Svět je podivné místo, pokud se týče způsobu, jakým si v něm počíná homo sapiens sapiens. Události posledních dnů přinesly celou řadu souvislostí, na které bych, z poněkud jiné strany, jak je mým zvykem, poukázal.
Hlavní aktér sametové revoluce Václav Havel dostal od George Bushe jako jeden z mála cizinců nejprestižnější americké vyznamenání. Spolu s ním řád převzalo dalších deset Američanů, a jestli jsem dobře viděl televizní záběr, také bývalý slavný herec Charlton Heston. Ano, to je jeden ze slavných protagonistů filmu Romulus a Remus, ale také nejslavnější obhájce „práva“ vlastnit střelnou zbraň (už řadu let je předsedou americké asociace podobně naladěných „vlastenců“ a zdárně několikrát zablokoval přijetí zákona o omezení prodeje střelných zbraní).
Žalářník a masový vrah z kambodžského vyhlazovacího tábora z 80. let klidně prohlásil: „Kdyby strana a vláda rozhodla, že můj strýc je zrádce socialismu, zlikvidoval bych ho také.“
Když Iráčané díky televizním záběrům mrtvých těl zabitých synů Saddáma Husajna uvěřili, že jsou Udaj a Kusaj mrtvi, oslavili konec zabíjení tamním běžným způsobem – střelbou do vzduchu. Později vyšlo najevo, že zbloudilé a padající kulky zabily třicet lidí.
Co mají tyto události společného? Puška je jen puška, a nedá se s ní dělat nic jiného, než střílet. Proč jsou ale lidé tak nepoučitelní a vyrábějí další a další střelné a jiné zbraně? Proč si ničí vzduch a vodu a nekontrolovatelně se rozmnožují atd.? V čem je příčina pravidelného dějinného selhávání intelektuálů? Proč se Němci (a Italové a Číňané a Iráčané a Chilané a další podobní „kambodžané“) nechali opít Hitlerovým ( Mussolliniovým, Maovým, Husajnovým, Pinochetovým a podobně Pol Potovým) rohlíkem a tolik lidí i u nás pasivně následovalo jeho (nacistické, maoistické, komunistické či naftové či zbrojařské a ziskové, či, jako v případě dr. Mengeleho, vědecké) instrukce?
Zkusme se na to podívat zcela jinak. Co když je příčina problému uvnitř každého z nás? Malé děti do určitého věku neumí lhát. Když na něco v rámci testu, který zkouší, jestli a za jakou odměnu by zalhali, ukazují prstem, nezalžou a nezalžou. Jenže psychologové dali dětem do ruky ukazovátko, a vida, i ty velmi malé a jinak prokazatelně lži zcela neschopné děti klidně lhaly.
Co to naznačuje? Nabízím dva z mnoha pohledů. Za prvé, jsme evolucí naprogramováni na život v africké lesostepi v tlupě maximálně o 25 členech. Našimi zbraněmi jsou nehty a zuby. Na to máme v mozku příslušné „brzdy a pojistky“. Jenže člověk, který by jinak králíka nezabil, vezme „ukazovátko“, tedy luk a šíp, a vida, už to jde. Dnes coby pilot zmáčkne tlačítko a vypustí z letadlo bombu, konzumuje každodenní porci bifteků a párků, ale při pohledu na kapku krve omdlévá. Coby vládní úředník podpisem na rozhodnutí postavit další gigantickou hydroelektrárnu zničí existenci stovkám vesnic a statisícům lidí. Nikomu přece přímo neubližuje, že ano? On přece jen mačká tlačítka, podpisuje oběžníky, on jen ukazuje „ukazovátkem“.
Za druhé, naše vědomí prostě nezvládá jak emoce, tak příval nových a dalších informací a událostí. Lidově řečeno, nemáme na to, co se kolem nás děje, „buňky“. Jsme snadno (zvláště v davu, v kině nebo před televizní obrazovkou) opiti rohlíkem. Příroda a evoluce nás vybavily na střet s králíkem nebo lvem (zaútočíme, nebo utečeme), ale ne na setkání s malou mocí vládního či magistrátního úředníka, s plynovým pedálem v automobilu řítícím se zakázanou rychlostí či s výše zmíněnou střelnou zbraní.
Slavný psychologický test Stanleyho Milgrama navíc odhalil, jak jsme, i přes to, že jsme si do označení svého druhu dali slovo „sapiens“, rozumný, hned dvakrát za sebou, neuvěřitelně snadno zmanipulovatelní. V onom testu měli studenti tlačítkem přidávat elektrický proud a „trestat“ tak pokusné osoby, které viděli jen na monitoru, vždy, když nezvládly zadaný úkol. Ukázalo se, že naprostá většina pokusných osob před monitory klidně přidávala proud a „mučila“ pokusné osoby, které se na monitoru svíjely bolestí a dokonce i umíraly (samozřejmě, bylo to domluveno a bolest a smrt byla jen předstíraná). Jen velmi málo studentů pokus přerušilo a mělo dost morálky, selského rozumu, a jak je vidět, i osobní odvahy „neuposlechnout“ příkaz.
O čem to uvažuji? O tom, že bychom své instituce a zákony a mocenské mechanismy měli nastavit tak, aby to odpovídalo (evolučně) daným možnostem našich organismů. Že bychom, tak jako každého řidiče autobusu, zodpovědného za životy padesátky přepravovaných lidí, i své politiky a generály a zákonodárce a soudce a policisty atd. měli prověřovat psychotesty. Že by ze zákona měli být tito tak dobře placení zodpovědní přímo a okamžitě zodpovědni za svá (politická, ekonomická, zákonodárná či vojenská) rozhodnutí. Když už jim dáváme do rukou ona pomyslná „ukazovátka“.
Je konečně třeba naučit se se sebou, a následně i s „ukazovátkem“, zacházet. Na to sice budeme potřebovat hezkých pár generací, ale jinak to nepůjde. A mezitím si na všelijaká ta ukazovátka, a především na svou neschopnost odolat pokušením (moci, nezodpovědnosti) dejme setsakramentský pozor.
Vlastimil Marek, pondělí 18. prosinec 2006
