Naznačuji, že nás smysly často klamou víc, než si uvědomujeme, že jsme řízeni programy své mysli (a gramatikou a jazykovými zvyklostmi) víc, než je stále víc zdrávo, a že když někdo nechce slyšet, neslyší (nebo slyší co chce).
V krátkém televizním šotu ze setkání představitelů Strany zelených s prezidentem se odehrálo a zaznělo něco, co mne velmi upoutalo. Pan prezident příznačně, a pro něho typicky, neslyšel, co bylo řečeno, a slyšel, co slyšet chtěl.
Někdy je říkat něco někomu druhému, co nechce slyšet velmi obtížné. Naši předkové v podobné situaci hovořili o tom, že se mluví jako do dubu. A protože nás naše smysly klamou, a protože o nich dnes víme daleko více, než před pár lety, pokusím se naznačit některé souvislosti a důvtipnějším naznačit počátky propastí.
Zatímco oko hledá, ucho nalézá, tvrdívali staří Indové, a jak se dnes ukazuje, měli a mají pravdu. Sluch je sice v tomto století technologického pokroku na poli vizuálním jaksi upozaděn, ale není všem dnům konec. Zvláště pak v oblasti práce se sebou a svými emocemi (rozuměj – ve snaze sebe poznat a emoce zvládnout) to jde, jak se stále zřetelněji ukazuje (vida, zase vizuální termín) díky moderním zobrazovacím metodám, uchem a sluchem daleko efektivněji.
Existuje jedno staré rčení o třech větách, které bych tu rád rozebral. Věta první: Viděl jsem, a zapomněl. Zatímco oko těká, a musí těkat, aby vůbec zaostřilo, je, jako ostatně my všichni, neschopno se dlouhodobě soustředit (a my jsme většinou jaksi „roztěkaní“). Ucho si ale každou informaci musí ověřit (jakoby si vždy a stále každý signál pomocí ozvěny třikrát zopakovalo). Zatímco očima mohu uhnout, nebo je lze při pozorování nějakého objektu zavřít, a když je otevřu, objekt tam stále je, když něco uteče uchu, už se (mu) to nikdy nevrátí. Centrum sluchu v našem mozku je neobyčejně výkonné a dokáže i to, co ani ty nejsofistikovanější špionážní přístroje neumí: z kakofonie hluků vybrat jen to, co chce. Rodiny, ve kterých mají nějakou tu nedoslýchavou babičku, vědí dobře, že když se mluví o ní (nebo o jídle), babička kupodivu slyší velmi dobře. Naopak, zjistilo se, že nedoslýchavost starých lidí není způsobena ani tak špatnou funkcí uší, jako špatnou funkcí právě tohoto podivuhodného zařízení v mozku, které dokáže rozlišovat, filtrovat a zpracovávat zvukové informace.
Odhaduje se, že až 90% informací vnímá současný člověk vizuálně, tedy očima. Vynálezem písma ale lidstvo ztratilo paměť, říká se dále. Jakmile je něco zapsáno, vytištěno, je to jako s tím okem: už to nezmizí a mozek tedy může vypnout. Byly ale doby, kdy písmo neexistovalo a naši prapředkové si museli pamatovat desítky tisíc veršů (třeba historie svého kmene). Tehdy platila spíše ona druhá věta rčení, které mám na mysli: Slyšel jsem, a zapamatoval jsem si.
Ukázalo se, že platí stále. Většina lidí se snadněji a lépe učí, když si text přeříkává. Proto jsme si my starší tak snadno pamatovali někdy i docela dlouhé texty písniček Šlitra a Suchého, a proto i ti dnešní mladí si pamatují zase texty hitů své generace. I cizí jazyk se obvykle učíme snadněji pomocí písniček.
Když si totiž text, který člověk přečetl, může navíc i poslechnout (a nejlépe několikrát za sebou, tedy např. ještě jednou po týdnu či po měsíci, a poté i po roce), zjistí navíc, že při každém poslechu text chápe víc a hlubinněji. Přinejmenším více pravohemisférověji, protože dnes již víme o rozdílech specializací obou mozkových hemisfér našeho mozku: levá hemisféra (nás naprosté většiny praváků) je sídlem jazyka (zvláště u nás mužů, ženy to mají propojenější) a linearity, zatímco pravá je sídlem vztahů a také sluchu a např. hudby.
Kromě všech těch úrovní, z nichž dvě jsem jen letmo naznačil, jde totiž ještě o další a důležitější aspekt našeho způsobu vnímání (světa, jiných lidí nebo čteného či slyšeného textu). Ono výše citované rčení má ještě závěrečnou, třetí větu: Udělal jsem, a pochopil. Z příručky o ovládání mobilu nebo z manuálu o novém softwaru se toho moc nenaučíme, jakkoliv pozorně je čteme. Musíme to, co chceme zvládnout, začít dělat, a praxí (tedy zapojením obou hemisfér a hlubších vrstev naší mysli) pochopíme daleko víc, než jen z četby.
To je mimochodem potíž těch, kteří nám vládnou (politiků a teoretiků): jsou již tak dalece informováni o světě, který mají řídit, jen a jen vizuálně, a jen ze zpráv a „svodek“, že ztrácí to, čemu se odjakživa říkalo selský rozum. A v očích nás ostatních jsou docela „mimo“.
Samozřejmě, jde o to, co chceme získat. Skeptik může namítnout, že existuje i opačné tvrzení o tom, že jednou viděné je stokrát lepší než dvakrát slyšené – jde např. o informaci o nějakém cizím kraji – ale to na mysli nemám. To se totiž týká informovanosti, a ne možnosti být lepším člověkem. O tom, že neplatí vzorec inteligence plus kvanta sežvýkaných informací se rovná moudrost se přesvědčujeme na každém kroku a v každém médiu. Jde mi o ty hlubší a důležitější aspekty naší osobnosti. O vztahy mezi lidmi a pochopení svých a jejich motivací.
Ukázalo se totiž také, že z toho, co slyšíme (někoho říkat), vědomě registrujeme jen 8% , zatímco těch zbylých a většinových 92% informací vnímáme a bereme si ne ze slov, která ten který člověk říká, ale podvědomě, z toho, jak dýchá, z jeho gest, z tónu či zastřenosti jeho hlasu atd. Všechny ty vědomě neregistrované maličkosti (které ovšem tištěný a tedy jen viděný text samozřejmě postrádá) hrají pro naše vnímání obrovskou a daleko důležitější roli, než zatím tušíme – a chybí-li, děláme chyby a nerozumíme (si). Když pak odmítáme i jen připustit, že jsme víc než jen ten program (který vidíváme na monitoru své mysli, a který se nějak jmenuje, má nějaké číslo občanského průkazu a nějakou funkci či masku), pak jsme zcela mimoběžní.
Přitom na každém zvukovém záznamu lidského hlasu totiž ony vědomě neregistrované ale pro nás lidi tak důležité informace (o emocích ale i nemocích, o pravdě či přetvářce řečníka, o jeho autentičnosti a věrohodnosti nebo duchovní plytkosti) stále navždy jsou, a my je, i když jen podvědomě, vnímáme. Proto jsou nahrávky zpěvu takové Janis Joplin stále stejně nejen o jejím nitru vypovídající a naléhavé.
Proto je slyšené mnohem, mnohem víc, než viděné.
A proto jsem lehce zpozorněl, když předseda Strany zelených Bursík v jakési politické a pro „zelené“ téměř nutné nadsázce ukázal na osvětlení reprezentačních prostor pražského Hradu, a řekl, že kdyby tam všude byly úsporné žárovky, mohly by ušetřit až třetinu spotřebované elektrické energie.
Prezident nezklamal: okamžitě se zamračil, a za neustálého nesouhlasného kroucení hlavou začal namítat: „No chtít sem zavést úsporné zářivky, to je tedy…“ a šot skončil.
Řeč byla o žárovkách, ale pan prezident nechtěl (přece tak škodlivé) zářivky. Neposlouchal.
Naznačuji, že nás smysly často klamou víc, než si uvědomujeme, že jsme řízeni programy své mysli (a gramatikou a jazykovými zvyklostmi) víc, než je stále víc zdrávo, a že když někdo nechce slyšet, neslyší (nebo slyší co chce).
A že ten okamžik v televizi byl a je svým způsobem černá díra, která na horizontu (politických) událostí požírá stále rychleji a s větším gustem okamžiky případného vzájemného porozumění. Nebo alespoň ochoty a vstřícnosti si naslouchat.
Slyšel a viděl jsem to na vlastní (televizní) oči…
Kdyby ovšem pan prezident poslechl a na doporučení ekologa nechal obyčejné žárovky vyměnit za úsporné, uviděl by stejně, ale navíc snad i pochopil, že (nejen on) často pro oči nevidí a pro uši neslyší.
Vlastimil Marek, pátek 20. říjen 2006
