To, o čem chci uvažovat, je téma, které mne trápí již třicet let (od doby, kdy jsem na vlastní tělo a mysl při meditaci zjistil, že překladatelé dělají často až zásadní chyby). Téma problémů překladů.
Série koncertů Live 8 byla výborně organizovaná a profesionálně produkovaná. Zkoušel jsem shlédnout celý téměř jedenáctihodinový přenos, ale nevydržel jsem. Zvláště různé ty punkové a popové hvězdy. Přesto jsem se několikrát neubránil dojetí (při „reklamních“ spotech nebo při třívteřinovém luskání prstů rapera a herce Willa Smitha, kterým tak naznačoval arogantní mediální ignoranci Západu a bohatých vůči faktu, že každé tři vteřiny někde na Zemi, převážně právě v Africe, zemře malé dítě na následky extrémní chudoby). Přesto, nebo právě proto, jsem si o 106 „užíval“ pocit, že jsem součástí třímiliardové komunity, která alespoň občas není lhostejná k tomu, co se děje „za humny“.
Se svými postřehy jsem si počkal na ranní noviny – abych si je ověřil a abych případně nepřestřelil a byl ve své dobře míněné občasné kritice pochopen. Mimochodem, i ranní rozhlasový komentář Ivana Hoffmana byl o podivně posunutém ohnisku – co se týče důležitosti zpráv – české mediální scény. České večerní zprávy totiž komentovaly psa, který někoho pokousal, nebo Sharon Stoneovou na červeném koberci v Karlových Varech, ale nikoliv největší koncert všech dob a co na něm řekli třeba Bill Gates či Kofi Annan, nebo hlavní iniciátor a organizátor Bob Geldof.
To, o čem chci uvažovat, je téma, které mne trápí již třicet let (od doby, kdy jsem na vlastní tělo a mysl při meditaci zjistil, že překladatelé dělají často až zásadní chyby). Téma problémů překladů.
Jak se mají domluvit politici a národy území (jen si všimněte, jaké problémy má dnes Evropská unie s překladem svých materiálů do 25 jazyků svých 25 současných členů, a kolik problémů bylo s překladem evropské ústavy), na kterém se mluví tolika tak různými jazyky? A to jsme přitom Evropané. Jak se asi mají domluvit národy Afriky, kde je jazyků daleko víc? Jak se pak mají domluvit politici Evropy či USA s politiky z Afriky (zvláště po neblahé zkušenosti naprostého přehlížení kulturních odlišností v době velkých středověkých zámořských objevů)? Jak poznamenal ve svém zamyšlení v den koncertu v jiných novinách na téměř totožné téma český filosof Petříček: „Odlišné kultury či dokonce civilizace mohou žít vedle sebe, jen pokud se jedna druhé nesnaží vnucovat své hodnoty a svůj způsob života…“
Jak má pop star s milionovými příjmy pochopit, co to je mít každý den a celé měsíce a roky hlad? Jak má bankéř Světové banky přes prizma miliardových ukazatelů soucítit s lidmi, kteří si, ač pracují stejně tvrdě, nevydělají ani dolar denně? Jak „přeložit“ (přetlumočit) předsedům vlád osmi nejvyspělejších zemí světa situaci těch nejchudších států a naprosté většiny jejich obyvatel?
Jistě, ani já jsem moc nevěřil Madonně, když (v bílém obleku a s doprovodem několika desítek zpěváků taktéž v bílých oblecích v rámci šou za miliony dolarů) vyzývala k „revoluci“… právě tak jsem ovšem vlastně neměl, ale uvěřil, naštvanosti zpěváka skupiny Green Day.
Byl jsem vděčen, že se Peter Gabriel na jednom docela malém pódiu v Cornwallu „ujal“ několika afrických zpěváků, a také mi vadilo, že se na hlavních scénách objevil jen jako host Senegalec Youssou N´Dour. Z novin jsem se pak dověděl důvod: neznámí Afričané by prý nepřitáhli žádanou pozornost diváků. Souhlasím s Gabrielem, když prohlásil: „Tomu rozumím, ale nesouhlasím s tím.“ A televizní hlasatel Andy Kershaw, který moderoval i jeden z koncertů Live Aids v roce 1985, trefně poznamenal: „Jak mohou organizátoři žádat svět, aby Afriku nezanedbával, když dělají přesně totéž?“
Přes těch několik zádrhelů jsem si tuhle sobotu u televize hudbu, kapely, apely, spoty, událost a možnost být součástí něčeho většího náležitě (a často, jako při vystoupení skupiny Pink Floyd, i pamětnicky) vychutnal. Díky všem.
Jenže, a proto to všechno zmiňuji, co je platná všechna práce a velmi pečlivé zpracování k podpisové účasti vyzývajících spotů, když pak překladatel, v našem případě překladatelka, tak ujede? Byl jsem neprofesionalitou Dany Hábové, která udělala několik zásadních chyb a s postupem koncertu nereagovala na dění na obrazovce (znělo to, že se snad s kolegy ve studiu celou dobu bavila a prostě nedávala pozor) obrovsky zklamán a pobouřen (navíc totiž za přispění režiséra nebo techniků velmi často nebyly vůbec slyšet začátky jejích vstupů).
Když totiž šéf OSN Kofi Annan při pohledu na dav nadšených diváků a při vědomí oněch dalších miliard podobných nadšenců po celém světě u televizorů trefně poznamenal: „Now this is really united nations“, paní Hábová jeho slova přeložila takto: „Teď jsme tady jako v OSN“. Pro neangličtináře: OSN je v angličtině United Nations, tedy Spojené národy. Ale Annanova poznámka se přece týkala faktu, že díky televiznímu přenosu těchto koncertů na pomoc Africe byly „národy“ v téhle chvíli, navzdory odlišným jazykům či kulturám, skutečně, nejen teoreticky či proklamativně, spojeny. Sjednoceny stejným kulturním zážitkem a naléhavostí tématu.
Po nějaké chvíli se pak zase Madonna apelativně zeptala obecenstva: „Are you ready to change history?“ Tedy „Jste připraveni změnit historii?“ A paní Hábová to přeložila takto: „Jste připraveni na změnu dějin?“
Cítíte ten obrovský rozdíl? Překladatelský posun od energie aktivity a možnosti a nutnosti něco (i individuálně) udělat až k jakési pasivní odevzdanosti?
O „úžasné energii, kterou koncert vytvořil, a kterou (politici) nemohou opomenout“ hovořila i jedna účastnice. Jak ale „přeložit“ tuhle rockovou a popovou energii českým divákům a posluchačům (včetně jazykově nevybavených politiků), když jim texty písniček zákonitě unikají – a když už někdo něco řekne, je to přeloženo špatně?
Jde potom o úplně jiné energie. Podobně si sečtělejší čtenáři jistě vzpomenou, jak vypadá ona slavná monáda taoistů, symbolicky vyjadřující základní dynamický řád světa Číňanů (vše se neustále mění a vzájemně ovlivňuje): černé kapkovité pole jinu s bílou tečkou jangu zakleslé do bílého pole jangu s černou tečkou jinu. Dodnes je spíše výjimkou, aby tento znak byl „přeložen“ v naší literatuře (a různých těch léčitelských a esoterických časopisech) stranově správně, tedy s černým polem zleva (v programech Microsoftu je to pro nás Evropany naštěstí správně, tedy takto [). Původní taoistická monáda má černé, jinové, chcete-li ženské pole, zprava, protože Číňané čtou zprava doleva)! Právě tak stranově převráceně my „zápaďané“ esteticky a kunsthistoricky vnímáme a tak vlastně nesprávně interpretujeme např. čínské (ale i japonské) tušové malby krajin.
Jak pak chtějí i ti Evropané, kteří dokonce aktivně cvičí podle čínských nebo jiných asijských metod, pochopit odlišnou kulturu a to, oč jde, když pracují se zcela odlišným (energetickým) zadáním? V Anglii si musí dát evropští „kontinentální“ řidiči také setsakra pozor po které straně silnice se tam jezdí. Když si to spletou, velmi pravděpodobně nabourají. Jak asi „nabourá“ tělo a mysl Evropana po nějakém tom měsíci cvičení podle stranově převráceného návodu? Nebo tělo a mysl Čecha, který celý život pracuje s třetí čakrou umístěnou (díky špatnému otrockému a neustále tradovanému překladu) do oblasti solaru plexu (zatímco celá Asie, a naštěstí dnes, díky cvičení tai-či a různým bojových a obranným disciplínám, i rostoucí počet Evropanů a Američanů, dobře z vlastní praxe ví, že třetí čakra, hara, tan tien, je kousek pod pupkem)?
Jak „přeložit“ obrovské gejzíry v naší hudbě neslyšených frekvencí z tibetských mís a zvonů, když je pak posluchači dostávají ne živě, na koncertu, ale tolik ořezané z nahrávek ve formátu mp3 (a jak přimět i ty osvícenější, kteří si záznam takového koncertu koupili na dvd, ale přehrávají si jej v počítači, u kterého mají jen docela malé reproduktůrky, které také ono bohatství tónů a alikvotů neuvěřitelně filtrují a redukují)? Jak přetlumočit dítěti ve velkém městě, že kráva není fialová?
Překládat neznamená otrocky přeložit slova, tak jak jdou za sebou, ale spíše přeložit slova, o která jde, z jednoho jazyka v odpovídajícím kontextu (s vědomím kulturních odlišností a odlišných souvislostí) do druhého jazyka. Co je pro nás „španělská“, je pro Angličana „dvojitě holandská“ vesnice.
Proto je tak důležité cestovat, zažívat, ochutnávat jiná jídla, tradice, jiné pohledy na realitu. Proto je tak důležité být občas „při tom“ a vědět a vychutnat si, že v tuhle jedinou chvíli se na tohoto jediného zpěváka dívají miliardy lidí, a že ti všichni, „díky“ srozumitelnosti hudby (a v tomto případě i motivu), si rozumí. Nepotřebují překladatele.
O to víc je pak důležité, aby i to málo, co bylo a je (a v budoucnosti při podobných příležitostech, ale i v rámci každodenních jednání diplomatů, politiků a státníků bude) třeba přeložit, bylo přeloženo významově a kontextuálně správně.
Jinak vymřeme na špatné překlady…
Vlastimil Marek, čtvrtek 4. leden 2007
