Přišla mi zpráva, která mi rozsvítila podzimně zamračené a pošmourné odpoledne (a završila poslední dvě dekády popularizování jednoduchých, ale o to terapeutičtějších nástrojů). Shlédnul jsem doporučené, podíval se na několik záznamů na you.tube, a nadšeně oznamuji, že už mohu skončit svou třicetiletou světovou a propagátorskou činnost. V roce 1986 jsem se pak navíc ve vězení rozhodl, že nebudu hrát, dokud nebude Česko svobodné, a že se pak pokusím Čechy opět rozezpívat.
Počátkem 90. let jsem pak postupně do své vlasti (taky se jmenuji Vlastimil) dovezl new age hudbu, tibetské mísy, alikvotní zpěv, mantry, zorganizoval jsem koncerty indické hudby, první kurzy hry na didžeridu, napsal knihy, které měly a musely být napsány… a o devatenáct let (a stovky koncertů a představených cédeček v rozhlasových pořadech, a přednášek a seminářů) později, se při pohledu na unikátní dešťovou hůl, která mi stojí u stolu, sférickou píšťalu, jenž trůní na nefungujícím gramofonu, a při koukání na záznamy hry na dokonalý a současný nástroj, kterému jeho tvůrce, sibiřan Vladisvar Nadishana, dal jméno futujara, tetelím spokojeností. Teď už mohu své osvětové a propagátorské a nadšenecké činnosti nechat. Tak jako fyzicky, i morálně a duchovně mohu jít za zasloužený odpočinek.
Vždycky, když mne někdo představuje, nebo o mně píše, a udává, že jsem (především) hudebník, vnitřně nesouhlasím. Hraju, protože to je nejlepší způsob, jak předat to, co chci předávat jako duchovní učitel. Má hudební aktivita je svým způsobem z nouze ctnost. Neumím hrát a zpívat, nemám přirozený talent (především: jsem hluchý na jedno ucho), a i v zájmu inspirace hraji na ten který nástroj (nebo tibetsky mručím nebo foukám na didžeridu) jen začátečnicky (taky abych svou případnou virtuozitou neodradil zájemce).
Stovky nadšenců už totiž hrají na didžeridu (tento „primitivní“ ale o to terapeutičtější nástroj pronikl i do terapií, a používají jej i duly), desítky jich improvizují na meditační steel drum, a mnozí se naučili zpívat alikvoty (každoročně se konají v Praze alikvotní festivaly a semináře), desítky tisíc lidí poslouchá new age hudbu, tibetský zpěv se dá slyšet i ve velkých kostelech a na festivalech, mantry slyšeli zájemci v podání světových interpretů (a zpívali s Henry Marshallem a Devou Premal s Mitenem), a existují desítky skupinek, které je zpívají pravidelně, tibetské mísy zdomácněly a různé skupinky nadšenců se scházejí, aby si na ně pravidelně hrály.
Po dekádách konzervativního ticha (např. žádné nové hudební nástroje) dnes už zase, konečně, díky „hravým“ a šikovným lidem, vznikají i kapesní a jiné malé verze didžeridu, objevil se hang (jako zmenšená verze steel drumu), a teď se objevila i futuraja, tedy fujara s výměnným koncem (Vladisvar tak hraje ve čtyřech tónech a také jako na koncovku, a slyšet co umí na brumli, nebo si prohlížet jeho vlastní hudební nástroje, je také podivuhodné a povznášející).
Celé roky hovořím (úspěšněji v cizině) o fujaře jako o možnosti dokonalé produkce alikvotů, a zatímco u nás je nadále ticho po pěšině, v takovém Německu se už stovky lidí učí na fujaru hrát nejen „slovensky“, ale i improvizovat a pracovat s cirkulárním dechem. A v parafrázi na výrok o Bruce Springsteenovi se chce napsat: Viděl jsem budoucnost (hravé, improvizační, alikvotní a léčivé) hudby: je to futujara.
Konečně si lidé více začnou hrát (vždyť přece na hudební nástroje se HRAJE, ve smyslu hrát si, bavit se)… konečně se snad prosadí HRA na hudební nástroje (ne drezůra). Mám v plánu Vladiswara navštívit, udělat s ním rozhovor, a případně ho pozvat zahrát do Prahy. Dám vědět, jak to dopadá…
