Naposledy se (především) ženám pokusím zprostředkovat ojedinělou příležitost dovědět se o mužích zcela zásadní věci, které by mohly a měly cele změnit jejich tak neefektivní postoj ke svým synům, milencům a partnerům. Ženám se zdá, píše Dieterr Schwanitz, jakoby se muži chovali naprosto odcizeně. Ženy netuší, že muži nesoupeří pouze s určitou osobou, nýbrž se všemi. Iluze, že muži jsou v podstatě stejní jako ženy, jen s jinou anatomií, zvyšuje pocit odcizení, jakmile žena iluze ztratí. Téměř polovinu svého života se pokouším ženám (nejen kolem sebe) naznačit, že by měly co nejrychleji (díky posledním zjištěním o rozdílnosti mužů a žen, a také knihám, jako je ta, ze které již potřetí cituji) ztratit své iluze o tom, že to, co si myslí o mužích, je platné a fungující.
Psal jsem a často hovořím o zásadních nedorozuměních v posteli. Láska a sex jsou věci, ve kterých je muž ještě zranitelnější a bezmocnější, než si ženy vůbec odvažují připustit. Odhlédněte, dámy, od toho, že z hlediska nezaujatého pozorovatele je milování docela absurdní situace (To potěšení je prchavé, poloha směšná a následné výdaje astronomické, prohlásil údajně lord Chesterfield), a zkuste se (i ve svém zájmu) na „věc“ podívat očima Schwanitze (a mužů všeobecně):
V sexu je žena taková, jaká je: scénář sexu její podstatě ani nepřidá, ani neubere. Křehké mužské ego je ale obnaženo. On totiž není hned mužem, musí se postupně naučit to dokázat.
I z vlastní zkušenosti vím, jak bezmocně zmatený je hoch před dívkou (učitelkou, krásnou ženou) a jak neuvěřitelně (snad nevědomě) kruté dokáží být. Proto tvrdím, že na některé poznámky (zvláště při milování) by ženy měly mít zbrojní pas.
První sexuální kontakt je mimořádnou událostí. Ale i zde je vztah obou pohlaví asymetrický. Symbolicky cennějším teritoriem je stále jen tělo ženy. Že muž při tomto dobývání nasazuje a dává k dispozici své tělo, se považuje za samozřejmé.
V jistém smyslu je muž vždy v nevýhodě. On musí konat, a je velmi pravděpodobné, že se nikdy nezavděčí. Zatímco propojenější mozkové hemisféry dívek a žen umožňují vždy nalézt nějaký ten obchvat, bypass, pro muže je vždy vše buď a nebo, život nebo smrt. Každá výtka ženy je nepochopitelný a nespravedlivý trest s celoživotním dopadem. A ženě přitom stačí být nahá a všechno vzdělání muže je k ničemu.
Procesy ženského těla – ovulace, menstruace, těhotenství a kojení – jsou pro muže hádankami, na které užasle zírá. Ženská erotika je prožívána silněji na vlastním těle než na těle někoho jiného. Muž je jiný, prožívá svůj účinek v těle ženy. Jinakost jejího těla jej přivádí do varu. Právě ta měkkost ženského těla je tak vzrušující.
Z tohoto úhlu pohledu jsou všechny ty róby a šaty a volány a řasy a krémy a rtěnky (které byly do 20. let min. stol výsadou prostitutek) zbytečné zdržování mužů, kteří se chtějí dostat k onomu měkku. A právě tak zbytečné a umělé je všechno to hubnutí a anorexie a kontrola faldů… ženy se dnes (zbytečně) zdobí a krášlí a případně trápí spíše pro kamarádky a iluze, protože muži naopak milují kypré a oblé tvary. Zatím co muž se při každém pokusu milovat se se svou partnerkou vydává na nejistou a dlouhou cestu, ženě stačí (pod)lehnout (si), protože (jak ví i Schwanitz): Terénem pro sexuální setkávání je pro oba tělo ženy. A tak proti sobě stojí muž a žena s odlišným smyslovým vnímáním: muž s pornografickým pohledem a žena s celkovou smyslovou senzibilitou, která je zaměřena na vnímání blízkosti, na doteky a mazlení.
To muž se musí cele podrobit ženským zákonitostem, o kterých nic netuší a které jsou pro něho naprostou záhadou. To muž nemá ponětí, jak ji hladit a dotýkat se (pokud ho to citlivá partnerka nenaučí), to muž se musí popřít a změnit:
Láska změní muže na krátký čas v ženu. Stává se pozorným, láskyplným, dbá na duševní rozpoložené své milé, plně se řídí jejími čekáváními, zanechá svého konkurenčního chování, mluví pouze o citech, otevře své nitro a snaží se vyhnout všem názorovým rozdílům. Vytváří se tak podmínky pro velkou iluzi, že jsou si oba milenci, navzdory rozdílům pohlaví, tak podobní. Nebo jinak, žena začne podléhat iluzi, že její milenec se podobá ženě.
Čtěte pozorně, dámy, protože (poprvé v dějinách českých žen) máte příležitost zahlédnout skutečnou duši muže:
Žena neví, že láska je pro muže nadmíru namáhavá, že je to stylizace a on musí konkurenční boj pověsit na chvíli na hřebík. Že muž se láskou promění mnohem víc než ona. A že čím víc se muž láskou změní, tím větší je výška, ze které následně padá. Na vrcholku podává vrcholové výkony, ale je to jako s křivkou sexuálního vzrušení: netrvá to moc dlouho.
Už víte, proč tvrdím, že domácí násilí je startováno ženami (a je důkazem naprostého a bezvýchodného zoufalství do kouta zahnaného muže)? Zní to pro ženy až krutě, ale je to tak: To, co žena v lásce považuje za vlastnosti svého milovaného, tu báječnou něhu, tu strhující senzibilitu, je ve skutečnosti jen forma komunikace.
Zatímco muž nemá kam utéct, než do politiky, hospody a ke koníčkům, ženy to mají zase lehčí: Náhražkou mužského pohledu se stalo zrcadlo. S ním udržuje žena intimní vztah již od puberty.
Mimochodem, muži to mají „těžší“ i na úrovni genů. Zatímco ženy existují v nepřetržité linii (babička, matka, dcera a tak dále), muž se narodí a umře. Zatímco geny žen se stále kombinují, chromozom Y se vyskytuje pouze u mužů. Ten si nevyměňuje žádné geny s jinými chromozomy. Mužský gen na chromozomu Y nikdy nepřechází do ženského těla, zůstává pouze v tělech mužů, a nemá tedy nejmenší představu o tom, jaké to je nacházet se v ženském těle.
Důsledky oněch mnohaúrovňových nedorozumění mezi muži a ženami vidíme všude kolem sebe, a lepší to nebude, dokud si muži i ženy nezačnou být naplno vědomi svých rozlišností. Zatímco chlapci se ve svých mužských smečkách mučí iniciačními rituály a zkouškami tvrdosti, dívky soutěží o intimitu. Nacvičují vztah. A také jiný dialekt. Ženy vnímají svět jako síť vztahů, zatímco muži používají svět jako hierarchický systém, v němž je nutné si vybudovat své místo. Mužská komunikace slouží konkurenci a imponování. Nejde o to přiblížit se partnerovi, ale o uhájení vlastní pozice a odkázání ostatních do patřičných mezí.
A to naznačuje bezvýchodnost současného systému vládnoucích stran a tzv. demokracie, založené na mužském principu konkurence (oni tomu říkají politická soutěž), a tak potvrzuje, co píši a říkám celé roky: jedině ženy mohou změnit svět. Snad jsme ke změně (i k řešení problémů světa, založených na nedostatečném a zatím spíše iluzorním poznání sebe sama) zase o kousek blíže – i díky knize Dietera Schwanitze.
P. S.: Řešení? Duchovnost. Prostor, ve kterém si muž a žena vzájemně pomáhají na cestě k duchovnosti. Ve kterém jsou rozdíly jedné přirozeným doplňkem toho druhého (a naopak).
P. P. S.: I ty nejvášnivěji naježené se doposud neodvážily mne pozvat na třeskutou besedu pro ženy (s mužem), třeba s názvem Na co všechno o mužích byste se chtěly zeptat (ale toho svého se stydíte…). Přitom stačí napsat nebo zavolat a já rád přijedu.
Dodatek, jenž není apríl roku 2012:
http://blog.baraka.cz/2009/01/pocit-vitezstvi/
http://blog.baraka.cz/2009/01/prijeti/
http://blog.baraka.cz/2009/01/oddelena-vychova-divek-a-hochu/
http://blog.baraka.cz/2009/01/vypustit/
http://blog.baraka.cz/2009/01/mozek-ditete-obliny-a-poklesla-prsa/
