Množí se dotazy, zvláště od žen, jestli jim alikvotní zpěv neškodí. Prý kdesi četly, že ženy to v Tuvě „zpívat“ nesmějí. A protože je to jako v Rádiu Jerevan, a příčiny jsou zaměňovány za důsledky, a jabka považována za hrušky, pokusím se naznačit (subjektivně, jak jinak, a z pozice duchovního učitele, ne hudebního pedagoga) co o tom vím a tuším. Alikvotní zpěv, jak jej známe, je zpěv „harmonický“ (jak to nazval David Hykes), ve stylu velmi uvolněného zpěvu samohlásek ú, ó, á, é, í, zatímco „hrdelní“ zpěv (který ty tazatelky myslí) je mužská, původně šamanská, tedy tuvanská a mongolská soutěživá verze mručivého zpěvu, vyžadující úsilí a tlak.
Pro potřeby toho, co chci naznačit, to trochu přeženu – uvědomme si, že kočovníci v tamních zemích dodnes velmi intenzivně a od mládí soutěží: zápas, lukostřelba, jízda na koni, tamní muži museli a stále musí soutěžit. A všichni tuvanští zpěváci alikvotů, které jsem zažil, také „soutěžili“: předváděli a převádějí se právě jako zápasníci před zápasem. Hrdelním zpěvem by tedy neměly rozhodně začínat těhotné ženy (myslí se ty ve 3. a pak v 9. měsíci), protože by ve své začátečnické snaze (a nutném tlaku v hrdle) mohly předčasně porodit… tvrdí česká šeptanda. Jinými slovy, vždy záleží na intenzitě a úmyslu: ne že by se hrdelně, tedy velmi mručivě, dnes nedokázaly naučit na Západě a u nás i ženy, a když už by to uměly, neuškodilo by jim to ani v průběhu těhotenství (naopak, už přímo slyším, jak taková žena mručivým hlasem prakticky neustále zklidňuje sebe, ale především miminko v bříšku, a tahle ženská varianta hrdelního zpěvu se stává jakousi univerzální ukolébavkou). Pamatujete? Uvolnění hlasivek rovná se uvolnění emočních bloků… Důležitý je zde ale úmysl. Proč by to měly dělat? Jen aby se vyrovnaly mužům? Tahle (současná extrémní a ženám vlastně škodící emancipaci podobná) motivace je ženštější neudělá…dámy, neberte mužům hrdelní zpěv.
Za tohle (jakési zneužití) ale hrdelní zpěv nemůže. Z opačné strany, když nesoutěživý muž na duchovní cestě původně silový a soutěživý hrdelní zpěv zvládne, mohl a měl by se pak dále spíše soustředit jen na zpěv alikvotů: umí udržovat hlubokou základní frekvenci, a na té pak nechávat rozeznívat alikvoty a s těmi si dlouze (opakuji, nesoutěživě, bez předvádění) hrát, protože to jsou ty zvláště pro jeho tělo a mysl ty nejléčivější a nejduchovnější frekvence. A když už alikvoty, tak ne „soutěživě“ (rychlé změny jednotlivých alikvotů v předvádivé melodii), ale pomalé výměny velmi dlouhých alikvotů (jako když se tibetský lama rozezpívává (rozumějte: tělesně i mentálně a duchovně čistí) předtím, než začne s dalšími mnichy zpívat příslušné mantry v rámci každodenních obřadů. Pomalé proto, aby mělo tělo vůbec čas reagovat a něco pozitivně změnit.
Oba dva druhy zpěvu závisí na dokonalé sluchové zpětné vazbě (učí umění naslouchat). Alikvotní zpěv (jak si my tady označuje ten druh zpěvu, při kterém člověk zpívá základním stálým tónem výše zmíněné samohlásky, a jejich postupným roztahováním a transformací jedné do druhé vytváří prostor, ve kterém se pak objeví vysoké alikvoty) totiž navíc závisí i na dokonalém psychickém uvolnění. Hrdelní zpět je silový, hrdlo je staženo, a muž bere pomyslně (ale když se to umí tak i fakticky) energii z hary, třetí čakry, tedy ze samého centra energie těla a té které bytosti. Alikvotní (harmonický) zpěv je snadný, lehký a nenásilný: zpěvák (zpěvačka) se navíc, jaksi mimochodem, naučí velmi efektivně dýchat: vydrží zpívat alikvoty daleko déle, než tuší. A pak, slyšet ženu alikvotně zpívat je zvláště pak i pro muže dokonalý hudební, duchovní ale i genderový zážitek.
Žijeme převratnou a konečně (po tolika desetiletích pokrytectví) „hravou“ dobu (ve smyslu hrát si na hudební nástroje, nikoli bolestně cvičit a trpně interpretovat). Zatímco „domorodci“ předávají umění hrát na didžeridu, mísy, šengy, ale i tabla, ale i zpívat alikvoty či hrdelně mručet, celá staletí přesně tak, jak je to naučili předkové, zápaďané mají ohromou touhu objevovat dále.
A tak to byli bílí Australané a Evropané a Američané, kteří si začali hrát s po staletí neměnnými tvary základních hudebních nástrojů, a také vymýšlet jak nové zvuky v didžeridu, tak jiné a pohodlnější tvary a druhy hudebních nástrojů…a z dva metry dlouhé didžeridu z eukalyptového stromku se pak vyvinula didžeridu ve tvaru padesáticentimetrové věci téměř do kabelky, nebo ve tvaru hlemýždí ulity, nebo skládací či zasunovaní příruční hračky, a z velkého neskladného barelového steel drumu se pak vyvinuly různé ty do klína se hodící hangy a one-tone drumy, na které zvládne ťukat i dítě (a jak ho to baví, protože mu to hraje hned a nemusí chodit celé roky do hudebky).
Z neměnného zvuku hvízdacích ozdob tuvanských lidových písní v koňském rytmu (protože vznikaly a byly zpívány právě při jízdě na koni) pak bílé tváře, a původně především David Hykes (a dnes např. i Saus, Zehnder, nebo, v ženském provedení Claudia Matusseková), vymýšleli další a další možnosti. Hykes (a dnes i další) tak dnes umí zpívat rovně hlasem, a hvízdat melodii alikvoty, nebo melodii hlasem a rovně alikvotem, nebo zpívat melodii a další melodii vytvářet alikvoty, a někteří němečtí zpěváci alikvotů dokáží zazpívat písničky „dvojhlasně“ (MUDrcům z Klubu skeptiků Sysifos vstávají vlasy hrůzou a zacpávají si uši), a umí „kolotat“ uvolněným uvolněním hlasivek a napodobovat tak slavíky, nebo si hrát s prostorem a nechat alikvoty zaznívat a rezonovat nejen v hlavě, ale i v celé katedrále (bůhví kdy a jestli vůbec věda dokáže změřit, co všechno se v té rychlosti děje v hrdle a mysli zpěváka, a jak to pomůže pochopit, jak a co myslíme a hlavně, dokážeme).
Alikvoty dnes zní v kostelech a v katedrálách (a léčí i velmi těžké nemoci, protože jakoby unikátně individuálními spektry frekvencí přeprogramovávaly základní prvotní program lidství v každém jedinci) na jedné, a pro současníky znovuobjevují jak dokonalost středověké architektury, tak zázrak lidského hlasu a neuvěřitelných možností lidské mysli (na druhé, třetí a čtvrté straně).
Hrdelní zpěv zase, kromě toho, že je to dokonalá relaxace a uvolnění psychiky, pomáhá současným mužům, znejistěným „expanzí ženství do sfér, které byly ženám ještě před deseti lety odpírány“ (jak napsala jedna novinářka), znovu pocítit, co to je ryzí a nenapodobitelné, a tedy samo sebou si jisté mužství (a objevit tak navíc prostor, kam žena, už kvůli tělesným a evolučním dispozicím, nemůže).
P. S.: Číst o zpěvu vůbec, zvláště o tom hrdelním nebo alikvotním, je ale nesmysl: 4. září 2010 se v Praze bude opět konat v domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí celodenní alikvotní festival (workshopy i koncerty), zkuste si tam zajít a zúčastnit se (více na www.alikvotnifestival.cz).
