Jinými slovy, naši budoucnost určuje právě to, s jakým základním znaménkem (jestli plus nebo mínus) dnes vnímáme a jednáme.
Věděli to staří moudří všech duchovněji orientovaných kultur, věděl to Buddha a Ježíš, a víme to dnes i my (díky moderním zobrazovacím metodám). Rozhodující je úmysl. Ukázalo se, že skutečně jsme strůjci svých osudů. Současná psychologie říká jevu, který znali a praktikovali staří buddhisté či taoisté a šamani všech věků “princip sebevyplňujícího proroctví”. Fred Alan Wolf, slavný současný americký teoretický fyzik, tvrdí, že rozhodující je úmysl.
Freda jsem zažil počátkem 90. let minulého století na jedné mezinárodní konferenci v Kalifornii. Přenášel na téma „rozhodující je úmysl“ (vydal v tu dobu i stejnojmennou knihu). A vyprávěl svůj příběh. Jako nadějný vědec, několik let poté, co vystudoval s červeným diplomem teoretickou fyziku, publikoval několik prací a podruhé se šťastně rozvedl, se zase, když našel karoserii svého nového sportovního vozu poškrábanou hřebíkem, ukrutně rozčílil. A najednou mu došlo, že má sice nejvyšší možné a prestižní vzdělání západního typu, ale že se zase, přestože si tolikrát sliboval, že své emoce už přece zvládne, rozčílil kvůli celkem nedůležité věci. Rozhodl se tehdy, že se pokusí najít si nějakého duchovního rádce. A protože byl Američan, tak nějakého starého indiánského šamana. Tři měsíce jezdil od města k městu a ptal se po nějakém šamanovi. Nakonec skončil v baru v jednom městě u hranic s Mexikem a ze zoufalství se zeptal barmana: „Barmane, nevíte, kde bych našel nějakého šamana, duchovního rádce?“ Barman odpověděl, že on neví, on je jen barman, ale ta dáma tam naproti prý pracuje v knihovně, ať se zeptá jí. Fred se tedy představil, vyslovil svou prosbu, a dáma odpověděla: „To nevím, já jen pracuji v knihovně. Ale počkejte, právě jdu z pošty, tak se podívám, jestli tam v té záplavě nabídek a letáků třeba právě dnes není náhodou pozvánka na přednášku nějakého šamana.“ A opravdu, ukázalo se, že se v tom městě bude za týden konat přednáška peruánského šamana.
Za rok byl Fred Alan Wolf v Limě, hlavním městě Peru, a s padesáti dalším účastníky tříměsíčního šamanského kurzu v deštném pralese byl organizátory pozván do kina (aby se před ranním odjezdem rozloučili s civilizací). Promítali deset let starý peruánský film, který se jmenoval „Větry ayahuascy“, a který pojednával o osudu jednoho mladého Američana, který několik let po absolutoriu nejprestižnější univerzity a po třech rozvodech stál před poškozenou jachtou a hrozně se rozčílil. Uvědomil si ale, že se nechce stále rozčilovat a že tedy potřebuje najít nějakého duchovního rádce, tedy šamana. Pět měsíců putoval od města k městu, až skončil u hranic s Mexikem v restauraci a zeptal se servírky, jestli neví o nějakém šamanovi. Servírka odpověděla, že to tedy neví, že ona je jen servírka, ale ta paní, která si dává polévku tam v rohu, je majitelkou knihkupectví, tedy vzdělaná žena, ať se zeptá jí. Hrdina peruánského filmu se tedy zeptal i té paní, ta ale odpověděla, že ona o šamanech nic neví, že jen prodává knihy, ale že jde právě z pošty, třeba jí právě dnes někdo poslal pozvánku na přednášku nějakého šamana.
Fred Alan Wolf seděl v kině jako zařezaný, štípal se do stehen a nevěřil svým, očím, uším a mysli: „Vždyť to je o mně! Co se to děje? Ale to je deset let starý peruánský film?!? Jsem tedy jen jakousi loutkou k rukou Boha loutkáře?“
Ve filmu se Američan účastnil tříměsíčního kurzu v deštném pralese, a jak to v takových filmech bývá, potkal se s krásnou, o hlavu vyšší černovlasou Peruánkou, zamilovali se, políbili a byl konec. The end.
Na oné konferenci byl Fred se svou novou ženou (o hlavu vyšší černovláskou z Peru) a přednášel o své knize, ve které dovozoval na třech úrovních (světa mikročástic, světa lidí a světa galaxií), že rozhodující je úmysl. Jinak řečeno: když se skutečně niterně rozhodnete, a když váš úmysl bude čistý a jasný (jako příkaz počítači), pak, budete-li chtít začít cvičit jógu nebo potkat šamana, na správném místě a ve správném čase potkáte ty správné lidi, knížky, letáčky a cesty, jak se dostat k józe nebo šamanovi (a ve vašem městě se objeví učitelka břišního tance nebo parta maminek založí hnutí za aktivní porod, nebo na síti narazíte na stránku nazvanou „pozitivní noviny“).
A ještě praktický dodatek. Jistě si vzpomenete na společenskou hru, při které hraje gramofon a v místnosti je 20 lidí a jen 19 židlí. Hudba najednou přestane a všichni tančící si musí rychle sednout. Na koho nezbude židle, jde ze hry ven. Odstraní se další židle, hudba spustí…atd. Hra končí v okamžiku, kdy zůstane jedna židle a na ní vítěz, obvykle člověk s nejostřejšími lokty. Takhle nějak funguje i naše dosavadní společnost: silnější vyhrává na úkor druhých, šíbři a podvodníci vyhrávají za každou cenu, malá skupinka se má dobře, ostatní “jdou ze hry ven”. Jenže ta hra je tu pro nás, pro lidi. To my jsme si ji vymysleli, abychom se bavili, ne abychom prohrávali a byli smutní. Každá hra má svá pravidla.
Ukazuje se, že stačí změnit zadání hry (na život). V této nové hře „je dovoleno sedat si na klín”. Hudba přestane hrát, a hle, je tu první dvojice. A další. Nakonec zbude jedna židle a na ní člověk a jemu na klíně sedí další a tomu na klíně jiný a tak dále. A pak nastane zázračný okamžik: hmota (židle) vůbec není potřeba. Odstraní se poslední židle a v místnosti zbude kruh dvaceti lidí, kteří si vzájemně sedí na klíně. Na rozdíl od jiných her všichni vyhrávají. Nikdo nic neztrácí. Všichni se baví a všichni získají.Věděli to staří moudří všech kultur a je nejvyšší čas, abychom to začali aplikovat (protože my už to taky víme, a máme to i funkční magnetickou rezonancí a výpočty teoretických fyziků prokázané): rozhodující je úmysl. Stačí se (pozitivně) rozhodnout, tedy pojmout úmysl, a pak se začnou dít věci…
A pak stačí změnit zadání (svému egu, ale i výrobcům počítačových her a nových mobilů nebo palmtopů, ale také lékařům, filosofům, politikům, vládám, nefungujícím demokraciím, OSN)…
Vlastimil Marek, čtvrtek 19. říjen 2006
