Indické rčení „Když je žák připraven, přijde učitel“ má i méně známou variantu z hlediska učitele: „Učitel si své žáky musí zasloužit“. Po mnoha letech mám víc studentů najednou, a navíc kromě dobrých a lepších „čtenářek“ i dlouhodobější studentku, na kterou jsem hrdý.
Po týdenních seminářích se vždy z těch pár desítek účastníků vyloupne několik jedinců, kteří v práci na sobě a transformaci svého „softwaru“ pokračují i doma. Někdy dokonce někteří vydrží celé roky, a dělají tak radost nejen sobě, ale i mně. Poslední dobou jejich počet narůstá. Mám tichou ale intenzivně hřejivou radost především z těch, kteří mne začali pravidelně navštěvovat, a ve zdánlivě obyčejných dialozích čerpají další inspiraci a povzbuzení k další práci na sobě samých.
Jezdili za mnou dva mladí mužové, kteří za pouhé dva roky neuvěřitelně „vyrostli“: zvládli meditaci, hru na didžeridu i africké bubny, umí alikvotní zpěv, a především se oba vymanili z pracovního kolotoče a začali pracovat ne na daně a zbytečnosti, ale na sobě… jeden je již deset měsíců na Novém Zélandu, druhý sbíral odvahu, celou tu dobu pracoval na různých farmách (za byt a stravu a seznamoval se s cizinci) a poletí tamtéž za dva měsíce.
Jezdí za mnou mladý muž, který už loni strávil delší čas na „farmě“ legendárního butó tanečníka Mina Tanaky v Japonsku, dokázal strávit devět dnů sám na legendární a i pro Japonce velmi tvrdé posvátné cestě divočinou, napsal o tom knihu, a letos odjel na měsíc do Berlína, aby si vydělal na další cestu a pobyt (žongloval a hrál na flétnu mezi auty na křižovatce a vybíral do klobouku). Umí se učit.
Několikrát přijel skromný a motivovaný mladý muž, který se živil a uživil coby řidič kamionu (projezdil tak severské i jižní státy Evropy, prochodil většinu evropských metropolí) a teď chce lépe meditovat. Jiný ještě mladší se několikrát stavil na cestě ze školy v západních Čechách (bude umět vyrobit si např. kytaru) domů na jižní Moravu, a jeho otázky na téma „jiná hudba“ se, také díky tomu, že se tak jako většina ostatních, o kterých se zmiňuji, zúčastnil týdenního letního semináře, postupně nasměrovaly k (praktické) duchovnosti a metodám k ní vedoucím.
Jezdí za mnou ale i muž, který začal chodit na mé pořady o hudbě už koncem 80. let min. stol., a v poslední době (sám se vyléčil z rakoviny a zbavil brýlí) už učí třeba tím, že pod jeho vedením zájemci vyrábějí své meditační hudební nástroje: je to nejlepší čtenář mých časopisů, který se k jednotlivých číslům Barak či Man po letech pravidelně vrací a vždy nadšeně komentuje, kolik nového tam zase objevil. Staví se občas muž, který na mém semináři byl před dvanácti lety a v posledních letech začal pečlivě a pravidelně číst mé články na internetu: jako jeden z mála mne bránil před útoky trollů na jednom blogu… málokdy mluvíme konkrétně o duchovnosti, ale mezi řádky je to také o Cestě.
Mám radost z každé návštěvy, z každé správné otázky, z každého „aha“ momentu a záblesku pochopení v očích „mých“ studentů (oni jsou to ale především „sví“ vlastní studenti… protože studují sami sebe). Vzhledem ke stavu věcí na ženských tocích mám ale zvláště velikou radost z každé ženy, která není naježená a umí se učit. Už nějakou dobu se kolem mne pohybuje jedna pokročilá, zvyklá prát se s osudem, a dychtivá se učit, ta ale má dost „radosti“ se svým životem a synem.
V poslední době mi začala psát (a překládat mé fejetony do angličtiny) mladá 
žena, žijící a pracující v Londýně. Ne že bych neměl žádné dobré a lepší čtenářky a studenty, ale přece jen: takovou úroveň vztahu mezi učitelem a studentkou, jako v tomto případě, jsem pak při osobní návštěvě nečekal ani ve snech. Dosud jsem totiž nepotkal ženu, která by se ptala tak otevřeně, dychtivě, nepředpojatě, která by tak dokonale chápala, co chci tou či onou metaforou naznačit. Je „připravena“ (pečlivou četbou mých článků i knih, které jsem jí poslal) a rychle zvládá všechny disciplíny: okamžitě jí to začalo hvízdat alikvoty, bubnuje (rozpouští netušené bloky těla) stále lépe, a klidně začala trénovat hru na “didžeridu“ na trubku od vysavače, když jsme nesehnali rouru PVC. Vždy, když udělá chybu, nebo když jsem prudce ironický, nebo když si udělám srandu z ženského pohledu na tu kterou věc, se směje, místo aby (si) nadávala… a povídat si s ní je rozkoš. Chápe každý vtip. Má až živočišnou radost z toho, že je pochopí. A přestože je to krásná žena, vždy jde o dialog a setkání dvou duší. Jedné, která je dychtivá se učit, a druhé, která dychtivě učí. Hmmm…
Jako bych skutečně už nasedl na „vlnu“. Horoskop na rok 2010 totiž Psovi předpovídá, že „bude konečně sklízet ovoce své dlouhodobé práce“. I já kdysi spěchal, byl netrpělivý, ale život a doba mne naučily prostě dělat, co dělám, na 100%, a nečekat výsledky nebo dokonce vděk. A když mi někdo namítne „No jo, tobě se to řekne, ty to umíš, ale co já…“ směji se a odpovídám: „Ale já byl před lety v téže pozici jako ty. Začátečník.“ A ironicky dodávám: „Tak za třicet let ti to taky půjde…“
Když se svých návštěv ptám na věk, většinou se jim blíží násobkům sedmi (jsou buď v páté, šesté, nebo většinou už v sedmé, duchovní čakře). Jsou připraveni, a našli si mě. Každý, komu je 26, 27 nebo dokonce už 28 (nebo 34 či 35, nebo 41 či 42) let, by měl využít přirozených dispozic a poslechnout hlas svého těla, mysli a osudu, a zapracovat na tom, co v něm hodlá probublat: nepromarnit šanci, protože další tak kvalitní přijde až za sedm let. Mimochodem, každý alkoholik je jen zoufalý hledač duchovna.
Z opačného pohledu, já si své studenty „připravil“ také usilovným letitým psaním o duchovnosti. Právě tak jsem si ale systematicky a také dlouhodobě připravoval a připravil posluchače koncertů na tibetské mísy, nebo účastníky svých seminářů a čtenáře svých fejetonů a knih. Pravda, na počátku jsem byl až příliš nadšený a některé mé knihy jsou na většinu současných čtenářů (a hlavně čtenářek) dodnes až moc náročné.
Jednou z velkých překážek skutečného postupu na duchovní Cestě je totiž netrpělivost. Začátečník vždycky spěchá. Na rozdíl od evropské hudby (a situací), kdy všichni (nejen) bubeníci hrají co nejrychleji a co nejvíc nahlas, a řada žen po víkendovém semináři reiki nebo tantry chce rovnou vyučovat, např. Indové vědí, že rychle hrají ti, kteří to ještě neumí (a naopak pomalu hrát si mohou dovolit jen mistři).
S vědomím jistého rizika nepochopení uvedu jeden metaforický duchovní příběh. Žena jednoho hledače duchovnosti, který hrál na violoncello jen jeden jediný tón, se jednou vrátila z města a začala ho poučovat: „Už vím, co je na tvé hře divného. Ve městě jsem si zašla do hudební školy a zjistila, že všichni hrají tak, že prsty přebíhají po hmatníku nahoru a dolů a vyluzují tak spoustu tónů. Jen ty hraješ jeden jediný tón.“ Muž se usmál a vysvětlil jí: „ Jenže oni stále ten svůj tón hledají, zatímco já ho už našel.“
Zvládne-li člověk „jeden“ tón, tedy sám sebe, může si pak, chce-li, zahrát všechny ostatní tóny. Zvládne-li student roli studenta (a bude věčně hladový po nových informacích a hlavně metodách a zkušenostech, a nevynechá jedinou příležitost něco nového se naučit), a nebude-li spěchat, a bude se navíc umět zasmát své ignoranci nebo začátečnické nešikovnosti, pak se z něj stane učitel. Protože člověk, který už ví (že všechno je dokonalé, a naopak že utrpení je jen nedorozumění a iluze), se nemůže nepodělit.
Zvládne-li učitel roli učitele, a nebude-li spěchat (ani v očekávání pokroku svých žáků), pak se dočká i dobrých a ještě lepších studentů. A dokonce, i v téhle přefeminizované době, a právě proto a přestože ženská duchovnost je jiná, než mužská, a metody k ní vedoucí také, se dočká i výborných a ještě lepších studentek. Hurá. Jednu takovou už znám.
