Pátá část ukázek z knihy Český zen, tentokrát o tom, jak jsem luštil a vyluštil kóany, a jak se mi hodilo, že jsem hrál na bubny (protože jsem v mládí ohluchl na jedno ucho a bál jsem se, že nedokážu naladit kytaru). A taky o poslání, které se mi podařilo naplnit (udržel jsem u nás povědomí o skutečném čistém nezformalizovaném zenu).
BUBEN
Unmon: Svět je tak rozsáhlý,
tak proč reagovat na zvony
a oblékat slavnostní kimono?
Mumonův komentář:
Když rozumíš, patříš do rodiny.
Když nerozumíš, jsi cizinec.
Ti, kdo nerozumí patří do rodiny.
Ti, kdo rozumí jsou cizinci.
Dokusan je vždycky napětí. Zatímco mistr s tlumočníkem odešli do vedlejšího sálku, postupně, jak na nás přišla řada, jsme se měli zvednout a mimo obvyklý koloběh dozoru a kinhinu s holí vystřídat toho, který právě přišel nebo přišla, odejít z hlavního sálu, zaťukat na dveře, předpisově vstoupit, poklonit se, pokleknout před mistrem a „na něco“ se ho zeptat.
Když jsem pomalu kráčel ven ze sálu a mířil ke dveřím, za kterými mistr seděl, bleskla mi hlavou vzpomínka na situaci z před půl rokem. Seššin, který vedl Mu Bul Su Nim, Američan s tímto mnišským jménem. Po dvoudenním sezení, když na mne přišla řada, jsem zaklepal, vešel do místnosti, poklonil se a poklekl před mnicha s oholenou hlavou. Polský tlumočník seděl stranou, ale já gestem odmítl jeho zprostředkování dialogu a rovnou začal anglicky. Co je to zen, zeptal se mnich. Se širokým úsměvem jsem bouchl do země. Věděl jsem proč a o co jde a věděl jsem na 100%, že mnich ví, že to vím. Mu Bul povytáhl překvapeně obočí, protože naprostá většina jiných už na tomhle prokázala, že ještě neví. Jseš si jist, že je to tak? Ptal se dál. Samozřejmě, řekl jsem přesvědčivě a nahlas a zároveň tleskl bubenickýma rukama, takže to třesklo prostorem. Obočí mu vylezlo ještě výš a já se rozesmál.
Bylo jasné, že je šťasten, že někdo další prošel první a druhou branou. Tak mi to ukaž, vyzval mne. A já zazmatkoval, spadl z výšin suverenity a věděl, že tuhle bránu musím ještě otevřít. Zarazil sem se a věděl, naprosto jasně a ostře, že i on ví, o co jde. Zkusil to ještě tak i onak, ale marně. Konec „dokusanu“, rozhovoru žáka s mistrem. Poklona, odchod. Zmatek v hlavě. Zmatek nad jistotou, že první dva kroky byly správné. V čem byl problém?
Nedalo se dělat nic jiného než se vrátit pokorně na místo, zasednout a usilovně pokračovat v zazenu. Následoval večer, pak noční sezení, ráno, úklid, další zazen a pak, před obědem, to prasklo, slzy a štěstí a soucit vyplavily všechny iluze, naproti to registrovala Sherry, pak to nejlepší jídlo na světě v podobě cibule na másle atd.
To bylo před půl rokem. Teď tu byl mistr, se kterým jsem si mezitím vyměnil pár dopisů. V tom druhém mi dal koan, o kterém jsem předtím nikdy neslyšel. Jednalo se o mnicha, který měl odpovědět na otázku, co je to zvuk bubnu. Už dopoledne jsem věděl, že se to nějak vyvrbí, a taky že jo. Náhodou (náhody přece neexistují) jsem se to ráno zeptal Andrejova přítele, jestli by nevěděl o někom, kdo má doma menší buben, tak akorát do ruky. Nejdřív řekl, že nikoho nezná a o bubínku neví, pak si ale vzpomněl na přítele námořníka, se kterým se včera sešel a který mu ukazoval, co si dovezl z Afriky: bubínek. Stačil jeden telefonát z budky před tělocvičnou, kde se seššin odehrával, a já teď klepal na dveře, za kterými na mne čekal mistr, s bubínkem ukrytým pod kimonem.
Jakoby v tranzu, ale suveréně a jistě, jsem došel před mistra (tlumočník seděl bokem, ale toho jsem gestem ruky odmítl), uklonil se, usedl do zazenu, srovnal záhyby kimona, usmál se na mistra a sám začal: „Zeptejte se mne, co to znamená udeřit na buben“. Mistr pozvedl obočí, vzpomněl si na dopis a zahrál tu hru: „Co to znamená udeřit na buben?“
Nemohl tušit, že mám pod kimonem bubínek. A já jedním plynulým pohybem vytáhl z pod kimona bubínek, vložil ho pod paži (byl to tzv. „talking drum“, který se dal stisknutím lokte napnout, aby zněl výše či níže) a velice prudce udeřil druhou rukou do blány. Bummm, rozlehlo se místností (stačil jsem konec zvuku stiskem lokte protáhnout do ornamentu, pořád sebejistě, plynule, elegantně).
Mistr se širokým úsměvem, rozzářen, pokračoval v představení – předstíral, že téměř ohluchl, třel si uši, třepal hlavou a smál se a smál. A já se chechtal s ním a věděl, že on ví, že vím, o co jde. Dvě další otázky jen potvrdily, že „je to jisté“.
Nemám strach o českou sanghu. Dáš na ni v Praze pozor, řekl. Dám, řekl jsem. Tři roky ale mlč. Nic nedělej. A nespěchej, dodal a já, zbrklý nadšenec, věděl, že ví, že vím, o čem mluví.
Nebylo co řešit. Poklonil jsem se, tři kroky pozpátku, další úklona, otáčka, otevřít dveře, ještě pohled z očí do očí, a návrat na místo, s bubínkem viditelně v rukou. Zazen.
Na povrchu hladiny suverénně klidné mysli se přelévaly vzpomínky na hodiny pochyb á uvažování, o čem to ti mistři mluví a co ty jejich příhody znamenají.
Když jsem celé noci služby v Anežském klášteře, coby noční hlídat v nově otevřené galerii, ťukal do kufříkového psacího stroje po babičce a překládal koany a jiná zenová moudra, žhnuly mi uši tajemstvím, vzrušením a zvědavostí. Od maličká jsem se rád učil. Vzrušovalo mne pátrat po příčinách jevů a dovídat se, proč to či ono. Není po čem pátrat. Všechno jsem od začátku uvnitř věděl. Každý to tam má. Kroutil jsem hlavou a chechtal se nad pitomostí rozumu, kterému to pro myšlenky nemyslí.
Byl jsem plný touhy podělit se, ale musel jsem „mlčet“. Teprve po třech letech jsem začal vydávat další spisky a na přednáškách otevřeně hovořit o duchovnosti. Teprve potom jsem tuhle zenovou „instituci“ ocenil.
Popis zmatku mnicha, který klečí v řadě jemu podobných a ťuknutím na zvonec žádá o dovolení vstoupit k mistrovi a dokázat a prokázat své pochopení a řešení koanu – a mistr rovnou řekne kdepak, ty ne, mne vždycky naplňoval záhadou: jak to ten mistr pozná a ví? Jak si může být tak jist. Není to jen takový fígl, taková zkouška? Je to tak prosté.
O sedm let později mne přítel, cvičitel aikida, pozval na víkendové soustředění do Pardubic. Chvíli jsem jim vyprávěl o Japonsku a zenu a meditaci do hary. Pak měli rozcvičku. Jedno cvičení spočívalo v tom, že jeden okimonovaný aikidista udělal druhému vzadu pod nohama „stoličku“ a ten druhý měl naprosto uvolněně „spadnout“ dozadu, tedy poslepu, přes něj. Pokud byl uvolněný, pokud se nebál, plynule se sbalil a překulil. Pomocník, a to jsem byl já, dobrovolník, jen lehce zpočátku testovaného přidržoval prsty za jeho prsty rukou a nechal je klouzat a vyklouznout.
Bylo to až neuvěřitelné, jak jen z letmého doteku prstů bylo nad Slunce jasné, kdo je uvolněný a kdo se uvnitř bojí a jen předstírá, že o nic nejde. Už z prvního doteku bylo jasné, jak to bude pokračovat, jestli se ten či onen překulí a předpisově sbalí a kotoulem vzad znovu postaví, nebo sebou plácne, roztřepaně a vystrašeně, o kolegu a podlahu, na žíněnku tělocvičny.
Jestli jsem tenkrát při dokusanech tušil, oč jde, a později, když jsem učil lidi bubnovat na konga nebo tabla naprosto jasně věděl, z koho bude bubeník a kdo na to prostě nemá, teď to opět zapadlo, jak ozubená kolečka švýcarských hodinek, a já věděl, jak snadno může mistr jen z ťuknutí na zvon poznat, jestli adept zenu ví, oč jde, jestli je o svém poznání přesvědčen, jestli si je jist, nebo není. (A ve snech jsem občas sám sebe vídal jak učím ping pongem.)
Mistr vzadu v beranici s brejličkama, před ním klečí Sherry (bez brejlí)
Poslední den seššinu jsme byli všichni Češi pozváni k mistrovi na „kolektivní dokusan“. Seděli jsme a povídali, z počátku velmi zdvořile (jak by ne, když to vše proběhlo oficiálně, s poklonami na začátku a konci), S.S. promluvil s každým, a když padla řeč na to, že zatímco v Polsku to jde a jsou i oficiálně povolení, my budeme pořád jaksi „ilegální“ a on jako Jižní Korejec k nám nesmí, ukázal na mne a prohlásil – Nemám strach o zen v Československu.
