Po těch letech, kdy jsem každé nové čtenářce musel připadat jako nesnesitelně kverulantský dědek, který emancipované ženy viní z naivity a estradiolství, jsem se dočkal. Konečně si i jiný muž a navíc populární spisovatel seriózně povšiml, že se s našimi ženami (manželkami, milenkami) děje cosi podivného. Přiznaně autobiografický román Michal Viewegha Biomanželka humornou, ale realitě odpovídající a snad varovnou formou popisuje sešup manželky do propasti jakési bio-emancipace.
Významově překroucená emancipace a módní úprk mnoha mladých žen za vším, co má předponu ezo a bio (a také za knihami jako Ženy, které běhaly s vlky) z našich přítulných, milujících a šťastných poloviček postupně nadělaly rozvádějící se, se světem mužů nanejvýš nespokojené a k samotě (ve smyslu Být sama sebou) úprkem mířící seminářové bohyně.
Recenze Jiřího Peňáse v LN (Utrpení Železného Michala) v titulku navazuje jak na Goethova Werthera, tak na kultovní knihu Roberta Blye Želený Jan, která nejen v USA kdysi rozpoutala zájem mužů o Mužství. Smysl knihy i Vieweghova psaní charakterizuje jako „pamflet trosečníka“ (Viewegh sám v knize přiznává, že teoreticky si s tím vším poradil, ale v reálném životě ztroskotal).
Název jedné kapitoly recenze „Proměna ženy v jiný druh“ jasně naznačuje, o co (nejen v knize) jde. „Žena, ta zakřiknutá, plachá a oddaná dívka, se mění, rozvíjí v bytost jiného živočišného druhu. Po zahnízdění a vyvedení mláďat se emancipuje směrem k jakési přírodnině, k biologickému autonomnímu tvorovi, který před párovou, tedy submisivní funkcí dává přednost ´autentickému ženskému bytí´, v jehož plánu muž přestává být důležitý, až nakonec skoro zaniká (zvýraznil aut.).“
Bezprecedentní současná doba, vymknuta z kloubů racionality, genderově šílí. Hypertrofuje možnosti „emancipace“ žen (i Nietzsche, autor výroku, že i ten nejchytřejší muž kupuje ženu v pytli, by dnes nevěřícně zíral), aby se Ona dnes (název ženské přílohy nejčtenějšího deníku) mohla naplno věnovat sama sobě a svým seminářům (samozřejmě za peníze manžela). Vše zalévá příval vlahých vod iracionálna, jež se zmocňuje vlády nad světem. Viewegh pozvedá svůj meč, avšak před ženami, které běhají s vlky, nemá šanci, píše Peňás.
Ano, Vieweg, který v knize často velmi zdařile a z nezbytí ironicky uvádí konkrétní iracionálnosti (včetně citací z ženských časopisů) má pravdu: něco se zvrtlo, něco tady nehraje. Při četbě mne téměř poléval studený pot ze spoluzodpovědnosti, např. při čtení o dule, která hraje na didžeridu, nebo o mateřském centru, jehož vznik i vývoj jsem tehdy podporoval a sledoval v přímém přenosu, nebo o postupné a plíživé transformaci dobře myšleného záměru v jeho pro muže téměř nebezpečnou reálnou podobu.
Aby nám bylo rozuměno: ani Viewegh, ani já a dlouhá řada dalších, jinak zodpovědných a milujících mužů, nejsme proti emancipaci… ale té ku prospěchu obou partnerů. Jenže často je to v tomto smyslu stále horší. Před patnácti lety jsem ještě mohl tvrdit, že nejlepší, co pro sebe může muž udělat, je zaplatit své ženě kurz břišního tance. Tancem uvolněná žena pak byla o to lepší milenkou a zářila ženskostí, nemluvě o dokonalé a optimální přípravě jejího těla a mysli na těhotenství a porod. Vypadá to ale, že většina současných kurzů a seminářů, nabízející stát se „Bohyní sexu za víkend“ , z přítulných poloviček vyrábějí jako na běžícím pásu prakticky neustále naježené nespokojenky! Taková rychlokvašeně zemancipovaná žena po příchodu z víkendového semináře, místo aby se s tím svým, kterého ještě před několika měsíci nade vše milovala, pomilovala jako nikdy předtím, mu hned ve dveřích vynadá do budižkničemů a vyčte, že jí to ani neumí pořádně udělat. Jako by se potvrzovalo to, co tvrdím celé roky: ženy české na emancipaci nejsou připraveny, tak jako Češi nebyli připraveni na závan svobody po sametu. Zvrtlo se to i ono.
Samozřejmě, že z tohoto románového „korálku zadostiučinění“ radost nemám. Toto virtuální a knižní vítězství spravedlnosti je nakonec vítězství Pyrrhovo, protože všichni účastníci těchto zbytečných bojů, pramenících ze zásadního mužsko ženského nedorozumění, prohrávají. My opuštění muži jsme prohráli hned, naše takto pokrouceně emancipované a nakonec stejně osamocené ženy prohrají v nejbližším budoucnu, zároveň s celou společností. Navíc nepředpokládám, že by se žena Michala Viewegha, ale ani ta moje bývalá, chytla za nos. Těm to bude ještě jeden dva nenaplněné vztahy trvat, protože s mužskou razancí tahu na emancipační branku převzaly od mužů i neschopnost přiznat chybu… a pak už budou sice možná samy sebou, ale beznadějně samy (a protože už cele převzaly mužský způsob myšlení: nikdy vlastní chyby nepřipustí).
Podezírám většinu emancipovaných žen, že ve svém svatém nadšení pro změnu od mužů převzaly to negativní, tedy spíše egoismus a sobectví než respekt k druhým a toleranci. A často jim chybí i elementární slušnost k těm, kteří je vyzvedli z nicoty ke společenským výšinám (Peňás: Jen vzhledem k tomu, že muž je v románu úspěšný a materiálně výborně zajištěný spisovatel, může se žena dostatečně věnovat sobě samé a svému rozvoji. Díky reálnému blahobytu a dostatku času k ní přicházejí podněty, které by se za skromnějších poměrů asi nedostavily.“).
Varuji celé roky před tímto sešupem ke společnosti bez tolerantních vztahů a vlastně i před degradací žen, které postupně, v rámci své emancipace, krutě upozaďují své kdysi milované muže. To, že se právě o tomto problému bude v budoucnu mluvit a psát daleko víc a intenzivněji, protože, jak správně a prorocky píše Peňás, je to hned vedle problému, co s jaderným odpadem nebo jak vyřešit problémy na Blízkém východě, to nejdůležitější, je pravděpodobné a žádoucí. Ale ani Vieweghovi, ani mně a stovkám dalších opuštěných mužů to už nepomůže.
Pyrrhovsky hřeje jedině to, že se o tom už píše i v románech. I Viewegh totiž došel ke podobnému a logickému, bohužel našimi ženami nezaregistrovanému zjištění: Nejsem proti emancipaci, jsem jenom proti takovému osvobození ženy, které ohrožuje muže.
Konečně. Snad.
P. S.: http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=679117
