Tichou ale intenzivní radost a úžas z kvality všeho okolo si užívám často, třeba jen když vyjdu z domu a mířím do nedaleké samoobsluhy. Nebo při rozhovoru s nějakou duchovního poznání dychtivou studentkou života. Nebo jednou za dva měsíce při natáčení svých pořadů Oaza.
Kdysi dávno, na počátku 90. let min. stol., jsem svou kariéru rozhlasového mága začal v tehdejším soukromém rádiu Golem. Jezdil jsem metrem na jedno sídliště, kde v jednom rodinném domě sídlilo studio, odkud tehdy vysílali např. Labus s Kaiserem, nebo Ringo Čech či Lorna Vančurová. Měl jsem pro sebe, svou hudbu a případné dotazy posluchačů, celé tři hodiny. Se sluchátky na uších, takže v dokonalé zpětné vazbě, jsem pouštěl a vysílal hudbu new age a vyprávěl o všem možném. Mohl jsem jak co se týká skladeb a autorů, tak především co se týkalo mých komentářů, svobodně improvizovat.
Dnes, o další dvě soukromá rádia a více jak třináct let vysílání na stanici Vltava (ČRo3) později, své Oazy, které se vysílají jedou za čtrnáct dnů v neděli před půlnocí, natáčím dopředu. Mám připraven scénář, jednu kopii dostane technik u nahrávacího pultu, pustí hudbu, já namluvím úvodní větu, a pak vždy do mezer mezi (mnou vybranými) skladbami další stručný komentář (na téhle stanici se nesmí nic moc okecávat, jak mi bylo kdysi řečeno).
Když jsem několik let vysílal v sobotu ráno, chodil jsem do studia „na živo“: odevzdal jsem zvukaři seznam skladeb a příslušná cédečka, a na ukázání jsem to či ono improvizovaně komentoval. Dnes už technika pokročila tak daleko, že odevzdám cédečka do režie, tam je „nagrabují“ (natočí do místního giga počítače digitálně co je třeba), já namluvím úvodní větu, oni si ji vmíchají do první skladby, a pak už vždy jen pustí začátek skladby… a rovnou přejdou na konec další skladby, jakkoliv dlouhé, abych věděl, kdy namluvit další stručný komentář. Zatímco dříve jsem natáčel každou Oazu oněch asi 50 minut, teď ji zvládneme za dvacet. Naznačuji, že hudbu, jenž se pak odvysílá, slyším jen doma, když pořad připravuji. Ve studiu samém už ona původní atmosféra vysílání (a zvláště vysílaná hudba) chybí.
O onu výše zmíněnou dokonalost se tak snažím i v těch krátkých momentech, kdy něco čtu ze scénáře. Ale už to není takové, jako kdysi v Golemu, kdy jsem byl celé tři hodiny totálně ponořen (a sluchátky oddělen od vnějšího světa) do hudby a námětu, o kterém jsem chtěl mluvit a který jsem chtěl zprostředkovat, a taky zprostředkoval, svým posluchačům.
Z Londýna jsem si přivezl dvě desítky CD, která jsem tam vyhrabal v secondhandech. Včetně tří titulů japonského hudebníka, který si říká Kitaró. Jeho první (tehdy) LP jsem si přivezl v roce 1979, a jeho skladbu Silk road II jsem celá 80. léta pouštěl z kazety, a celá 90. pak z CD (které jsem si koupil jako své první CD vůbec v Holandsku v roce 1989). Už když jsem jeho trilogii Sacred Journey of Ku-Kai (Posvátné putování mnicha Ku-Kai) kupoval, těšil jsem se, jak po třiceti letech zakončím jednu jeho, ale i svou životní kapitolu.
Kitaró totiž po těch letech znovu navázal na to, čím se prosadil: nechal se ve své syntezátorové hudbě, kromě hudebními styly a nástroji celého světa, inspirovat duchovností a duchovní tradicí své země. Tahle trilogie navazuje na putování jednoho legendárního buddhistického mnich před jedenácti sty lety. Jako tehdy Ku-Kai, i Kitaró dnes (hudebně) putuje po klášterech jednoho ze čtyř ostrovů, ze kterých se skládá Japonsko, ostrova Šikoku. A každá skladba navíc začíná zvukem konkrétního zvonu konkrétního kláštera.
Při natáčení posledního ze čtyř pořadů (první část trilogie Putování mnicha Ku-Kai, o které píši, bude odvysílána na stanici Vltava v neděli 25. října ve 23:15, další pak ve stejnou dobu . 8. a 22.listopadu 2009) jsem ale opět mohl ve studiu nahlas slyšet celou (alespoň úvodní) skladbu. Nabilo mne to energií a „kvalitou“ tak dokonale, že jsem pak odcházel a „vznášel jsem se pět centimetrů nad zemí“ (což je legendární odpověď jednoho zenového mistra na otázku, čím se liší osvícený od obyčejného člověka). Hudba sama, ale i vědomí možnosti a privilegia tak dlouho vysílat hudbu, kterou mám rád a která povznáší, a také dlouholeté zkušenosti, jenž mi umožňují předávat radost a úžas dál, do uší a myslí tisíců posluchačů, v té nejvyšší (profesionální) kvalitě obsahu i formy, to vše mnou vibrovalo ještě dlouhé minuty poté, co jsem opustil budovu Českého rozhlasu.
Byl to právě Kitaró, který před dvaceti lety obnovil prastarý bubenický rituál víkendového podzimně-slunovratového bubnování pod posvátnou horou Fudžijama. To on dovedl stovky mladých Japonců ke zjištění, že tradiční styly (řemesel, umění ale i bubnování) nejsou něco překonaného, naopak, že v sobě obsahují dokonalé životní lekce trpělivosti, pokory a profesionality. Nabušení mladí rockoví bubeníci tehdy vzali do rukou tradiční paličky, postavili se před ony obrovské bubny o-taiko a začali hrát… aby za půl hodiny zcela odpadli fyzickým vyčerpáním. Malí drobní dědečkové ale bubnovali nepřetržitě celou noc a úspěšně pak vedli semináře posvátného bubnování (a předali tradici kvality nástrojů a hry dalším generacím).
Tak jako v rámci seminářů, na kterých tuhle a jinou kvalitní hudbu pouštím jako lekci umění naslouchat (a možnosti trénovat a neustále zkvalitňovat způsob, jakým slyšíme sebe, jiné lidi i svět kolem), i ve svých rozhlasových pořadech se prostě jen dělím o radost z kvality. Mimochodem, pokusím se, na ukázku, umístit na stránky baraka.cz tři pořady z roku 2005 (o tibetské hudbě, na téma bílý šum a o hudbě pro těhotné).
Když se člověk nenechá zblbnout vnějším (uspěchaným a proto jen velmi povrchně vnímaným) světem, a naučí se občas zpomalit (ne náhodou je součástí mých seminářů vždy meditace v pomalé chůzi), nebo dokonce zastavit (a meditace je v tom ideálním provedení zastavení jinak nezastavitelných myšlenkových procesů, na které jsou nalepeny nezvládnuté emoce), začne se brodit v kvalitě všeho… Přitom právě hudba, tedy především ta dobrá relaxační (a new age), je tou nejefektivnější metodou návratu na opětovnou a tak terapeutickou a povznášející zkušenost okamžiků v „teď a tady“. Návratu ke kvalitě.
http://blog.baraka.cz/2009/01/nedokonalost/
