Rozpor mezi levohemisférovým (filosofujícím, právě tak jako ekonomickým) myšlením, a soucitnějším všeobjímajícím uvažováním těch duchovních osobností a myslitelů, kteří se díky meditační praxi naučili vyhnout se pasti rozumu (a z ní vyplývající krizi identity), je dnes dramaticky hlubší a zároveň stále méně zřetelný a rozeznatelný. Články Václava Bělohradského a dalších se hezky čtou, ale právě tak jako články těch, kteří jsou intelektuály odmítány jako příliš demagogičtí či pragmatičtí, jsou opět jen bouřemi ve stejné sklenici stejné vody. Pokusím se naznačit, v čem tkví základní problém, a kudy vede cesta ven z téhle verbální a racionalistické pasti (rozumu a identity). Mým čtenářům: pokud jednotlivým větám nebo článku celému neporozumíte, vůbec nic se neděje, buďte naopak rádi, že nemáte mysl kontaminovánu zbytečně racionálním a kritickým myšlením…
„Současný obrat k identitě, jehož je kleronacionalismus jen nejvýraznějším příznakem, je masovou reakcí nejen na globalizaci, ale i na ekologická rizika ohrožující národní společenství v jejich sdílené identitě,“ píše Václav Bělohradský v článku Postsekulární společnost II aneb Čtyři formy chaosu. „Identitární paniku nevyvolávají jen kulturní cizinci, kteří se svými turbany a burkami zaplavují naše města, ale i ropná katastrofa v Mexickém zálivu, podobně jako obyvatelé osad vysídlení kvůli přehradám či těžbě uhlí třeba v Číně; a svou identitu ztrácejí také zemědělci, které genetická manipulace rostlin činí závislými na nadnárodních koncernech.“
Schopnost Bělohradského formulovat jiné, často překvapivé roviny pohledu, je obdivuhodná a obdivovaná (či zatracovaná). Nesnesitelná lehkost, s jakou jeho (dosavadním studiem a životem kontaminovaná) mysl míchá pojmy a perly s šuntem, jej ale občas vede do slepé uličky. Protože toho moc neví o buddhistické ekonomice (práce už nikdy nebude povoláním, vztah mezi prací a identitou je třeba definovat nově a založit ho na nové sociální smlouvě) a možnostech duchovní kultivace jinak všeobecně poškozeného homo sapiens (už nelze brát vážně antropocentrická náboženství, jejich vyznávání má jen utilitaristický a paternalistický charakter), nenalézá řešení (Kritické myšlení dnes může jen klást odpor kleronacionalismům, vyčistit veřejný prostor od odpovědí, které se tváří jako otázky. Řešení ale nabídnout nemůže. Nevíme ani, co slovo řešení dnes znamená).
„Kritické myšlení“, termín, kterým se delší dobu zaštiťuje jak Bělohradský, tak Koukolík, Höschl, ale i Klaus a další z tábora racionalistů a Sysifů, je přitom, i vzhledem k tomu, co dnes tvrdí neurověda, sám o sobě pastí. A jak se snažím roky zdůrazňovat, kritika sama, zvláště u mužů, je kontraproduktivní již ze své (evolučně a hormonálně dané) člověčí podstaty. Učitelé i psychologové (a terapeuti a léčitelé a duchovní mistři) ale odjakživa, i z vlastní zkušenosti vědí, že pochvala a pozitivní program může a pomůže vyřešit i to, co je považováno za neřešitelné. Když měli v pionýrských dobách v Silicon valley neřešitelný problém, najali tři nové studenty, kterým ovšem neřekli, že je neřešitelný.
Z principu bych měl následný citát považovat za pozitivní, ale protože jsem si často ověřil, že to je spíše výjimečné, a ti ostatní nejen tohle čtou zásadně negativně, pokusím se naznačit, v čem je jádro pudla (pasti jazyka ve smyslu McLuhanova slavného výroku o médiích a jejich poselství).
V Evangeliu sv. Lukáše, (14, 25-33), uvádí Bělohradský, čteme: Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ A komentuje: Je děsivé pro nás Evropany, že křesťanství evangelia se svým mohutným protiidentitárním apelem se zredukovalo na symbol národní identity, na domorodou tradici.
Ježíšův citát je míněn stejně metaforicky (a duchovně) jako zenové kóany a jiné enigmatický výroky jiných svatých mužů. Na cestě k duchovnímu probuzení přece vůbec nejde o to zříci se rodiny či své identity v sociálním a kulturním (právním či racionálním) smyslu slova, ale právě naopak, či hlubinněji, zříci se dosavadního programu mysli, jakým vnímá člověk svět (své příbuzné) a sebe – aby se pak o to více stal (od společnosti a kultury vnucených indoktrinací osvobozeným) skutečně svobodným člověkem.
Jinými slovy, každý vědec a filosof, který se pokouší vymyslet něco překvapivého a jiného, by se měl umět (ad hoc, na to které zadání) zříci svých dosavadních způsobů myšlení (které ve stávajícím paradigmatu inovace spíše blokuje). Ale to je v přímém rozporu s tradicí západní filosofie.
Podobně padá (nejen Bělohradský, ale i západní ekonomie) do pasti kritického myšlení (slov a paradigmálních zvyklostí) i co se týká pojmu práce: Rozpor mezi člověkem, pro nějž je práce ještě povoláním, a pouhým lidským zdrojem, který je dočasně využíván kapitálem, je velkým motivem identitární paniky. Lidské zdroje jsou stále více provinilé před požadavky kapitálu, musí neustále pečovat o svůj lidský kapitál, o to, co z nich dělá použitelný lidský zdroj. Nazvěme tuto situaci tyranií sebeoptimalizace, člověk se musí stydět za to, že je člověk a ne robot, že má ještě jiné potřeby, že stárne, někdy je nemocný, jindy se neumí přizpůsobit.
To buddhisté chápou funkci práce přinejmenším jako trojitou (v naznačeném pořadí důležitosti): práce umožňuje člověku využít a rozvíjet vlastní schopnosti, práce pomáhá v duchovní cestě překonáváním egocentrismu tím, že člověk pracuje na společném díle.a nakonec vytváří zboží a služby, které jsou zdrojem příjmů, nezbytných pro vlastní existenci. Jinými slovy, buddhisté vidí podstatu civilizace nikoliv v rozmnožování potřeb a zvyšování konzumace, ale v očišťování lidské povahy (a vyřešili tak nejen Bělohradského problém již velmi dávno). Práce je pro ty, kteří ji vykonávají, a v konečném důsledku i pro ty, kteří užívají takto vzniklých výrobků, požehnáním. Materialista se z podstaty „volné soutěž trhu“ a snahy vydělat zajímá o zboží (a konkurenci), buddhista se zajímá o duchovní osvobození (a soucitně pomáhá).
Negativně a kriticky vzdělaný filosof netuší, o čem je řeč, protože nikdy nezažil uvolnění (a objev ohromné doposud nevyužívané kapacity a možné efektivity) mozku duchovního člověka (a z toho plynoucí pocitu niterného štěstí, zdraví a soucitu (směřujícího k přirozené ekologizace myšlení a života).
Vítr globalizace rozvál homogenní komunity a sdílené tradice, liberální stát se tak ocitl ve vzduchoprázdnu. Rozhodující zkušeností globalizované společnosti se stala absence „sjednocujícího“, a to vyvolává identitární paniku a následný obrat od rozumu k identitě, píše dále Bělohradský, a tak jako ostatní, nevidí řešení. Buddhista na řešení, a s ním, už delší dobu (pozitivně, nikoli kriticky) pracuje. Problém je totiž i v samém zadání naší civilizace: je náhodné, jak naznačuje filosof ekologie Henryk Skolimowski, že zatímco symbolem buddhismu je Buddha, sedící na lotosu (tedy symbol vnitřního klidu a míru), a symbolem hinduismu je tančící Šiva (symbol neustále se proměňujícího vesmíru), symbolem křesťanství, tedy náboženství dominujícího naší anglosaské civilizaci, je Ježíš ukřižovaný na kříži (symbol pomíjivosti a utrpení života)?
Duchovně rozvinutý člověk je „sjednocen“ sám v sobě (protože sjednotil, ve smyslu významu slova jóga, sjednocení, duši s tělem, rozuměj: rozumem) a jeho identita tudíž neotřesitelná. Neodvrátil se od rozumu, ale přestal jím být manipulován a strašen: naučil se „rozum“ (ostatně právě tak jako emoce) využívat, je-li to třeba, ale nebýt jím klamán a zotročován, nehodí-li se to.
Takže: rodíme se a rodíme problematicky, problematicky jsme vychováváni, vzděláváni, a problémy (a tzv. kritické myšlení) celoživotně trénujeme, takže nakonec i máme, co jsme (podvědomě) chtěli: problémy. Dnes již víme, že když řešíme „problémy“, mozek si zvyká a začne se i hardwarově měnit směrem k problémům (protože poslouchá naše podvědomé slovní i myšlenkové příkazy, a ty zní: vše je problém).
Dovolte možná kulhající, ale užitečnou paralelu: možná je to s filosofií a současnou společností jako s hudbou v 50. letech. Ta „vážná“ byla už tak složitá a přeumělkovaná, že musel přijít jednoduchý, ale životadárný rock, a také Stockhausen a další, kteří začali znovu, od jednoho tónu, a inspirováni indickou klasickou hudbou objevili alikvoty, minimalismus, hudbu new age, etnickou a world music.
Řešení současné krize identity (což je jen symptom krize celospolečenské a dnes už i globální) je možná daleko jednodušší, než se nám zdá: stačilo by začít rodit, vychovávat, vzdělávat se pozitivně (ví se již, že děti do osmi let by se měly jen chválit, a jakýkoliv pokus o pozitivní výchovu tresty a kritikou, z fyziologické podstaty, nefunguje) a „trénovat“ se tak nikoliv v problému, ale v radosti.
Řešením je také změnit zadání. Chtít od politiků spolupracující a názory jiných tolerující politické systémy a metody, od inženýrů auta na vodík a elektřinu ze vzduchu, od lékařů zdravé šťastné lidi, a od pedagogů umět z chválených a povzbuzovaných dětí vychovat soucitné umělce a nositele budoucích Nobelových cen (což bývá a snad i bude u přirozeně porozených a chválených dětí nakonec v dospělosti samozřejmostí).
Nikoliv krize identit (a vypočítávání mnoha druhů chaosu), ale negativní důsledky negativního myšlení jsou příčiny současného chaosu (na všech rovinách lidské společnosti). Krize identity je až důsledkem,na příčinou negativního zadání. Stačilo by si to uvědomit (nemůžeš z pasti, dokud nezjistíš, že v ní jsi), a zpozitivnět (porody, výchovu, vzdělání, diskusi): už za tři generace bychom tu měli svět bez agrese a krizí identit.
