O českých zvláštnostech hudebního vzdělání píši již dlouho. Čechy již nejméně padesát let nejsou konzervatoří Evropy, a rozhodně neplatí rčení co Čech to muzikant. Naopak. Vtip o rozdílu mezi slavíkem a vrabcem spolehlivě zabírá i na současné učitelky hudební výchovy. Jak že se liší vrabec od slavíka? Nijak, vrabec je jen slavík, který absolvoval konzervatoř.
Značná část stávajících hudebních pedagogů zcela jistě jen dobře vykonává svou práci. Jen si odmítají přiznat, že ji dělají tak, jak jim řekli před třiceti a více lety. Průměrný věk profesorů na konzervatořích u nás je totiž „důchodový“.
Co mám proti stávajícímu způsobu hudebního vzdělání? Především to, že výuka hry na hudební nástroje je stále spíše drezůrou než „hrou“. Děti jsou trestány za špatné držení prstů či rukou, blinkají trémou před školním koncertem, před přijímacími zkouškami na konzervatoř nebo akademii, odmalička se musí učit teorii a samozřejmě noty atd.
V demokratickém světě to ovšem už vypadá jinak: tam se děti např. mohou učit hrát celé roky bez not, v Japonsku dokonce noty většinou dlouhé roky vůbec nepotřebují. A na konzervatoři se mohou učit „hrát si“ nejen na pianu, ale s indickým učitelem i na indický sítár, s Afričanem na africký buben džembe a s Číňanem na čínské ústní varhánky.
Tvrdím totiž, že ke škodě nás všech, a zvláště hudebníků, není hudba komponovaná do not, a pak za pár (set) let interpretovaná, tou pravou (povznášející, inspirující, harmonizující a léčivou) hudbou od srdce a do srdce. Noty, oči, to je zvláště u nás mužů jen levá mozková hemisféra a s ní spojené emoce kritičnosti a posuzování.
Daleko nejhorší hříchy ovšem náš drezurní systém páchá v oblasti zpěvu. Každé dítě si v batolecím věku samo od sebe žvatlá a brouká a zpívá. Zpěv je, tedy býval, přirozenou vlastností každého člověka. Přitom ho my lidé potřebujeme jako sůl. Vlastní zpěv nejen uvolňuje emoční bloky, ale i dobíjí tělo a mozek elektřinou. Učitelé hudební výchovy (a populární zpěváci) ovšem Čechy a Moraváky zpívat odnaučili.
Je to ještě horší, než tušíte. Profesionální zpěváci jsou totiž, jakoby přesně v zájmu přeměny slavíků ve vrabce, učeni a nuceni potlačovat ve svých hlasech alikvoty (aby se mohlo zpívat ve sborech) – tedy všechny ty frekvence, které jsou „léčivé“ a člověka harmonizující. Zatímco hlas každého neškoleného zpívajícího člověka obsahuje celou škálu frekvencí (a zvukově tak vyživuje tělo a mozek), hlas školeného pěvce je již frekvenčně chudičký, ořezaný. Ale o tom jsem se podrobněji rozepsal v knize Hudba jinak.
Naše konzervatoře totiž stále ještě (a kupodivu usilovně) vychovávají ze slavíků vrabce. V tisku jsem našel rozhovor s Dagmar Peckovou. Na otázku „Nezačínala jste i vy jako sopranistka?“ naše operní diva odpovídá: „Absolvovala jsem konzervatoř jako soprán. Pak jsem se ale dostala k paní profesorce Denygrové a ta okamžitě poznala problém. Řekla, že by mě viděla spíše jako koloraturní lyrický mezzosoprán. A brzy poté, co jsem k ní začala chodit, jsem měla lepší, daleko otevřenější výšky, šla jsem až do tříčárkovaného dé, což se mi jako sopranistce nikdy nepovedlo.“ A na otázku, jestli se stává, že učitel přirozené dispozice zpěváka třeba i zničí, se svou typickou upřímností uvedla: „Znám spoustu hlasů od přírody krásných, kterým škola ublížila. Z univerzálního úžasného hlasu s rozsahem přes tři oktávy se stala sboristka, která s bídou vezme tak oktávu.“
Samozřejmě, hudební školství jen kopíruje neduhy školství všeobecného. Americký pedagog Noel McInnis popsal běžné vyučování na školách takto: „Po mnoho let vězníme dětské tělo v omezeném prostoru, jeho energii v omezených aktivitách, jeho smysly v omezených situacích, jejich sociabilitu v omezeném množství kamarádů, jeho mysl v omezených zkušenostech o světě kolem nich. Co je naučíme? Neučit se to co chtějí.“
Jiní psychologové (Haney a Zimbardo) přirovnali zase střední školy k vězení, a tvrdí, že skutečnou tragédií nejsou ti, kteří vyrušují, dokonce ani ti, kteří chodí za školu, ale „nekonečné průvody rozplizlých studentů, kteří školním systémem procházejí tiše a bez dotazů, nedotěrní a nevšímaví.“
Ani já jsem si v poslední době v rámci občasných přednášek na školách nemohl nevšimnout, že zatímco studenti posledních ročníků gymnázií a prvních ročníků vysokých škol se ještě umí ptát, jsou zdravě sebevědomí a drze nápadití a provokující, ti z druhých ročníků už jen pasivně sedí a nezeptají se a nezeptají. Vždy si tak vzpomenu na tvrzení jednoho spisovatele o tom, že „školy jsou místa, kde se leští škeble a smirkují diamanty“.
Stávající pedagogové ovšem kladou případným změnám značný odpor. Nedávno mi telefonoval jeden mladý muzikoterapeut, kterému nedovolili umístit na internetových stránkách olomoucké pedagogické fakulty rozhovor se mnou. A letos na jaře mi psala paní učitelka, která ztratila tři roky svých studií (má malé děti a další studium by už nezvládla), protože jí odmítli uznat diplomovou práci, ve které hojně citovala z mé knihy.
Vypadá to, že u nás existuje jen jeden zaručený recept, jak se ze slavíka nestát vrabcem. Odejít ze školy. Odejít někam do světa. Mladý český skladatel Kryštof Mařatka, jehož díla se dnes hrají po celém světě, také z AMU odešel: „Cítil jsem, že kromě výuky Petra Ebena tam nic nebylo.“
S jedním až tragickým aspektem téhle bohužel u nás běžné transformace slavíků ve vrabce se totiž na svých seminářích setkávám zas a znovu: nejen muži (u kterých je téměř pravidlem, že je v dětství, v době mutace, učitelky běžně okřikují a zakazují jim zpívat), ale i ženy tvrdí, že neumí zpívat, protože mají „hudební hluch“. A když se o tom bavíme podrobněji, pak taková žena prozradí, že to byla většinou paní učitelka na základní škole (ale někdy i ambiciózní maminka), která prohlásila, že jim to (tedy všem ostatním) kazí, ať raději nezpívá. Tyhle ženy jsou pak celý život, ač inteligentní a jinak šikovné, zakřiknuté, nedokáží se ve společnosti jiných prosadit, „nezní“. Takto zablokovaní kluci se komunikativně zavřou na celý život, nedokáží sbalit holku, a jediného uvolnění dosáhnou, když se opijí nebo něco rozbijí.
Laik netuší, že svět hudby (zvláště té koncertní a sólistické) totiž ani dnes není idylický. V 80. letech minulého století jsem chtěl zjistit, jak to, že profesionální hudebník není stále moudřejší a krásnější člověk, když je celé dny přímo v centru tak krásného a povznášejícího umění jako je hudba. Hrával jsem pár měsíců ve FISYO (Filmový symfonický orchestr). Natáčeli jsme hudbu k televizním inscenacím a k filmům. S hrůzou jsem zjistil, že mezi hudebníky orchestru panují spíše hororové než normální vztahy. Žestě nenáviděly smyčce, harfenistka pomlouvala korepetitorku, členové KSČ se nebavili s odboráři, v přepisech not byly vždy chyby a než se postupně našly a opravily, byl konec nahrávací frekvence, a i ti, kteří dokázali to které kritické místo zahrát spolehlivě desetkrát za sebou, to po jedenácté zkazili. Když už se to podařilo zahrát a mělo konečně natočit, zvedli se odboráři, že už hrají více jak tři hodiny a ze zákona mají právo na svačinu. A odebrali se na párek s hořčicí a turka. Dirigent začal řvát a ve všeobecné nervozitě se to po přestávce nějak natočilo.
O tom, že situace se nezměnila ani dnes, svědčí i rozhovor (tamtéž) s mladým dirigentem Vojtěchem Spurným, který právě s Dagmar Peckovou a Pražskou filharmonií připravil koncert jako připomínku „inspirátorky Mozarta“ Josefíny Duškové: „Provoz operního divadla připomíná spíše velkou fabriku. Žasl jsem, kolik překážek se dirigentovi postaví do cesty: lobbistické, provozní, finanční. Spousta lidí mluví do zásadních umělecký otázek včetně obsazování zpěváků do rolí. Hledá se typ a možná až na posledním místě jsou hlasové schopnosti. Někdy se se zpěváky jedná jako s pasivními bytostmi, které nemají vůbec žádný názor, a měly by mechanicky vykonávat, co jim dirigent a režisér předepíše…“
Přitom v rozhovoru s pěvkyní Andreou Kalivodovou, která po absolvování brněnské konzervatoře a pražské AMU absolvovala stáž a mistrovské kurzy ve Vídni, se objevuje jeden z možných receptů řešení tristní situace v českém hudebním školství: „Přístup ke studentům tam byl jiný. Chovají se k nim jako k osobnostem, nedovolí si nějaké zasahování do soukromí, pedagog nekritizuje vaši hlasovou indispozici, ctí vás jako kolegu, kterého čeká skvělá budoucnost.“ I ona ovšem přiznává, že život operní zpěvačky „jsou strašný nervy. Začne to už večer před představením…“
Řešení přitom znal už Jan Ámos: výuka na hudební nástroje i zpěv by měly být hrou. Radostí. Děti, ale i dospělí, by (si) měly denně co nejvíc zpívat. A slavíci by zůstávali slavíky…
Vlastimil Marek, čtvrtek 19. říjen 2006
