Třetí část ukázek z k nihy Český zen, tentokrát o podivném způsobu, jak získat doporučení profesorů vysoké buddhistické a adresu kláštera s anglicky hovořícím mistrem (všechno bylo jinak).
ZAZIE
Mistr: „Ukaž mi jak držíš prázdnotu!“
Žák chňapl rukou do vzduchu.
Mistr: „Myslíš, že to jde takhle?“
Žák namítl: „A jak jinak?“
Mistr ho popadl za nos a kroutil.
„ To je moc,“ křičel žák bolestí, ale
mistr nepovolil a poznamenal:
Jinak přece prázdnotu nepodržíš.“
Jeli jsme tam s Eidžim skoro hodinu autobusem. Byl jsem už zvyklý na poněkud rychlejší dopravu metrem. Už v Praze jsem nastudoval systémy linek v Tokyu a tak jsem neztrácel čas. Teď se ale Eidži rozhodl, že to je blízko a že pojedeme autobusem. Jenže, každých pár set metrů zastávka, dlouhé nastupování babiček a dědečků, pořád červená na křižovatkách, zácpy aut mimo křižovatky a já rostl netrpělivostí. Jeli jsme totiž za dvěma profesory vysoké buddhistické školy, absolvovat pohovor, na jehož základě mi dají nebo nedají adresu a doporučení ke vstupu do zenového kláštera.
Profesoři seděli na pohodlných židlích v nějaké zasedací místnosti prvního patra obyčejné budovy v obyčejné tokijské ulici. Jeden měl kimono a vyholenou hlavu, druhý měl oblek, bílou košili a kravatu jako typický dobře oblečený japonský úředník.
Začali jsme všichni anglicky, ale ukázalo se, že jeden profesor moc nerozumí, takže se vždycky, když o něco šlo, přešlo do japonštiny. Jenže to jsem zase vypadl z rytmu já a tak to nakonec dopadlo tak, že já dlouze anglicky vysvětloval nic nechápajícím profesorům, proč že to chci do kláštera a co si myslím o zenu a proč chci zrovna v Japonsku do kláštera a jestli vím co to je zen a jestli vím co to je zazen atd. – pak to Eidži zkráceně přeložil a pak Japonec dlouze mluvil a pak mi to Eidži přeložil zpátky do angličtiny pro mě. Často to bylo o voze a o koze. Já vysvětloval, že jsem už seděl a proseděl pár seššinů v Polsku, oni že zazen je zvláště pro Evropany velmi obtížný. Já že jsem přečetl všechno o zenu, co bylo publikováno a k dostání v mnoha jazycích, oni že cesta do oblasti Kyota a Nary, kde je klášterů nejvíc, je dlouhá a drahá a komplikovaná.
Asi po hodině jsem toho měl dost. Únava dlouhého dne a ještě delší cesty autobusem, marnost vysvětlování a stále dokola proč zen a proč klášter, až jsem se naštval a zeptal se buddhistických profesorů: Četli jste knihu Raymonda Queneaua Zazie v metru? Zavrtěli hlavou, že nečetli, a já vysvětloval: Zazie byla desetiletá děsně voprsklá holka z vesnice, která přijela navštívit strýce v Paříži. Celá kniha např. začíná její otázkou v autobuse: Gdototutaxmrdí? Takhle foneticky zapsáno. No, a téhle drze odpovídající a přisprostle se vyjadřující holky se zeptali, čím že by chtěla být, až vyroste. Učitelkou na Marsu, odpověděla Zazie. Cože, vyděsili se. A proč? Abych mohla nakopávat malý Marťánky, vítězoslavně odpověděla Zazie.
No, takže jsem to přesně takhle popsal dvěma buddhistickým profesorům a vyzval je: a teď se mne zeptejte, proč chci tady u vás v Japonsku do zenového kláštera. Skočili mi na špek a zeptali se: Proč chcete tady u nás v Japonsku do kláštera? Abych mohl nakopávat malý japonský mnichy, odpověděl jsem.
Japonci ztuhli. Eidži při překladu očividně nedocenil pádnost pointy, přeložil a teprve pak ztuhl i on. Všichni tři Japonci na mne civěli, dlouho a ještě déle, a pak se jako jeden muž rozhodli zachovat kamenné tváře a prostě nereagovat. Po chvíli ticha se uklonili, a zdvořile se odporoučeli, že se poradí. No nazdar, myslel jsem si, to jsem to vymňoukl. Tady spadla klec. Eidži zarytě mlčel.
Po dvaceti minutách oba profesoři přišli, uklonili se, chvíli zdvořile konverzovali a s dalšími úklonami se pak rozloučili. Ani nebylo třeba překládat. O to to bylo rychlejší. A už na odchodu mi jeden z nich náhle podával dvě obálky. Tak jsem si je vzal, také úklonou i ústně poděkoval a vypadli jsme. V jedné obálce byla adresa zenového kláštera, jméno a telefon na mistra a poznámka, že rozumí anglicky. V druhé obálce bylo 10 000 jenů s poznámkou, že to je na cestu vlakem do Kyota.
Všechno má svůj čas. Týden před odjezdem do Japonska jsem potkal pana doktora Tomáše. Co tak záříš, zeptal se. Jedu do kláštera. Do Japonska! Chvíli se na mne usmíval svýma obrovskýma očima a pak se (šibalsky) zeptal – a proč jedeš až na druhý konec světa abys našel, co máš doma? Usmíval jsem se taky, protože jsem věděl, o čem mluví. Teoreticky to vím, řekl jsem, ale musím tam, abych se vrátil, dodal jsem.
Nahoře diplom vítěze soutěže v japonštině, dole vchod do kláštera.
Do té doby, než jsem se dostal k buddhistickému horoskopu, jsem si často zoufal nad tím, proč jsem takový, jaký jsem. Měl jsem dojem, že všichni guruové jsou velmi přísní a zamračení vousatí mužové v oranžových pláštích. Myslel jsem, protože jsem se to dočetl, že Japonsko je plné buddhistů a zenových mnichů a klášterů. Když jsem vídal záběry tropických lijáků, třásl jsem se zimou s hrdiny filmových příběhů.Poslední týden v Tokiu jsem se dočkal i malého zemětřesení a tajfunu. Vítr smýkal maličkými Japonkami, kradl a ničil deštníky, převracel stromy. Lilo jak z konve. Jenže to byla teplá sprcha – vzduch skoro 30°C(!).
Cesta do Japonska byla velice důležitá a velmi dobře načasovaná. Vrátil jsem se (tak jako Zazie z Paříže) zbaven spousty iluzí a připraven na další kapitolu.
Na podzim roku 1981 (viz kapitola Cibule) mi totiž bylo 35 let. Buddha dosáhl osvícení v 35 letech. Teprve později jsem se dověděl o jedné indické teorii, která tvrdí, že duševní vývoj člověka spěje vzhůru v sedmiletých cyklech. V prvním roce svého života je človíček cele první, kořenovou, zemní čakrou, v druhém druhou čakrou (sexuality) atd. Po sedmi letech začíná cyklus znova, na vyšší úrovni. Tedy, v jednadvaceti, osmadvaceti (ale to je stále příliš brzo na duchovnost) ale především v pětatřiceti letech svého života má každý člověk zvýšenou šanci „dospět“ duchovně. Ne že by nemohl na sobě pracovat i mezitím. V pětatřicíti (a dalších násobcích sedmi) má ale všechny „trumfy“ v rukávě.
Když jsem začal připravovat cestu do Japonska, nikdo nevěřil, že bych to (psal se rok 1979) mohl dokázat. Devizový příslib na druhé odvolání, výjezdní doložka až na třetí odvolání (podepřené vítězstvím v jazykové soutěži Japonského velvyslanectví), brigády v hospodě U Slavíků (umýval jsem záchody), pilné dopisování – stále mi ale scházela adresa kláštera a doporučující dopis k nějakému mistrovi. Bez toho to prý není možné.
Nevím, kde se to v tom všestranně zakomplexovaném romantikovi vzalo. Ale od prvního okamžiku rozhodnutí jsem věděl, že to dokážu.
