Nevím, jestli bohové čtou, ale pokud ano, tahle kniha by se jim určitě líbila. Právě tak jako se hóódně líbila mně. Poctivých vázaných 430 stran, název Řeka bohů, autor Ian MacDonald, žánr: sci-fi. Vydaly Argo a Triton. No kdy naposledy jste museli po každé kapitolce vstát a chvíli se s nadšením v duši a jiskrou v očích (a s ušima červenýma vzrušením) procházet, abyste docenili a dovychutnali, co jste právě přečetli?
V Indii v roce 2047, kdy na obrovském území existují čtyři samostatné státní celky (Bhárat, Áwadh, Maráthí a Spojené státy bengálské), a všichni používají palmery (mobilopočítače ve dlani, ovládané myšlenkami) a hoeky (za ušima, ovládané pohyby rukou, mudrami, promítající do vizuálního pole člověka požadované informace a obrázky), kdy existují virtuální světy a ikony filmových a televizních hvězd, ale také neuta, bezpohlavní jedinci, geneticky a softwarově upravení tvorové, nebo brahmani, geneticky upravené děti nové kasty, které stárnou dvakrát pomaleji, ale i sintely, počítačové umělé inteligence, samostatně se vyvíjející (až ke třetí generaci, kdy je jejich IQ až 10 000), kdy probíhá válka o vodu, kdy je nedostatek žen, a řada lidí se živí coby ilegální datarádžové (vyrábějící sintely dalších generací a v ostatním světě zakázané virtuální bytosti), kdy děti si hrají s bezpohlavními robotnickými zvířátky (a vznikne i Mahavírův soucitný dům pro umělý život), do kterých občas utečou virtuální umělé inteligence, které, když se„zblázní“, mohou být pronásledovány a zničeny Kršnovou policií pomocí speciálních zbraní, které střílí jak hmotně, tak elektrický výboj, aby zničily i software (jenž může přeskakovat pomocí elektrické sítě do dalších zvířátek nebo sintelů), je ve vesmíru objeven artefakt mimozemského původu. Uff. Chvála imaginaci.
Když k tomu přidáte velmi chytře vymyšlenou zápletku (dokonce s pořádným sci-fi rébusem propojujícím dobu před vznikem sluneční soustavy se žhavou žíznivou realitou v takovém lidském kotli, jakým je a jistě bude Indie), thrillerově napínavý děj, a přidáte nutnost začít myslet na plné pecky, protože autor se s čtenářem nemazlí, a chrlí desítky a stovky nových dosud neexistujících termínů, které teprve o sto stránek později náznakem dovysvětlí, a také mistrovsky zvládnuté spisovatelské řemeslo (děj střídavě a zároveň paralelně probíhá v devíti do minulosti zabíhajících příbězích), dojde vám, že to je vskutku boží čtení.
No, pokud čtenář není zkušeným čtenářem sci-fi a nikdy nebyl v Indii (anebo se, jako v mém případě, nestýkal s řadou rodilých Indů z různých částí tohoto subkontinentu, a nestudoval indickou hudbu a netlumočil řadě indických hudebníků), asi nevychutná jak dokonalou obeznámenost autora s tisíci detailů indického života, tak i literární propracovanost téměř každičké uvěřitelně lidské věty: „V nulové gravitaci si připadala jako nahá. Vlastní prsa jí připadala jako utržené kanony“. „Půlka tvé DNA je majetkem nějaké biotechnologické společnosti. Při každém sexu porušuješ copyright.“ „Rurální tma je neproniknutelná, všeobjímající, jónická.“ „Všichni jsme počítačové programy běžící na distribuované síti značky Brahmá.“ „Našla partnera, který ji měl rád zpocenou a slanou a v jejím milovaném běžeckém úboru, který ji měl rád al fresco a al dente a kořeněnou vším, co téměř dvacet let schovávala ve svém libidu.“
Propojení hinduistické mytologie se světem počítačů a sci-fi kosmologií je také dech beroucí a vlastně logické: „Já nejsem jako ti křesťanští fundamentalisté, to nejsou vědci, popírají fakta, která se jim nehodí do krámu. Já jsem racionální hinduistka. Netvrdím, že věřím v bohy, ale kvantově informační teorie a M-hvězdná teorie podávají jasný obraz o vzájemné propojenosti všech věcí, o tom, že některé emergentní vlastnosti nemohou být dílčími prvky nikdy poznány a že velmi malé a velmi velké jsou jen dvě strany téže superstrany.“
Táž vědkyně si ve vzduchoprázdnu a v beztíži vesmíru (v kosmické lodi) uvědomí: „Jsem jen pouhý uzlík chrupavek a nervů, chrastícím v plechovce od kávy uprostřed prázdnoty.“
Přímo metaforicko mistrovský (což ocení znalec všedního indického života a konceptu karmy) je srovnávací popis konceptu vlaků: „Indické vlaky jsou hierarchické i demokratické zároveň. Dočasně spojují lidi v úzkou komunitu, která je vitální, dokud trvá, ale v cíli se rozplyne jako ranní mlha. Západní mysl se tomu vzpírá. Západní mysl je automobilová. Svoboda pohybu. Vlastní směr. Individuální rozhodnutí a projev a sex na zadním sedadle. Velká automobilová společnost. V literatuře i hudbě byly vlaky odjakživa osudovými nástroji, jež slepě, nezadržitelně vezou jedince vstříc smrti. Indie se ale na vlaky dívá jinak. V Indii nezáleží na tom, kam je člověk neviděnou lokomotivou vezen, ale co vidí z okénka a o čem si povídá se svými spolucestujícími. Smrt je obrovská přelidněná konečná stanice s nezřetelnými hlášeními a navazujícími spoji do dalších destinací. Pouhý přestup na jiný vlak.“
A spiritualita? „Kreslí prstem po nebi. Tak říká chvílím, kdy se člověk uvolní a v duchu se zatoulá až k nejzazším hranicím fantazie. Je to jeho nejoblíbenější činnost a také nejbližší obdoba spirituality, jíž je schopen. Bůh je naše já, naše pravé, podvědomé já. Jogíni měli celá tisíciletí pravdu. Rozvíjení myšlenky není nikdy tak extatické jako plamen jejího stvoření, onen spalující okamžik prozření, kdy člověk pochopí vše naráz a absolutně.“
Naznačoval jsem nedávno: čtení mění mozek čtenáře. Ian MacDonald je zkušený autor, který již získal mnohá ocenění, tohle je ale jeho asi nejlepší román (dostal za něj Cenu Britské asociace science fiction za rok 2004), jímž vás dostane až k nejzazším hranicím fantazie. Uf. Četba bohů. Už se těším, až knihu budu číst po druhé nebo po třetí, vychutnám si již známé detaily, a opět objevím řadu dalších geniálních formulací a popisů. Joj.
P. S.: Překlad musel být (medicínský) porod, ale povedl se, a tak smekám pomyslný klobouk. Jen několikrát ujela transkripce místních názvů nebo termínů (písmeno j se tam čte dž).
.
