Zároveň se sílícím vnějším (reklamním, mediálním, genderovým) tlakem přirozeně sílí i touha některých žen „realizovat“ se: tedy duchovně dospět. Nalézt skutečné základy (duchovní) osobnosti a následně i zdroje (a směr) smysluplného naplnění života. Mimochodem, jakkoliv jsou muži jiní než ženy (a formy jejich hledání jiné než například formy skutečně fungující meditace žen), v oblasti hledání a nalezení duchovnosti jsme si rovni: všichni jsme potenciálně osvícení. Dnes ale oslovím spíše ženy (které, tak jako alkoholik, si často pletou spiritus se spiritem: být ženou neznamená kvůli tomu rozbít fungující vztah, právě naopak).
Hledačkám sebe (realizace) se vždy, když o to požádají, pokouším naznačit, co je a co není vhodné a dobré dělat na jejich Cestě. Říkávám, že to mají v určitém smyslu mnohem snazší než muži: právě pro evoluční předpoklady ženám pro zklidnění mysli stačí popovídat si s kamarádkami (při mluvení a naslouchání fungují ženy, na rozdíl od mužů, v obou mozkových hemisférách), a na Cestě k realizaci přirozeně (a nejlépe ještě i orgasmicky) porodit.
Objev a využití darů evoluce (v mozku a mysli je nějak dopředu zakódována možnost osvícení, a v ženském těle jsou právě přirozeným porodem spuštěny všechny ty jinak nespustitelné hormonální a energetické přeměny dívky v Ženu a následně v moudrou vědmu) ale, tak jako upečení chleba, vyžaduje několik zásadních předpokladů.
Tak jako nelze upéct dobrý chleba, aniž byste zadělaly na těsto (a respektovaly rady moudrých babiček předchozích generací nejen co se týká poměrů jednotlivých surovin, ale také nutnosti nebouchnout dvířky trouby, jinak i dobře nakynutý bochník splaskne na placku), ale čistýma rukama, právě tak nelze dosáhnout osvícení s ušpiněnou myslí.
Chléb ženy, která si nikdy neumyje díž a ruce, je pak vždy, ať ona sama dělá co dělá, ušpiněný a ne příliš chutný. A pokud taková žena bude následně a stále znovu obviňovat mouku a kvásek a troubu, a nedojde jí, že to jsou její špinavé ruce (a myšlenky), které jsou příčinou opakovaných nezdarů, nikdy se jí dobrý chleba (a seberealizace) nepodaří.
Ještě nikdo nedosáhl osvícení (poznání sebe sama) tím, že by se neustále mračil a kritizoval (zvláště muže kolem sebe). Naopak, když žena miluje (toho potenciálně osvíceného v každém, i v sobě), je na dobré Cestě.
Ještě nikdo nikdy nedosáhl osvícení tím, že by utíkal před světem nebo sebou samým, tedy nečistotami a negativitami ve své mysli, do nějakého kláštera či ášramu. Naopak, když se i (sebe)hledačka popasuje se svými závislostmi a neřestmi, zlozvykem pohodlné lenosti a tendencí k útěkům před vnitřními překážkami, naučí se nejen překonat je sama v sobě, ale následně i pomoci je překonávat jiným.
Ještě nikdo nikdy nedosáhl osvícení tak, že by poznával a transformoval sebe samu s přáteli či kamarádkami na (duchovních?) zájezdech do Thajska či Indie, ale pokud tam odjede s úmyslem dosáhnout osvícení (tedy se správnými prioritami a výdrží), najde to správné místo a toho správného učitele.
Ještě nikdo nikdy nedosáhl osvícení bez usilovné práce, jen tak, že se setkal s nějakým tím osvíceným mužem (či s nějakou tou osvícenou ženou), ale má-li onen zmíněný správný úmysl, právě setkání s takovým člověkem ho může popostrčit a dodat energii potřebnou k překonání niterných překážek.
Ještě nikdo nikdy nedosáhl osvícení díky narůstajícímu počtu zkonzumovaných růžových svetříků, blůziček s čínskými znaky či anděly, karet víl, partnerů a šamanských seminářů, ale má-li pozitivní úmysl dosáhnout probuzení (buddha = probuzený), pak téměř jakákoliv dobrá duchovní kniha, dobrý seminář či hodný partner, ve kterém vidí další zázrak stvoření a proto ho miluje takového, jaký je, může být tou správnou dopravní značkou na Cestě. Často ale stačí zpomalit (třeba chůzi) a naučit se dělat vše na 100% (škrábání brambor a mytí nádobí, ale také skutečné naslouchání partnerovi).
Ještě nikdo nikdy nedosáhl osvícení postojem „nevím co chci, ale nedám pokoj, dokud toho nedosáhnu“. Druhá část téhle věty je ovšem v pořádku (pokud vím co chci a na počátku všeho je pozitivní úmysl): „Chci dosáhnout osvícení (zjištění, kdo jsem), abych pomohla sobě a následně i všem, kteří to potřebují, a nedám pokoj, dokud svůj úmysl nerealizuji.“
S tímhle pozitivním úmyslem pak cesta do ášramu v Indii nebo meditačního kláštera v Thajsku (ale i v Německu či Polsku) není útěkem před nedořešenými problémy se sebou, svým tělem, hormony, zbytky negativních programů z dětství a ryc pyc rozbitých minulých vztahů, ale očistná pouť s jednotlivými zastaveními.
Tak jako při pečení chleba je třeba si pokaždé znovu umýt ruce a vyčistit mysl a pec, i při procesu realizace sebe sama (svých evolučních, osobnostních potenciálů) je třeba vyčistit tělo i mysl pořádným rejžákem každodenní snahy a vytrvalosti: překonat ego programy není snadné a zvláště ženám občas schází mužské umění usilovat o realizaci nějakého cíle až s jakousi zaťatostí. Mají ale, jak jsem naznačil výše, propojenější mozkové hemisféry, a bránu přirozeného porodu. V těhotenství je žena jaksi automaticky léčena i z dlouhodobých nemocí (kmenovými buňkami budoucího děťátka), a přirozený porod pak, tak jako chleba, pomůže upéct (realizovat, zduchovnět, probudit) ženu žárem orgasmu a takto otevřené pece nevyčerpatelné energie ženského těla.
Evoluce ale byla v tomto ohledu štědrá i k těm, které nemohly a nemohou mít děti: po přechodu mají tyto ženy konečně možnost zužitkovat všechny životní zkušenosti, aniž by byly každým menstruačním cyklem vraceny k tělesnosti (pokud si ovšem mezitím zbytečně neuzavřely všechny brány k duchovnosti rozbitím předchozích vztahů a negativními stopami za sebou) – i ony najdou sebe sama, najdou svou duchovnost (včetně způsobů, jak pak efektivně pomáhat jiným).
Duchovnost existuje, a měla by být právě v nebližší budoucnosti přirozenou součástí našich životů. To, co se s námi dnes děje ve vnějším světě, není náhoda. Co když jen (praktická) duchovnost může zachránit svět? Každý člověk je v období okolo jednadvacátého roku svého života „puzen“ k realizaci svých (duchovních) předpokladů, a šance na realizaci (dosažení osvícení) velmi narůstá vždy, když prožívá rok násobku sedmi (je opět v sedmé, duchovní čakře), tedy v každém osmadvacátém, pětatřicátém (to dosáhl osvícení Buddha), dvaačtyřicátém, devětačtyřicátém, šestapadesátém a třiašedesátém roce svého věku).
Jen je třeba si tento dar darů zbytečně nepošpinit negativním myšlením, konzumací toho, co není důležité, a hlavně opomíjením toho, co je ženám bytostně vrozeno: lásky a schopnosti obejmout a pohladit (nebo jinak, nepromarnit tyto dary příliš snadným podlehnutím nějakému tomu hormonu, nebo neušpinit se zbytečně mužskými způsoby usilování o to, co máte vy ženy přímo v sobě samých: občas totiž stojíte po kolena ve vodě, a křičíte ze všech sil, že máte žízeň).
Zatímco muži se k propojeným mozkovým hemisférám a duchovnosti musí prodrat Skyllou a Charybdou usilovné práce (třeba meditace), ženám to vše evoluce nabízí jako na dřevěné lopatě, kterou se vyndávají upečené chleby z pece.
Vlastimil Marek, čtvrtek 16. říjen 2008
