Tragikomická nepoučitelnost

1.1.2009

„Lidé by neustále měli počítat s vlastními omezenými schopnostmi řídit sama sebe, natož svět,“ napsal před téměř 2000 lety čínský filozof Wang Čchung. „Politické schopnosti se nedají naučit přímo. Intuice může zafungovat lépe než veškeré vědomosti,“ tvrdil. Žasnu, jak i on dokázal předběhnout dobu, a na druhé straně, jak jsme až tragikomicky nepoučitelní.

Různí lidé mi přeposílají články a provolání pro a proti stavbě amerického radaru. Zkoušel jsem některé číst, ale jsou to většinou vášnivě emotivní, ale nepoučené a jen tu svou, jednu stranu propagující výkřiky. I senátor Tomáš Töpfer ví, že „jsme měli nejprve diskutovat o technických věcech a šířeji o obraně v Evropě. Nestalo se, a společnost se dnes pohybuje v mýtech. V tomto případě jsme nepoučitelní.“

V mýtech se pohybuje naprostá většina mužů a žen, co se týká jejich vzájemných vztahů. Dnes a denně se s překvapením setkávám s naprostou neznalostí objevů současných neurověd o rozdílech mezi muži a ženami a o iluzích a mýtech, kterými se stále nepoučitelně řídíme.

Už Wang Čchung, který se narodil roku 27 (viz článek Zdeňka Zacpala Lidské velikášství je směšné, příloha LN 28. 4. 2007) věděl, že „lidé se naneštěstí nejen neumějí dobře tázat, ale ani neberou vážně co sami vidí – věří raději tomu, co říkají ostatní.“

Pohodlná setrvačnost myšlení (už víme, že existuje a že bychom ji měli brát v potaz) devalvovala většinu vznešených idejí všech revolucionářů historie. „Spoustu složitých věcí lidé neumějí poznat, natož s nimi pracovat,“ věděl už čínský filosof, zatímco celé generace sociálních inženýrů „napravovaly“, rozuměj, dále kazily svět. „Přestože  leccos ovládat umějí, stejně je to jen malou částí něčeho velkolepějšího, co řídit nedokážou“, už na začátku „našeho letopočtu“ varoval budoucí plánovače, betonáře, mocí opojené politiky a diktátory a náboženské a ideologické spisovatele.

Už tehdy Wang navrhoval „nedosazovat do vrcholných funkcí pouze lidi vzájemně si podobné“ – dominanci kariérních politiků a praktiků moci chtěl vyvážit učenci. Schopnosti politiků chtěl doplnit kvalitami učenců – otevřeností, citem pro spravedlnost, schopnost kultivovat se a mravně očišťovat okolí, stanovit dobrá pravidla jednání.“

Jde mi ale teď ještě o něco jiného: naše babičky dobře věděly, že když se něco začne špatně, špatně to i skončí. Dnes ještě víc než před lety platí, že „co se v mládí naučíš, ve stáří se neodnaučíš.“ Samozřejmě, není to jen naše česká specialita, ono neustálé odkládání různých reforem (zdravotnictví, školství, železnic, soudnictví, vězeňství atd.) a schvalování a přehlížení chyb už v okamžiku vzniku špatných zákonů s nejistým výhledem okamžitých novelizací. To všechno jsou ony špatné začátky, které přes všechnu pozdější snahu nemohou dopadnout než opět špatně. A když se pak ti nahoře začnou přít o dobový význam slov, která ztratila obsah, a začnou potřebovat zákon (a nařízení a ceduli) na každé upšouknutí…

Zabývají-li se naši politici (téměř výhradně) jen sami sebou a svými politickými a mocenskými půtkami, a začínají-li velké projekty viditelně špatnými metodami, je logické nečekat nic dobrého. Jak má vypadat stát, když na samém vrcholu moci zákonodárné, v parlamentu, „vznikl svět politiky, který se vymkl kontrole,“ píše Erik Tabery (v Respektu 17/2007): „Poslanci se naučili zneužívat možnost podávání pozměňovacích návrhů, kterými mohou zasahovat do předkládaných zákonů. Pravomoc, která měla sloužit k vychytávání chyb, se změnila v noční můru.“ A píše o „gejzíru špinavé tvořivosti“ (např. u vzniku mediálního zákona).

Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to, zcela jistě i Wang Čchungovi, k smíchu (viz výše zmíněný název článku o něm). Čínský filosof, téměř neviditelně skryt v krajině, měl od tehdejších událostí patřičný odstup. Odtud, z vesnice u Kolína, je na to všelijaké hektické hemžení v Praze podobně tragikomický výhled. Ale stále je to ještě málo. Asi se budu muset odstěhovat někam k lesu, do zatím ještě rozmanité, zákonodárci a inženýry nezplaněné krajiny, kde tráva je tráva a ne odpad či píce, a kráva je kráva a ne kůň.

   

Vlastimil Marek, pondělí 30. duben 2007