Zdánlivá nezúčastněnost chladně a s rozvahou střílejícího Korejce zaujala řadu komentátorů i v našich médiích. Řada z nich správně poukazuje na snadnost, s jakou lze v USA koupit zbraně, četnost a stále vzrůstající intenzitu přílivu mediální glorifikace vražd a propagace násilí, a také na psychopatické a depresivní rysy Čo Sung-hua a dalších jemu podobných. Snad se shodneme i na tom, že míra ochoty médií okamžitým zveřejněním „oslavovat“ jakéhokoliv teroristu, ale i „běžného“ vraha a zlodějíčka, zklidnění poměrů nepřispívá. Jan Rybář se v MF Dnes nakonec ptá: „Jak se ze znuděných dětí či zakomplexovaných studentů stanou vrazi?“ A sám si i odpovídá: „Nevíme.“
Jediný dr. Hnízdil krutý čin alespoň v náznacích vysvětluje a naznačuje, že je to právě ona „záplava zpravodajství z válečných konfliktů, znásilnění v přímém přenosu, brutalita akčních filmů, virtuální agrese počítačových her, která může zásadním způsobem deformovat myšlení a chování mladých psychicky nezralých lidí.“ (LN 23. 4. 2007)
Souhlasím, ale rád bych něco dodal. Jak tak totiž zjišťujeme, že mnohé z toho, co jsme si o sobě a svém fungování mysleli, jsou iluze, vyvstává stále zřetelněji několik hlavních a zásadních omylů (a také příčin oněch hrůzných činů), na které je třeba upozorňovat, a které je třeba se pokusit napravit, aby se věci pohnuly k lepšímu. Pokusím se na některé (podle mne související a navazující) poukázat. Protože na rozdíl od profesně slepých odborníků, kteří je nevidí nebo nechtějí vidět, jsou skutečné příčiny narůstajícího počtu šílených střelců stále zřejmější.
Chci naznačit, že rozhodující příčinou bezprecedentního nárůstu agresivity současného světa je, kromě televizní a mediální propagace, zmedikalizované porodnictví: způsob, jakým naše na techniku orientovaná civilizace rodí děti. Porodnictví převzali v minulém století muži. Aby se jim pohodlněji „rodilo“, donutili rodičky ležet na zádech, a postupně pak vymysleli tisíce způsobů, jak zachraňovat, co pokazili prostě tím, že se ženám začali plést do porodů. Tím, že zasahují do přirozeného průběhu porodu, téměř rutinně a často jako nadstandard aplikují rodičce (ale tím také i děťátku) velmi silné „drogy“, tím že okamžitě po porodu rodičkám děti pod záminkou různých testů (které lze provést i miminkem, ležícím na břiše maminky) odebírají, nezodpovědně nastartovávají řetěz dalších omylů a jejich důsledků, projevujících se někdy až v dospělosti takto porozeného člověka, nebo až v dalších generacích.
Porodník Michel Odent stručně říká, že počet porodních komplikací roste s počtem lidí, kteří se porodu účastní. Jakmile se ženě do evolučně miliony let laděného procesu porodu začne plést racionálně uvažující a akční muž, začnou se objevovat potíže. Medicína se soustřeďuje na nemoci, a z těhotenství se jí za poslední století také podařilo nemoc, kterou léčí operací, udělat. Stará se o tělo, ale naprosto zapomněla na psychiku. Násilí u porodu (nebo již v době těhotenství) má za následek násilí ve společnosti (viz Porod a násilí). A také, i když nepřímo, ekologickou krizi. Prenatální psycholog Peter Fedor-Freybergh tvrdí, že „děloha je prvním ekologickým prostředím člověka. Jak se člověk chová k dítěti v děloze, tak se ono, až vyroste, bude chovat ke světu“. Jana Bendová sice správně píše, že „Lidstvo má zkrátka v genech i krvelačnost. Hledáme-li defilé vrahů a psychopatů, najdeme ho v dějinách,“ ale my dnes už víme, že násilné chování (a války) jsou „naučeným chováním“.
Ve fejetonu Skutečné příčiny násilí jsem uvedl: Medikalizací porodu, tedy oddělením rodičky od jejího přirozeného prostředí, kde je obklopena podivnými lidmi, kteří používají podivné přístroje, aby s ní dělali podivné věci pod záminkou, že to je pro její dobro, jak to příznačně definovala již před lety Světová zdravotnická organizace, ovlivňujeme stav její mysli a jejího těla natolik, že to nevyhnutelně mění i její původně přirozený a snadný způsob, jak by tímto tak intimním aktem prošla. Výsledkem je, že dnes už téměř žádný porodník netuší, jak by mohl vypadat porod bez veškerých vnějších zásahů. Výsledkem jsou porodní komplikace, obrovský nárůst císařských řezů a dnes prakticky běžné použití anestetik, citový chlad budoucích matek, dlouhodobé stresy dětí a vývojové poruchy jejich mozků, a nakonec, v dlouhodobější perspektivě, právě zvýšení běžného i mezinárodního násilí. Jak uvádí dr. Koukolík, „kombinace porodních poruch a odmítnutí chlapce matkou v prvním roce života postihla 4,5% populace sledované řadu let. Tento zlomek ovšem později spáchal 18% ze všech násilných trestných činů. V globálnější rovině se pak zjistilo, že přibližně 6% stále stejných recidivistů páchá 70% nejtěžších násilnických činů“.
Násilí páchané na dětech i v době těhotenství, a děloha je pro ještě nenarozené děťátko jedinou a velmi efektivní školou, se nemůže neprojevit. Ona výbušná směs, tedy „díky“ medikalizovanému a odcizenému porodu matkou odmítnutý chlapec s vysokou mírou agresivity, který vyroste v nefunkční rodině, a který neustále sleduje v televizi akční filmy (odhaduje se, že průměrný jedenáctiletý americký kluk už takto shlédl sto tisíc násilných činů) pak dříve či později exploduje.
Není tohle celkem přesná charakteristika Čo Sung-hua (a jemu podobných)?
Co když právě obvyklý, tedy medikalizovaný porod byl a je onou prvotní spouští následných depresí a agresivních činů patologicky jednajících šílených střelců? Co když právě takovouto „běžnou“ porodní agresivitou, spojenou s následnou neschopností vidět důsledky svých činů, s jakou vedou porody žen své generace současní porodníci (pamatujme, i oni sami jsou již oběti obětí), si společnost systematicky vychovává a pěstuje budoucí násilníky? Narůstající počet drogově závislých, nebo týraných a zabitých dětí, a stále častější vraždy spáchané mladistvými delikventy (i ze spořádaných rodin), naznačují, že ani nám se tyhle problémy nevyhýbají a nevyhnou (viz také článek Zabijáka ve třídě nepozná nikdo a názory psychologa Rostislava Nesnídala, MF Dnes 21. 4. 2007).
Dr. Hnízdil to ví taky: „Čin Čo Sung-hua je vysvětlitelný. A nikoli poslední.“
Vlastimil Marek, čtvrtek 26. duben 2007
