Na bráně francouzského kláštera v Clunny bylo již v raném středověku vytesáno: Octavus Sanctus Omnes Docet Esse Beatos, volně přeloženo Oktáva učí světce blaženosti. Hermes Trismegistos to vyjádřil jinak: Jak nahoře, tak dole.
Již staří Indové a Tibeťané věděli, že Každý zvuk je hudba, každá hudba je mantra, mantra je základem všeho zvuku. A také že vesmír ladí, a „kdo pozná tajemství zvuku, pozná tajemství vesmíru“.
Jinými slovy, empiricky, tak jako Pýthagoras, zjistili, že to, co se děje v člověku a přírodě kolem něho, má své paralely, jen jaksi o pár oktáv výš nebo níž, v neviditelném mikrosvětě (atomů, kvarků a superstrun) nebo nepoznatelném makrosvětě (galaxií a vesmírů). Když tedy člověk pozná, jak se skládají vlny na vodě, pak už ví, jak se skládají i jiné (neviditelné) vlny, tedy gravitační, energetické, radiové, elektrické atd.
Respekt (3/2007) přinesl recenzi Petra Třešňáka knihy Jeremy Narbyho Kosmický had o paralele tvaru a průběhu hadů a rostlin v ayahuascových vizích peruánských domorodců (i západních nadšenců) s DNA. Domorodí léčitelé se na léky na různé nemoci „ptají“ samotných rostlin a popisují právě struktury, které se tak podobají dvojité šroubovnici DNA. A protože podobné vize lze najít u domorodých šamanů i v Tibetu nebo Nepálu, závěr byl sice odvážný, ale logický: „šamanská cesta je možná sestupem vědomí k veškeré informační databázi života.“
Princip oktávy je snad dostatečně znám: frekvence, které říkáme nota C, je o oktávu výš, tedy v dvojnásobku oné frekvence, opět notou C, jen o oktávu výš. A tak můžeme pokračovat dál a dál, respektive výš a výš, ale také níž a níž.
Nikdo neví, proč vesmír ladí. Proč planety obíhají právě tak, jak obíhají, proč elektrony obíhají jádro atomu tak, jak obíhají, a ne a ne se nechat vytlačit na jiné oběžné dráhy, proč vznikne oktáva tónu, který vydává nějak dlouhá struna, když ji rozpůlíme přesně napůl, a proč okamžitě poznáme, když je struna (kytary nebo klavíru) naladěna (vláskové buňky v našich uších jsou rozdílné délky, takže rezonují na rozdílné odpovídající frekvence v týchž intervalových poměrech, jako oběhy elektronů nebo planet nebo galaxií). Zatočíte-li různou rychlostí plastovou instalatérskou trubkou, uslyšíte nádherné zvuky v dokonalých „vesmírných“ intervalech.
Gödel, který prokázal matematicky, že člověk nikdy nemůže do posledního vzorce poznat svět (matematiky), natož vesmír, tak spolu s Heisenbergem, jehož princip neurčitosti stanovil limit lidského poznání ve fyzice, „srazili lidskou pýchu směřující k iluzi vševědoucnosti“, jak cituje Třešňák, zároveň ale přiblížili svět vědy světu šamanů, kteří došli tamtéž ne pomocí přístrojů, ale pouhého myšlení. To, co platí ve světě lidí, musí platit o pár desítek či stovek oktáv níž nebo výš – i pro svět rostlin, molekul, tkání, nebo naopak vesmírných rozměrů. A tak mohl fyzik a jeden z nejlepších popularizátorů vědy Brian Green (např. Elegantní vesmír, Struktury vesmíru) dospět k větě: „Vesmír dává smysl“ (viz Alan Krautstengl, Zlatý řez lidského poznání, příloha LN Orientace, 20. 1. 2007).
Oslava „oktávy“ na bráně kláštera v Clunny naznačuje i praktické využití práce s vlnami (zvukovými, tedy s hlasem, respektive zpěvem). Mniši, kteří ve středověku několik hodin denně zpívali, se v době, kdy byla průměrná délka života třicet pět let, dožívali sedmdesáti roků. A navíc uměli být téměř nepřetržitě šťastní. Tedy blažení. Zpěvem ve frekvencích lidským uchem slyšitelných zároveň rezonančně ovlivňovali (a každý, kdo právě zpívá ovlivňuje) v příslušných oktávách nahoru, i stále menší části těla a tkáně a buňky a třeba i DNA. Trismegistos a Pýthagoras a mniši z Clunny a další měli pravdu.
Zákon zlatého řezu, fraktální geometrie, ale i blaženost mnichů a meditujících, přírodě pokorně naslouchajících lidí všech dob, to jsou jen lidské pokusy objevit, čím a jak zní příroda a vesmír (a jak s tím vším může rezonovat člověk).
Přejme si tedy, aby mezi námi bylo více „platonistů“, tedy těch, kteří věří, že my lidé můžeme jen objevovat další a další matematická či hudební a umělecká vyjádření dokonalosti vesmíru, spíše než že bychom je vymýšleli a vytvářeli (jak tvrdí invencionisté). Protože ti první jsou pokorní a plni úcty k zázraku stvoření. Proto, a právě proto, že umějí být a jsou šťastni – zatímco ti druzí se snaží „dobít“ přírodu a hvězdy. A nechápou, že by stačilo, tak jako ti domorodci, šamani a guruové, „rezonovat“, nebo, jinými slovy, řídit se zákonem oktávy.
Už téměř pětadvacet let občas používám metaforu, která ilustruje probíhající změnu paradigmatu (naznačenou i v knize Jeremy Narbyho):
Tři současní vědci, ověšení nejmodernějšími přístroji a měřidly, konečně zlezli „horu poznání“. Tam nahoře ale spatřili tři staříčky, taoistu, buddhistu a jógína, kteří na ně volali: „Kde jste byli tak dlouho, kluci?“
Vlastimil Marek, úterý 23. leden 2007
