Říkám a píši to již delší dobu: o vztazích mužů a žen, o ženských nárocích (chtějí všechno) a jejich emancipačních omylech (chtějí rovnost ale zároveň prince v bílém Mercedesu, jehož koníčkem budou domácí práce) a o celospolečenských trendech, kterým stále větší počet žen (donedávna ještě vegetariánsky nenaježených, milých a ekologicky tolerantních) nesnesitelně snadno a sobecky podléhá, už psát nemusím. Média jsou plná článků, jako je ten, který se pokusím alternativně okomentovat (protože je to ještě složitější, než si Petr Kamberský myslí, viz odkaz dole). Šprti si mohou naklikat všechny mé starší úvahy na toto téma ve zdejší rubrice Muži a ženy (protože odkazy v textu nevyužíváte, ostatně, musely by být v každém odstavci). Trendy jsou už nezvratitelné. Bude muset být daleko hůře, aby snad bylo lépe. I v téhle oblasti si teď jdu umýt ruce (a nehodlám se opakovat).
Je jich spousta. Jsou mladé. Jsou elegantní. Jsou úspěšné. Jsou bez partnera. Starobylá představa odůvodňuje osamělost žen jejich „přílišnou emancipaci“. Pravda je však nepříjemnější: Tuto vrstvu dam k osamění odsoudily jejich vysoké nároky, mužská pohodlnost, či raději nesoulad mužských a ženských rolí.„Nevíte, jak se to stalo. Nevíte ani, kde ho hledat. Kamarádi vám nabízejí často už jen zoufalce, alkoholiky či jedince patologicky závislé na matce. A vy sama netušíte, kde normální svobodní muži vašeho věku vlastně jsou,“ popisuje své životní překvapení nedobrovolně single slečny šarmantní doktorka.
Zatímco ženy v jiných demokratických zemích „podléhaly“ vlivu médií a tlaku sezónní módy postupně, české ženy po desetiletích pouhého snění a listování v katalogu Neckermanna najednou mohou „chtít mít“ všechno (i když na to nemají finančně). Neumí hezké věci jen obdivovat, ony je musí mít (a celé předsíně stovek párů bot a desítky skříní plných svetříků a kabátků v pořadech o muzikálových a seriálových hvězdičkách jsou pak nerealizovatelným snem většiny těch ostatních a tedy příčinou jejich niterné nespokojenosti se sebou, svým tělem a životem). Jinak nejsou šťastné. Vina ovšem padá na jejich partnera.
„Zajímavých klientek, které svou samotu vnímají jako problém, opravdu přichází čím dál víc,“ potvrzuje Marie Henková z pražského Psychoterapeutického institutu. „Chlapi ten problém neakcentují, ti přicházejí později a s jinými otázkami.“
Jenže když muž trpí, když se něčím trápí, nebo je nemocen, utíká do samoty, do své nory, protože se jednak stydí (za svou dočasnou slabost), jednak nechce obtěžovat. Zatímco tedy muž, nabuzený usměvavými, vyretušovanými silikonovými blondýnkami v pánských časopisech, následně zklamaný přirozeně pihovatou, faldatou a zamračenou, si odejde stěžovat maximálně do hospody, žena, nabuzená časopisy a ženskými semináři, své zklamání z nedostatku princů ventiluje s kamarádkami stále dokola (a trénuje a posiluje tak, i na internetu, svou nakonec chronickou nespokojenost).
„Mám pocit, že je nás čím dál víc. Nevím přesně, proč jsme samy. Nechceme se vázat? Máme moc přesnou představu o tom, koho chceme, a nikdo nám nevyhovuje? Jsme zvyklé na single život a nechceme partnera na úkor svého pohodlí? Většina holek, co znám, považuje samotu za křivdu, protože moc dobře vědí, že jsou ,dobré‘, a nejde jim do hlavy, proč teda nikoho nemají. A taky to asi berou úkorně, protože okolí na ně tlačí, aby si někoho našly a měly děti,“ reflektuje vlastní pocity budoucí ekonomka Lenka (24), toho času studující v Kodani.
Nemohu si pomoci, ale v mužském světě soupeření ženy, spíše než aby posilovaly své ženské „zbraně“ v souboji pohlaví, přebírají způsoby mužské. Jak naznačím níže, žena, která rezignuje na evolučně danou specializaci péče o ty druhé, a místo toho začíná pečovat, starat se, jen sama o sebe, aby si ještě užila, prohrává své životní štěstí a poslání.
Mohou si za to ženy samy? Z jistého pohledu bezpochyby. Nastavily si laťku, kterou málokdo přeskočí. Tady je vysvětlení prosté: společenský tlak. Helena (29) studuje management NGOs: „Po tom, co mi přítel vyčetl, ze chci jet na celé léto na unikátní stáž do Ameriky, jsem se rozhodla dělat věci po svém a nenechat si do nich mluvit.“
Po dvou třech letech zamilovanosti (a téměř heroinového opojení, aby se tak odlišní tvorové vůbec dokázali rozmnožit) následuje fáze zcela jiných, partnerských hormonů, které se v tělech postupně vyplavují při společných zážitcích. Když muž, nebo žena, na půl roku odjede do ciziny, hormony zmizí právě tak jako vzájemná úcta a hluboký vztah.
Prosté vysvětlení je čistě biologické: pánům je trochu jedno, založí-li rodinu v pětadvaceti nebo pětačtyřiceti. Příběhů o šťastných pětapadesátiletých otcích je plný svět, v přílohách věnovaných vztahům a zdraví se píše už jen o sedmdesátiletých otcích.
Za to ale muži nemohou. Naopak, ženy by si měly uvědomit, že tím, že (zmanipulované časopisy a reklamou) nejsou spokojeny se svými těly a obličeji, a bojí se porodu a mateřství (budu mít vytahaný břicho s jizvami a pokleslá prsa po kojení) a nakonec i přechodu (přičemž na dálném Východě ještě donedávna byl právě tento věk tím nejšťastnějším), si tak samy pod sebou podřezávají onu pomyslnou větev. Naopak, z příjemných, milujících a pečujících žen (dnes víme, že je to právě, kromě lásky sexuální a touhy s partnerem neustále být, právě péče o toho druhého, a o děti, která je třetí nohou stabilního dlouhotrvajícího a oba obohacujícího partnerského vztahu) se pak po ukončení menstruace stávají ony moudré usměvavé babičky z pohádek (moudré kořenářky a léčitelky a šamanky, nebo, v moderním věku, přirozené psycholožky a moudrostí a zkušeností oplývající rádkyně).
„Čeho neubývá (ba právě naopak), jsou nároky a požadavky na případného partnera. Jak dobýváte stále více životních met (kariéra, peníze, bydlení, realizace cestovatelských snů atd.), sledujete řadu troskotajících vztahů ve svém okolí a ujasňujete si tak více a více, co byste chtěly a co nikoli… Zabydlujete se ve své docela pohodlné samotě a potřebujete mocný (a kvalitní) impulz k tomu, se zadat. Svou náročností, neochotou ke kompromisům či slevování ze svých požadavků a tím, kým jste se během single období svého života staly, se však vaše atraktivita v očích vašich případných protějšků snižuje,“ snaží se problém definovat Lenka z úvodu.
Špatně porozené (traumatickým přerušovaným nebo uměle vyvolaným porodem hormonálně nedovyvinutými matkami v dětství ne dost hlazené a milované) ženy jsou pak niterně nejisté a zmatené, a potřebují, jako drogu, pravidelný příděl štěstí ve formě náhradní, materiální spotřeby. Jenže jak se tyhle ženy učí žít spíše s časopisy a kamarádkami, než se svými partnery (protože se s nimi nedá tak povídat a navíc „muži ženy nechápou“), a soupeří mezi sebou, nedochází jim, že zatím pečovaly jen o sebe, místo o svého partnera. Jenže tahle (sebe)péče (dáno evolucí) rozhodně ty druhé dvě „nohy“ vzájemného vztahu (partnerství a sex) nepodporují a místo stabilní a dlouhodobý vztah neustále posilující trojnožky je tu nakonec velmi nestabilní a k výměně partnera vybízející dvojnožka.
„Jestli existují? Mám jich plný barák!“ směje se nad otázkou Mirka Vopavová, svého druhu expertka na viditelný ženský svět – řídí redakce ženských časopisů nakladatelství Hachette Filipachi (mimo jiné Marianne, Elle či Apetit). „Vždyť já už dneska téměř jiný mladý holky nepotkávám.“ Zatímco ženským čtením trafiky přetékají, ty pánské se počítají v jednotkách. Hlavní rozdíl však není v množství, ale v tónu. Většina holčičího čtení je plná návodu na „sebezlepšení“, zatímco pánské popisují zábavu. Snad nejvýstižnější je slogan jednoho z nich: Maxim – nejlepší zábava pro muže od vynálezu ženy.
Zatímco kdysi dávno žen, které to s muži přirozeně uměly, bylo mnohem víc (před čtyřiceti lety Yoko Ono prohlásila, že na Hitlera by jí stačily tři dny), a muži se pak předháněli, aby pro tu svou milovanou vyhráli válku nebo postavili Taj Mahal, dnes se sebesnaživější muž nezavděčí: nikdy neukojené ženy, místo aby přijímaly a hladily, mužsky kritizují a pichlavě vyčítají: nedochází jim, že muži nakonec splní doslova jejich „přání“ a stávají se poslušně tím, co jim ženy „nařizují“: frajírky, nešiky, budižkničemy, bambuly v sandálech s ponožkami.
Redaktorky dávají rady, jak být ještě úspěšnější, a to zdaleka nejen v oblasti, která se u lesklých časopisů sama nabízí – tedy péče o vzhled. Čtenářka Elle, Cosmopolitanu či Harper’s Bazaaru se svým způsobem neustále vzdělává, po přečtení každého čísla bude ještě více šik, bude umět lépe skloubit profesní a soukromý život, bude rozhodně lepší milenka, výkonnější profesionálka a odbornice na mezilidské vztahy… a samozřejmě bude i lépe pečovat o svou pleť, vlasy, zdraví a rozvíjet své kulinářské a hostitelské schopnosti.
Dámy se v sociálních a vztahových oblastech života vzdělávají většinou už jen z ženských časopisů a reklam, přičemž v naprosté většině vůbec nezaznamenaly nejnovější informace o zásadních rozdílech mezi nimi a muži (nejen tělesně a hormonálně, ale i psychicky a dokonce i na genetické úrovni: jejich mozek je i strukturně jiný a jinak fungující, a navíc se jim nejméně třikrát za život, v pubertě, v době těhotenství, a po přechodu, hormonálně přestaví). Jsou tak ke svým partnerům nespravedlivé: je to jakoby hruška vyčítala jablku, že je schválně jiné. Muž skutečně nevidí smítko na umyvadle nebo pod gaučem, nebo máslo v lednici přímo před očima, jeho vidění je tunelové (zahlédne jelena na obzoru) – a přesto je ženami vysmíván a nakonec i ponižován.
Obrovský nárok žen a obrovská zmatenost mužů je nejhlubší podstata „naší současné krize“. „Frajírci nebo bambulové, občas dokonce dva v jednom,“ popisuje svůj pohled na svobodné vrstevníky s jistým smutkem v hlase Jitka z reklamky (28). Je to arogance mladé profesionálky?
Zatímco ženy po svých mužích vyžadují, aby je chápali a přizpůsobili se jim, naopak ony se dnes přizpůsobit mužům nechtějí a nehodlají. Muži jsou pak zmateni i druhotně: z žen, které mluví nepřímo, žensky, ale jednají přímo, mužsky. Muž je z ženy a jejího mlčení, nebo naopak záplavy slov zmaten právě tak jako pes, který přinese k posteli své milované paničce oslintanou kost: panička ho místo pochvaly seřve a vyžene… pes nechápe a cítí se nespravedlivě ponížen, protože on přece své milované věnoval to pro něho nejcennější na světě.
Kde se vzala tato nespokojenost holek s klukama? Těžko říct, ale je silná – a pochopitelná. Dámy jsou elegantní. Dámy o sebe dbají. Dámy se umějí chovat.
Možná, ale jen na veřejnosti a mezi sebou. Tyhle „dámy“ svou zvnějšku získanou nespokojenost (a materiální nenasytnost) neprojevují navenek, a když tak jen verbálně (při pravidelných mnohahodinových sedáncích s rozvedenými kamarádkami), zato za zdmi bytu jsou nepokrytě agresivní. Létající talíře, apriorní naježenost, neustálé remcání, výčitky a tváře zkřivené nenávistí (i po, a právě po absolvování semináře Bohyní sexu za víkend) jsou pak na denním pořádku, a muž musí utéct do azylu hospody nebo do garáže ke koníčku. Příznačně dnes už statistiky uvádějí stejný počet muži a ženami vyvolaného domácího násilí.
Bohužel, mužům stačí odmala jedna jediná dovednost, aby jakž takž spokojeně proklouzli životem: kopat do míče, bušit do klávesnice, programovat či mlátit krumpáčem. „Kluci na všechno kašlou. Stejně jim nakonec spadne do klína všechno, co potřebují, tak proč by se snažili?“ říká hořce a rezignovaně osmatřicetiletá Katka. Chlapi se starají mnohem méně než ženy – o zevnějšek, potomstvo, zdraví, což dokazuje i třeba statisticky průkazná nižší frekvence preventivních prohlídek u lékaře.
I muži jsou zklamaní a nakonec rezignovaní tím, co se to děje s jeho kdysi něžnou bytůstkou, jen to nedávají najevo (muži přece nepláčou). A co se týká péče o zevnějšek, možná se ty samy sebou tak opečovávané ženy za pár let budou divit (protože všeobecné krize pošlou módu a šminky a výživné krémy na smetiště dějin). Jinou otázkou ale je, jestli ženy, poslušny příkazů svého časopisu (a lékaře a dermatologa a gynekologa), neskočily z bláta do louže: současný medicínsko-farmaceutický průmyslový komplex (většinou na nich) vydělává víc než průmysl naftařský, zbrojní a drogy. Možná jsou muži vůči negativnímu vlivu reklamy a touhy po konzumaci (také protože jejich mozek je výrazně dominantní v levé racionální hemisféře a nepropojen jako ten ženský) daleko odolnější.
A pomalu narůstá počet žen, pro které ne že by muži neexistovali, ale je jich prostě málo a „ti přijatelní“ jsou už dávno zadaní. A na rozdíl od předchozích generací ze svých představ nechtějí slevit, odmítají život s mužem, jehož civilizační návyky a vnitřní nároky se neshodují s jejich.
Protože na rozdíl od svetříků a rtěnek, kterých bude ještě nějakou dobu dost na výběr, případně výměnu, spolehlivých milujících mužů rapidně ubývá. Protože jejich ženy cele podlehly iluzím z ženských časopisů a hollywoodských filmů. Protože móda a péče o zevnějšek je sice dívkám vrozena, ale dnes se šlechtí a malují výhradně pro své kamarádky a ostatní ženy (mužovi by nevadilo, kdyby ta jeho přišla v pytli, jemu jde stejně o to co nejsnadněji z ní oděv strhnout). Protože ženám nedošlo, jak jsou ty fotografie krásných souměrných žen bez jediného mateřského znaménka a bez jediné pihy lživé (protože na takové modelce celé hodiny pracuje tým vizážistů, kadeřníků a maskérek, a na výsledné fotografii ještě hodně dlouho počítačový grafik).
Psychologové naznačují, že dívky potkává víc formativních vlivů, které je nutí na sobe tvrdě pracovat. Potřeba nezůstat na ocet je odmalička silná.
Dívky od puberty mezi sebou soupeří o přízeň nějakého toho kluka. Když to bylo mezi malou skupinkou jiných děvčat ve vesnici a jediná mast byla indulona, hypertrofie původních tužeb nehrozila. Dnes ale díky médiím a dámským časopisům a internetu je tahle „vesnice“ téměř globální, a rozkoš utrácet (nejlépe manželovy peníze) neukojitelná.
Je v posledku jedno, zda zodpovědné holky nechtějí juvenilní kluky, nebo zda normální kluci nechtějí přemotivované holky. Výsledek je pokaždé stejný: éra kompatibility mužských a ženských rolí je pro nemalou část populace u konce – nové soužití se teprve hledá.
Přírodu ale neošidíš, hormonální systémy v tělech žen (a také mužů) na zjišťování genetické kompatibility, které jsou v tělech a myslích žen podvědomě nastartovávány mužskými feromony, jsou dnes kvůli hormonální antikoncepci a diktátu „voňavých“ těl (i muži jsou nuceni se holit v podlaží a překrývat přirozený pach stále účinnějšími deodoranty) vypnuty… a ženy si tak vybírají jak jim velí filmy a časopisy: špatně. Hledají své muže tak, že nejprve vypočítávají, co vyžadují, místo aby se pochlubily, co mohou nabídnout ony.
Existuje tady nemalá skupina žen, které nedokážou najít muže, jenž by vyhovoval jejich nárokům na partnera – parťáka, přitom zároveň mnohé přiznávají, že by úplně nejraději někoho, koho by mohly obdivovat a ke komu by mohly vzhlížet. Vzniká tady dvojitá past: nejen že ženy nemohou najít muže jim rovné, ale některé z nich chtějí ještě mnohem víc: partnera, o jehož široká záda, bystrou mysl a dokonalý vkus by se mohly v princeznovském schoulení opřít.
Ženy, naprogramovány hollywoodskými pohádkami a vybičovány strakatými časopisy a televizními reklamami (proti který se neumíme bránit, evoluce s tímhle nepočítala), chtějí v doporučované a glorifikované náročnosti všechno: jenže, opakuji stále znovu, ale žádná to nechápe, mutant vzhledu blonďatého modrookého miliardáře, jehož koníčkem jsou domácí práce, neexistuje a nikdy existovat nebude.
„Stará“ kultura (která zachovává v rozdělení rolí i jistou mocenskou hierarchizaci) je ve střetu s novým světovým pořádkem, který je založen na plné rovnosti partnerství. Nekompatibilita rolí a krize mužské identity mají už zjevné důsledky: nespokojené, nešťastné ženy, které navíc často tráví mnoho času s „osudovými“ ženatými muži (a už tak málo četná manželství dostávají další rány). Muži „utíkají do regrese“ a tento infantilní postoj se logicky projevuje i jinde než jen v partnerských vztazích.
Co dodat? Nezbývá než si postesknout jak nad zbytečnými urážkami mých čtenářek po celé ty roky, kdy o tom píši a hovořím (ještě loni mi chodily sprosté e-maily), tak nad zbytečností toho všeho: stačilo číst a důvěřovat těm, kteří už tehdy varovali. Stačilo si uvědomit, že všechny problémy mezi muži a ženami jsou důsledkem původně jen sémantických nedorozumění.
Vážené krásné, mladé ale osamělé, zatímco my muži vás „vnímáme“ jako celek, vy zbytečně podléháte (muži vám vnucené) detailní kritice. Mužsky míříte a útočíte, místo abyste žensky hladily a přijímaly…
Přitom stačí si při pohledu na konkrétního muže říct a uvědomit: ten je tak krásně jinej… a začít nacházet jeho kladné a unikátní vlastnosti. A chválit je. Pak najdete partnera a smysl svého života: pečovat o něho (a vaše děti). A konečně budete šťastné.
