Když se v roce 1990 otevřely hranice, všiml jsem si, že se cosi změnilo: v Amsterodamu i Londýně seděli na ulicích místo kytaristů, kteří vybírali do klobouku, hráči na didžeridu. A do rukou se mi tehdy dostaly i lokální verze něčeho, čemu indiáni říkali „dešťová hůl“: dutá hůl, ve které po bambusových jehličkách, trčících uvnitř ze stěn hole, narážejí padající suchá, a tedy znělá semena některých rostlin: zní to jako když jemně prší. Později bylo možno dešťovou hůl (rain stisk) koupit i v českých prodejnách „new age“ zboží. Ale nanejvýš tak metrových, takže zněly jen pár desítek vteřin.
V USA jsem u přítele Mitche Nura (viz Baraka 8 a rozhovor) zažil pár minut trvající zvukové potěšení z rain sticku, která byla vysoká přes dva metry. Když ale Martin Pečenka na prázdninový seminář do Beskyd v srpnu 2009 přivezl svou laděnou dešťovou hůl (spíše kůl), silnou v průměru téměř dvacet centimetrů a vysokou téměř dva metry, která zněla neuvěřitelných osm minut, mé srdce zvukového a terapeutického hledače zaplesalo.
Protože teprve tohle je ten nejlepší terapeutický nástroj současnosti: dlouhé minuty šumění spolehlivě vypínají racionální programy mozků a myslí současných na výkon a rychlost zaměřených manažerů (ale i ostatních účastníků závodů veverek ve spotřebním kole konzumace). Terapeutická efektivita tzv. bílého šumu (vzpomeňme na příjemné vzpomínky na dětské naslouchání zvuků telegrafních sloupů drátů, nebo na spíše nevědomou oblibu pobytu v podzimním lese nebo u moře, kdy tutéž funkci plní pravidelné šumění vln) je stále známější a prokázanější. Mozek je jednak „dobíjen“ elektřinou (vláskové buňky ve vnitřním uchu mění energii akustickou v energii elektrickou – do sluchových center jdou elektrické vzruchy), druhak jsou ty jeho části, které přisuzují zvukům konkrétní podobu (např. toho kterého nástroje), při poslechu šumění (v tomto případě padajících semen v dešťové holi) postupně vypnuty: není co s čím porovnat.
Tahle podoba akustické deprivace (místo tisíců zvuků jen jeden nekonkrétní) je paralelou meditace (na hladině mysli je jen jedna věci nebo činnost, nebo dokonce nic, a tak se místo tisíců vlnek tisíců na sebe navazujících myšlenek srovná, a konečně se na ní, jako na zrcadle, může odrazit realita taková jaká je, tedy nezkreslená emocemi, očekáváním, předchozími programy).
Jenže tak jako je například při poslechu relaxační a new age hudby prokázáno, že aby došlo k pozitivní harmonizaci jednotlivých tkání a částí těla (a mysli), měla by znít alespoň 6 až 8 minut, dosavadní délka šumění obvyklých, krátkých dešťových holí spíše jen naznačovala možnosti a směr terapie. Teprve tyhle ideálně velké a tedy (fyzicky i funkčně) dlouhé. Nesmírně kvalitně (i designově) vyrobené a osm a více minut znějící dešťové hole Martina Pečenky (je v nich např. přes 2100 bambusových jehliček a hezkých pár kilogramů semen koriandru a zrnka bio jahel) splňují všechny podmínky pro ideálně dlouhou harmonizace těl a myslí posluchačů.
Hned když jsem tu hůl slyšel poprvé, zajásal jsem: tohle by měly povinně používat ve všech psychiatrických a psychologických zařízeních, ale také ve sněmovně a v senátu, ale také na ministerstvech a na vládě (a ve sborovnách škol a na zasedáních správních rad atd.), ale také na všech pedagogických fakultách a hudebních školách (aby budoucí hudebníci i učitelé hudby věděli i prakticky o obrovském účinku těchto podle nich „nehudebních“ zvuků). I ti nejotrlejší (racionalisté a profesně slepí odborníci a politici) by hned napoprvé vyměkli, a při pravidelném poslechu by jejich práce pak vypadala mnohem více „citizen friendly“.
Všem by se vrátil „selský rozum“, ale vzpomněli by si také na toleranci a empatii.
Tahle dešťová hůl je splněným snem terapeutů a duchovních učitelů: přírodní zdroj harmonizačních (a tedy i léčebných) frekvencí i v oblasti, které již nedokážeme vědomě slyšet (používáme jen spodní třetinu vláskových buněk) v dostatečné délce působení. A když hůl po osmi a více minutách dozní, stačí ji převrátit a lze se znovu ponořit do světa přírodních zvuků (na rozdíl od všech těch umělých, kterými je dnes obklopen a zahlcen) člověku, jeho tělu, mysli a evolučních zadání nanejvýš vhodných (frekvencí). A z hlediska duchovního jde o nakopnutí ke zjištění, že svět je iluze, a že je někdy docela rozumné alespoň na chvíli vypnout všekontrolující rozum (a člověk neumře, naopak, je osvěžen)..
Ego se vždy předem brání „vypnutí“. Jenže kdo to zkusí, už ví, že „vypnutí“ (dominance onoho cenzora levé mozkové hemisféry) třeba pomocí šumění dešťové hole, a nácvik stále delšího pobytu ve „vypnutém“ stavu, ač nám „rozum“(přitom jako i v jiných případech bez přímého zážitku) tvrdí, že to nic nedělá, nebo že to dokonce může škodit, je slast. Čirá slast bytí, štěstí přinášející nadechnutí původní bytosti jako takové, a samozřejmě i léčivá doba bez obvyklých bloků nezvládnutých a nezvládnutelných emocí.
