí? To je podtitul posledního dvojčísla revue Prostor. Na rozdíl od novin, časopisů či televizních šotů má formát literární revue jednu velkou výhodu: na 232 stranách už přece jen lze přinést široké spektrum informací o Číně od literátů, cestovatelů, překladatelů či hudebníků. Jakkoli je současný informovaný zájemce, znalý aktivního vyhledávání na internetu, o jiných předmětech svých zájmů poučen rychleji a z mnohem více zdrojů najednou, handicap neznalosti čínského písma ho odsuzuje do role pasivního příjemce zpráv jiných a často na jiná témata, než by ho zajímalo. Dvojčíslo 77 a 78 Prostor (revue pro společnost, politiku, kulturu a umění) se právě z těchto a řady jiných příčin a důvodů vydařilo.
Kde jinde byste mohli číst postřehy jak člověka, který strávil delší dobu v Číně v 50. letech, ale také před dvěma roky? Historik umění, sinolog, překladatel a publicista Josef Hejzlar si také nemohl nevšimnout, že „v rozvíjející se výstavbě Pekingu se stále silněji projevuje betonářská lobby… s pochybným estetickým a hygienickým působením. Odborníci na starověkou čínskou filosofii tento vývoj označují za jangový, tedy tvrdý, maskulinní.“ Samozřejmě se tento pamětník a občan malého státečku uprostřed Evropy nechal ohromit a ochromit „paterem šestiproudých okružních tříd s hustým provozem, do všech stran napnutých dálnic, třídou Dlouhého míru, táhnoucí se na osmdesát kilometrů.“.
Samozřejmě se mnozí nemohli vyhnout problematice letošních olympijských her. „Vezměme např. čínskou a případnou českou budoucí olympiádu. Jak symptomaticky se jen v těchto dvou případech všudypřítomný olympijský nevkus doplňuje a v bizarním kruhu uzavírá! Tam obří národ ujařmený v obludné směsi „komunismokapitalismu“, před jehož ekonomickým potenciálem a trhem západní „politikobyznysmeni“ v podlézavé servilitě uctivě hopkají a panáčkují, tu zase nevelký a světovosti se domáhající lid, který by konečně dýky olympiádě alespoň na čtrnáct dnů poprvé za tisíc let povýšil svůj Říp na nezpochybnitelný pupek světa,“ napsal ve svém zamyšlení Olympiáda marnosti Radim Seltenreich.
Zkušený cestovatel a publicista Luděk Frýbort, původně geolog, žijící v Hannoveru, zase popsal své zkušenosti „Ze zadního dvorečku čínského zázraku“. „Číňan je tvor kolektivní…a robinsonskými sny netrpí. Uprostřed mas je jako ryba ve vodě a s nadšením se podřizuje jejich režimu… Takže tohle je pramen čínského hospodářského zázraku, před níž svět v obdivu klesá na kolena: miliony bídně placených ubožáků, jimž ovšem stěží může konkurovat blahobytný, všemi lidskými i jinými právy vybavený západní zaměstnanec… Jak dlouho tahle konjunktura potrvá? No, věčně asi ne… Anebo, což je pravděpodobnější, je dříve či později dostaví nějak¨á sekundární katastrofa, o níž si Říše středu intenzivně koleduje,“ myslí si cestovatel, který se vždy snaží naučit alespoň částečně jazyk té které oblasti, do které cestuje, ale s čínštinou neuspěl. Všude se staví a nejméně tři ze čtyř přetížených vehiklů, co se jich plahočí po silnici, jsou naloženy buď štěrkem, cementem či jinými stavebními materiály, nebo zase blátem, hlínou, rozlámanými kusy betonu z demolic. Rachtavě, tempem závodního šneka se pohybují vpřed v oblacích kouře černého i modrého, jež se slévá s všudypřítomným smogem v jeden rakovinotvorný opar. Jak směšná je naše zoufalá snaha o čistší a ještě čistší motory, naše zákazy, dobrovolná omezení a jiné oběti, jenž přinášíme na oltář světového klimatu, když jsou okamžitě pohlcena bohorovnou nevšímavostí Číny a Indie! V duchu si říkám, jak dlouhý čas je čínskému buldozeru ještě vyměřen… něco mezi deseti a dvaceti roky, odhadoval bych,“ dodává Frýbort (pro mne právě v čase po ničivém tamním zemětřesení).
Jako jakýsi bonus je příjemné číst o otázce Tibetu od rodilé Tibeťanky, spisovatelky Özer (Pravdu o Tibetu musí vyjádřit Tibeťané sami!), nebo od studentky antropologie, která v Tibetu strávila dvě měsíce v roce 2006, a o politické historii Tibetu a Tchaj wanu od sinoložky Ivany Bakešové, o tom, co si myslí o Češích někteří Číňané, dlouhodobě žijící v Česku atd.
Stanislav Komárek, který navštívil Čínu několikrát, a dělí svůj život na dobu před a po návštěvě Číny, přidal něco svých ostrých postřehů a drastických srovnání historického vývoje i současnosti Číny i Evropy: „Čínský elán nás může podle povahy fascinovat nebo děsit, ale nemůžeme ho popřít – ten náš vzal za své v pekle obou světových válek a jeho zbytky v dalších dekádách, ale býval kdysi podobný, jen technologicky méně mocný… Stejně jako někdejší Čína, je i současná Evropa v zásadě neschopná obrany a ustoupila by komukoli, kdo by své požadavky vznesl s náležitou vehemencí – její bezpečnost je vlastně garantována jen zvnějšku Spojenými státy.“
Spisovatel (a manžel čínské ženy) Ota Ulč zase ví, že „Čína je spolu s USA největším spotřebitelem pohonných hmot, ale na rozdíl od Západu je využívá s poloviční efektivitou. Z dvaceti měst s nejvíc znečištěným ovzduším je jich šestnáct v Číně. Přiznám se, že jsem při žádném ze svých pobytů v čínských městech neviděl modrou oblohu…“ A jako celoživotní sběratel paradoxů si nemohl nevšimnout, že „Čína se stala největším výrobcem sexuálních pomůcek, a v Šanghaji se dokonce v prodeji objevily kondomy s Maovým portrétem. Většina mladých lidí ve věku kolem patnácti let však už neví, kdo to byl Mao Ce-tung.“
Naznačuji, že toto dvojčíslo má opět dostatek prostoru a zajímavých a Čínou přímo poučených autorů, aby nabídl celé spektrum názorů, postřehů a zamyšlení na téma, které by nás všechny mělo hodně zajímat (a nejen kvůli letošní olympiádě).
Vlastimil Marek, čtvrtek 22. květen 2008
