Jistá hysterie vztahů mezi lékaři porodníky na jedné, a porodními asistentkami a přirozeně rodícími ženami a jejich rodinami a přáteli na druhé straně je, jako ostatně vždy, spíše umělá a hlavně naprosto zbytečná. Problémy se neřeší v klidu a věcně, naopak, vášně a rozbouřené emoce ničemu a nikomu neprospívají.
Věci, které jsou pro „odborníky“ nepředstavitelné a vyžadují podle nich hodně studií a vědeckých prací, jsou přitom často ve skutečnosti prosté a přirozené. Vše by se dalo vyřešit v klidu, kdyby…
Kdyby se porodníci už na škole učili o „normálním“, tedy nemedicínském porodu, a měli možnost jej dokonce i vidět a zažít, se všemi jeho výhodami, zcela jistě by většina z nich proti přirozeným porodů, a dokonce ani proti porodům doma, vůbec nic neměla…
A kdyby měly dívky a budoucí maminky možnost zažít onen klid a pohodu mezi ženami, které porodily přirozeně, a jejichž děti jsou zvědavé a hravé, ale ponechané vlastnímu tempu, zcela jistě by změnily (porodníky vnucený) názor na porod, ale i následnou „výchovu“ svých dětí… Jak by ji zcela určitě, kdyby ji zažil, chtěl asi každý z nás.
„Chci se podělit o úžasný zážitek, který jsem měla letos na podzim s jednou maminkou a jejím svobodným děťátkem,“ napsala mi jedna paní učitelka. „Zúčastnila jsem se přednášky a následně celodenního semináře v mateřském centru. Byla tam i maminka s osmiměsíčním
synem. Honzík si lezl, zkoumal všechno zajímavé, zkoušel všude vylézt, když se potřeboval napít nebo pomazlit, vrátil se k mamince, občas jí usnul v náručí, někdy se zatoulal do vedlejší místnosti, ale ani tehdy za ním nikdo neběhal, maminka jen zavolala: Honzíku, tady jsem! Bylo to tak normální, tak přirozené, včetně kojení, kdykoli bylo potřeba (třebaže večer na přednášce byli i tatínkové, maminka to nijak neřešila, a tím pádem ani nikdo jiný), že mě
od té doby pronásleduje myšlenka: proč je to taková vzácnost, proč tohle není úplně běžné?“
Podobně se, na rozdíl od těch pravidelných, diví i občasní návštěvníci, tedy spíše občasné návštěvnice přednášek a lekcí na téma mateřství, masáže miminek, tanec s miminky atd. i v A-centru v Praze Karlíně. Miminka lezou, zkoumají, vrní si, při masážích učurávají blahem, maminky se všechny usmívají (jak se říká od ucha k uchu), nikdo nikam nespěchá, nikdo nikoho neokřikuje, všichni, miminka i jejich maminky (a občas i tatínkové), jsou v klidu.
Mimochodem, 6. prosince 2006 tam pokřtili malou, ale nádhernou a velmi potřebnou knihu o první menstruaci (Rozvíjející se žena, DharmaGaia): nakladatel a kmotra promluvili, dvě dívenky, které již prošly rituálem první menstruace zatančily, jiné ženy (jedna z nich těhotná) zazpívaly (Yellow Sisters), děti se batolily, vše proběhlo v klidu a dojetí.
Jak by bylo nádherné, kdyby i politici a další muži dokázali alespoň občas být v klidu. Oni možná jsou (ne až tak vlastní vinou) postiženi (medicínským porodem) stejně, jako jejich děti. Kdyby ovšem měli možnost nastartovat své životy stejně, jako zmíněný Honzík, v klidu, svobodě, péči a lásce…
Kdyby jejich maminky (a celé generace českých žen) nebyly zmanipulovány dobou, a především muži porodníky (a ideology a politiky), to by asi přirozeně uměly být v klidu. Většina žen to totiž (pokud je muži a média nezmanipulují), na rozdíl od většiny mužů, umí. Honzík to ovšem bude také umět. Má zaděláno…
Kdyby alespoň tahle generace českých dívek měla už konečně možnost svou první menstruaci zažít jako oslavu vstupu do světa žen, s dortem a slavností, tedy veskrze pozitivně… To by si pak tyhle dívky a pak mladé ženy uměly vychutnat těhotenství jako dar, porod jako vstup do Ženství, a velmi snadno uměly zůstat se svými Honzíky v klidu.
Zatím to nefunguje: na jedné ženské sešlosti, kde se o tom začalo mluvit, se ukázalo, že z třiceti žen měla tuhle pozitivní menstruační zkušenost jen jedna. Všechny ostatní vyprávěly velmi smutné příběhy plné nepochopení, neúcty, ponížení a hanby. Nejsou v klidu. Musí se to učit.
Tak znovu, od začátku: kdyby měly i u nás těhotné ženy možnost rodit a vychovávat své děti v klidu, svět by se postupně začal měnit k lepšímu.
Vlastimil Marek, pátek 8. prosinec 2006
