„Zajímá mne otázka svobodné vůle. Máme ji nebo ne? Svět je pro mne projevem Boha , který si hraje. My všichni jsme součástí této hry. Duchovní mistři rádi používají podobenství: svět je jako nekonečný oceán a všechny individuality jsou vlny oceánu. Voda oceánu a voda vln je totožná. Pokud se považujeme jen za vlnu, „trpíme“ nesvobodou vlny, ale pokud se osvobodíme od této iluze, žijeme svobodu oceánu. A právě to mne vede k otázce svobodné vůle. My, kteří dosud hledáme, jsme v zajetí iluze, máji, protože se považujeme za individuality a nežijeme zatím v Jednotě. Ale to, že žijeme v nevědomosti, musí přece nějak souviset s pravidly té hry. Zřejmě je to nutné, nevyhnutelné. Svět už je takový. Máme na vybranou? Jsme geneticky determinováni. Od malička jsme indoktrinováni kulturním prostředím, ve kterém žijeme a i když se zeptáme co když je všechno jinak, jsme beztak odkázáni na dokonalost a nedokonalost mysli, kterou používáme při řešení všech našich problémů?“ ptá se jeden čtenář.
To, že jsme utvořeni a utvářeni spíše programy tělesných procesů a produkcí různých hormonů, stejně jako neviditelnými handicapy stresového těhotenství našich matek nebo medicínsky vedeného porodu, to, že žijeme v iluzi, že vidíme svět a věci v něm přímo, přičemž to vše registrujeme o půl vteřiny zpožděně a ještě (emočně, kulturně, genderově aj.) zabarveně, již pomalu začínáme všeobecněji akceptovat. Těm, kteří se snaží dobrat rozluštění odvěkých otázek (odkud jsme přišli, co jsme, a kam jdeme) „pouhým“ myšlením, zde ale vyvstává velká past logiky a myšlení samotného: může slovo porazit (obejít) slovo? Může mysl přijít na to, co je mysl? Je třeba, tak jako v případě mikroskopu nebo dalekohledu, nalézt fígl, způsob, jak pochopit, co to je myšlení a jak mne ovládá, nebo jak mi může sloužit. Třeba tím, že (jako v případě dlouhodobé cílevědomé meditace a následného osvícení) do procesu myšlení najednou zapojím daleko víc procent mozkové kapacity (sjednotím levou s pravou mozkovou hemisférou) a zároveň potlačím všechny neefektivní a rušivé vlivy tzv. běžného života homo sapiens sapiens. Anebo tak, že právě pomocí slov a tzv. nelogických vět (nebo v případě manter jejich neustálým opakováním) běžný proces myšlení jaksi „zkratuji“, ono se vypne, a poskytne šanci i ostatním částem mysli nabídnout i jiné, než zvykové řešení (mozek je jako starý pes a novým kouskům jej starými příkazy nenaučíme).
Je to jak se snem a sněním. Podlehli jsme kulturní indoktrinaci, že sen a snění nelze ovlivnit. Přitom roste počet lidí, kteří se rozhodli, a postupně se naučili sny „ovládat“. V jistém okamžiku tohoto transformativního procesu zvládání snů prostě zjistíme, že když zasáhneme přímo do děje, změníme často (jako v případě ekologie přírody) i to, co jsme změnit nechtěli. To, co ale můžeme udělat, je jakási změna atmosféry: stačí si pomyslet, letmo představit, jak by to mohlo dopadnout (čím méně popisně a konkrétně, tím lépe), a scéna a děj snu jakoby tam někde dole se odpovídajícím způsobem změní.
V tomto smyslu jsme skutečnými bohy, tvůrci svých životů (a světů), daleko víc, než si zatím připouštíme. Netušíme, jak moc jsme tím, čím (i když podvědomě, jaksi nechtěně, a bohužel většinou negativně) chceme být. Netušíme, jak zbytečně negativně barvíme své světy a životy tím, že nám nedochází souvislosti mezi negativním myšlením a vnímáním světa (a je jedno, jestli je tomu tak proto, že jsme byli špatně porozeni a naše mysl je tak prakticky doživotně naprogramována na negativní reakce na cokoliv, nebo musíme žít v tak chemicky – verbálně, hlukově, mediálně a jinak – zamořeném prostředí, že je naše mysl ušpiněná a produkuje pak špinavé myšlení a tedy i ušpiněný svět).
Jak jsem ale nepřímo naznačil příklady z oblasti snů a snění, nebo zenových kóanů či manter, svobodná vůle tady vždy existovala a existuje. Rozhodující je úmysl, a pak už stačí jen zvolit metodu a vytrvat: lze přeprogramovat způsob, jakým mozek vnímá svět v celé jeho tzv. iluzornosti, lze se naučit nevidět svět a život jako problém, ale jako radost, tím postupně změnit jak chemické a jiné procesy žláz s vnitřní sekrecí, tak i výhybku, která mi (nevědomě, v oné půl vteřině) všechny vjemy vyhne na kolej problém. Člověk (ve smyslu své osobní vůle) pak přestává být pasivním vykonavatelem příkazů dědičnosti, doby, těla a negativních mediálních programů, a objeví a pak, pomocí výběru toho, co jí a pije,dýchá a vidí, co čte, s kým mluví a jak eliminuje špinící vlivy, možnost jak užívat a udržovat duši s tělem v harmonii s prostředím a dobou.
Tazatelovo (v této kultuře běžné) uvažování, že „kdyby mysl Siddhárthy byla strukturovaná trošku jinak, mohl skončit třeba jako veliký indický vládce. Jeho buddhovská podstata by zůstala skryta, tak jako je skryta u miliard ostatních bytostí. Člověk, který usiluje o osvícení, prý už osvícený je, ale neví o tom. Zda-li bude úspěšný, není tak docela v jeho rukou. Mysl a tělo dělají to, co musejí dělat a člověk může jen tiše a pokorně čekat dojde-li k překlopení stavu neosvícený do stavu osvícený. Kdo ale způsobil, že tamto chci a toto ne?“ je jen produktem poněkud ušpiněné mysli. I když samozřejmě již od Buddhy převzatá idea, že jsme vrozeně každý osvícený, je dnes potvrzena m.j. porovnáním EEG záznamu miminek ještě v děloze a EEG zkušených jógínů nebo zenových mistrů. Jejich praktická totožnost naznačuje, že miminka v děloze 80% svého času neprospí, jak tvrdí lékařská věda, ale promeditují. A tedy že jsme, jak ostatně potvrzují nejnovější zjištění neurovědy, vrozeně duchovní, jen se nám to poněkud vymklo (také „díky“ medicínským porodům a všemu, co pak následuje), jen nám to neřekli, anebo jsme to na Cestě k očištění všeho toho, co nás od pochopení principu naší mysli odděluje, vzdali.
Je až legračně podivné, jak moc lze změnit jen tím, že se rozhodnu ne vypočítávat, proč se cítím špatně a nesvobodně, ale vyhledávat a pak praktikovat metody a postupy, které by mne mohly dovést k poznání, že přes všechny ty handicapy a omezení jsem bytost svobodná a schopna zázraků. Ano, svět je takový, jaký je. Ale když už na něm jednou jsme, proč toho (přes všechna imaginární omezení) nevyužít? Tohle je cele v našich rukou.
Kdysi pradávno byl jen Bůh a energie. Ale postupně začalo být přeplněno různými formami andělů, a tak se Bůh rozhodl to změnit. Stvořil zemi a nabídl všem možnost vstoupit do hmotných těl. Andělé ale všichni odmítli: být omezeni hmotou? Na to nás nenalákáš. A tak Bůh sezval všechny na koncert. Hudba to byla nebesky krásná, ale Bůh neočekávaně vše stopnul a zeptal se: Nádhera že? A teď si představte, jaká ještě větší nádhera by to mohla být v těch rezonujících hmotných tělech!
Vlastimil Marek, středa 13. červen 2007
