Některé agresivnější ženy a téměř všechny feministky které znám vehementně protestovaly vždy, když jsem v nějakém svém (varovném) zamyšlení nad současnou záplavou rozvodů a rozchodů (většinou z popudu žen) použil slovní spojení „nedokázala se povznést nad svoje žlázy“, anebo „podlehla několika miligramům hormonu“. Nemám jim to za zlé, protože prostě jen nejsou dost dobře informovány. Přestože varovným hlasům je více jak 150 let, a hlavně v poslední době se vyrojila nekonečná řada důkazů o obrovském (a ženami zatím vědomě jaksi nezaznamenaném) vlivu hormonů na chování a jednání dívek a žen.
„Ženy mají dvakrát větší sklon trpět depresí a úzkostí (rozumějte: než muži)…Třikrát více trpí zimním splínem…když očekávají strach nebo bolest, jejich mozek se aktivuje mnohem více než mozek mužský…ženský mozek je během těhotenství doslova přestavěn… kojení může způsobovat nedostatek soustředění, zmatenost… první dva týdny menstruačního cyklu jsou dívky (a později ženy) společenské a uvolněnější, poslední dva týdny jsou podrážděné a chtějí být spíše o samotě…“ To je jen několik namátkou vybraných vět z knihy Louann Brizendinové Proč ženy myslí tak, jak myslí (C Press Brno 2007), která by měla být povinnou četbou dívek a žen (a zvláště feministek a genderových úřednic), protože by se tak konečně dověděly pravdu o svém hormonálním (a tedy i emočním a partnerském) „nastavení“. Jedna kapitola se dokonce nazývá Mozek skáče jak estrogen píská.
Poslední „hit“ v celé sérii vědeckých objevů o funkci různých ženských hormonů se jmenuje estradiol. Tento pohlavní hormon prokazatelně omezuje některé kognitivní funkce, ale, a to by mohlo, ale nevysvětluje zkratovité jednání krásných žen, způsobuje i to, že tyto ženy jsou přelétavé: klidně opustí stávající partnery s někým zdánlivě perspektivnějším. Jsou totiž výrazně promiskuitnější.
To všechno je něco, co je dáno evolučně a asi se moc změnit nedá. Přesto ale, zvláště má-li žena již dospělé nebo dospívající děti, měla by již umět řadu emocí a pocitů zvládnout. Tak jako se naučila vařit a pečovat o děti, měla a mohla by se naučit zvládat nejen emoce, ale i reakce na svého partnera. Co pak ale s ženou, která se v těchto letech takzvaně utrhne ze řetězu? Která si evidentně neví rady se zvýšenou hladinou pohlavního hormonu? Nebo je dokonce hezká a miligram estradiolu (při spatření ještě bohatšího úspěšného muže s ještě lesklejším automobilem) zavelí „Utíkej za ním“?
V upoutávce na český film Hlídač č. 47 říká hlídačova žena, která mu uteče s jiným: „Moje touha je silnější, než slib věrnosti, který jsem dala svému muži“. Hm. V 30. nebo 40. letech minulého století, budiž. Proč ale dnes, kdy už víme (nebo bychom měly vědět, že?) co a jak těch několik miligramů hormonu udělá s ženskou psychikou a tělem?
Charles Darwin napsal i řadu jiných knih než O původu druhů. Druhá nejvýznamnější jeho kniha se nazývala O původu člověka a pohlavním vývoji. V ní, jak uvádí F. Houdek ve své glose (LN 9. 2. 09), „pojednal také vztah mezi přírodou a lidským mravním cítěním (tedy „kulturou“). Tehdejší tisk to pak (téměř prorocky, pozn. aut.) komentoval takto: „Naše mravní cítění se ukazuje být pouhým instinktem vytvořeným evolucí. Jsou-li tyto názory pravdivé, brzy nastane v myšlení revoluce, která otřese společností v samých základech, protože zničí posvátnost svědomí a náboženský cit.“
Nevypadá náš současný svět 140 let po Darwinově úvaze spíše jako negativní důsledek oněch obav z „revoluce myšlení“? Nebyl smysl pro mravnost, čest a hlavně posvátnost vědomí a života zničen nejen následnou dobou prudérie a pokrytectví, a pak dvěma světovými válkami (jinými slovy, nezvládnutými emocemi a poškozenými mozky a tedy poškozeným morálním cítěním dvou po sobě následujících generací mužů, a také žen, nucených rodit děti do stresu z ohrožení života)? Dnes je tento smysl ničen jak chemikáliemi a endokrinními disruptory v potravinovém řetězci, tak (jen zdánlivě, protože trestuhodně naivně) liberální možností bezbřehé svobody studovat již v pubertě veškeré možné i nemožné techniky sexu (volně k nahlédnutí na internetu).
Nesnesitelná lehkost, s jakou naprostá většina především žen (ale samozřejmě i mužů) podléhá svým žlázám, aniž to tuší, a trestuhodná apatie těch, kteří jsou za vývoj společnosti (ne)zodpovědni, má možná na evoluci člověka vliv větší a hlubší, než je zdrávo: Darwin by se asi při četbě ženských a dívčích (a porno) časopisů musel obracet v hrobě. Ještě víc by se divil tomu, že to vše stále ponecháváme bez většího povšimnutí. Nebo, jinými slovy, že (jako v době úpadku římské říše) jen oslavujeme a hýříme a konzumujeme, a lehkomyslně si odmítáme připustit, že přes všechna ta velká slova slavných románů a emoce romantických filmů prostě jen stále, jako zvířátka, přes veškerý pokrok poznání, nezvládáme své žlázy.
P. S.:
http://aktualne.centrum.cz/report/kuriozity/clanek.phtml?id=633450
Vlastimil Marek, čtvrtek 5. březen 2009
