Někteří cestovatelé si z cest za duchovnem přivezou jen horečku nebo úplavici, jiní hned na letišti potkají člověka, který je přítelem dalajlamy. Roman mi před dvěma roky napsal a od té doby mne pravidelně čte, navštěvuje a zásobuje těmi správnými otázkami. Byl i na dvou mých seminářích, a mezitím, na škole i doma, pilně pracoval a harou a alikvoty. Letos odmaturoval, a v září 2010 se rozhodl, že si zajede podívat se na labyrint do Chartres. Téměř bez peněz (50 liber, které jsem mu dal jako rezervu, kdyby něco, mi přivezl zpátky), jen s ruksakem, a bez fotoaparátu. Tak jsem ho donutil, aby si vzal alespoň zápisník a tužku a psal své dojmy. O svém zpěvu alikvotů v katedrále mi napsal sms, tak jsem mu napsal zpátky, aby se při zpívání nechal vyfotit. Vychutnejte si jeho dojmy a pogratulujte k mladické odvaze nenechat se omezovat (dospělými škarohlídy) a jít si za svým:
Vešel jsem do labyrintu, už zklidněný hodinovou meditační chůzí v kryptě končící u podstavce s panenkou Marií, a pomalu krok za krokem jsem si užíval svou cestu do „Jeruzaléma“. Klidnější a klidnější. Stalo se ale něco, co jsem nečekal. Přestože jsem věděl, že labyrint má jen jednu cestu, začal jsem mít intenzivní pocit, že jsem se ztratil. Vzal jsem si z toho poučení do budoucna. Je jen jedna cesta a nedá se jít špatným směrem, je třeba jen jít (pracovat na sobě). Také jsem si mnohokrát myslel, že jsem na konci, ale cesta se naráz stočila od středu a já pochopil, že i když si často myslíme, že už jsme na konci cesty (že jsme dokonalí), je to jen iluze, je třeba vytrvat na cestě. Pak se mi cesta stočila do středu a já krásně zklidněný vešel a užíval si tu nádheru.
Pomalu jsem se vracel zpět šťastný, ale s malým náznakem zklamání, že jsem nezažil nic převratného, něco Za. V tom jsem si všiml zrychlování mých nohou, navzdory většímu a většímu klidu mysli. Tělo si prostě začalo dělat, co chtělo. Nohy si samy chodily a hlava se sama točila. Já jen pozoroval, co se děje. Tělo mi začalo ukazovat všechno, co pro mě bylo v katedrále dosud skryté. Zvedlo mi hlavu k nádherným mozaikám, králům stojícím na podivných zvířatech. Točil jsem se po katedrále a moje ruce a nohy si dělaly, co chtěly. Vodily mě a ukazovaly mi obrazy, kterých jsem si nevšiml. Viděl jsem tu dřív jen prázdnou zeď. Moje hlava se klaněla před oltáři a pokládala na ně čelo. Po asi hodinové procházce, nad kterou jsem vůbec neměl moc, mě tělo vyvedlo ven na ulici, do míst, kde jsem byl poprvé. Uviděl jsem nápis Toalety a chválil si svoji intuici, chtělo se mi totiž na malou. Jenže pak jsem uviděl, že jsou placené, a já neměl ani cent. V tom ale moje ruka suverénně zmáčkla kliku a otevřela. Dveře záchodu se otevíraly na vložení mincí a předchozí zákazník asi vložil víc, než bylo třeba. Je to radost na tom světě.
Potom mě tělo provedlo po celém městě a zastavilo se vždy na místech, které jsem chtěl předtím najít (studánku, papírnictví, místo k ubytování pro poutníky, starý kostel). Pak se vrátilo do katedrály a ještě dvakrát prošlo labyrint, posadilo mě před nádhernou vitráž, z níž části vystoupily a já viděl skrytý symbol, mnoho kruhů v jednom. Ještě dlouho jsem si užíval tu skrytou nádheru a pozoroval příběhy ukryté ve skle, než jsem se rozhodl k odchodu.
Tak dnes jsem si přes půl hodiny zpíval v katedrále. Naprosto volně, hlasitě, bez omezení. Začalo to, když zavírali katedrálu na noc, a já si nebyl jist, jestli ji ještě někdy zažiji. Zkusím si tedy zazpívat, řekl jsem si, když je to naposledy, a když mě vyhodí, tak mě vyhodí. Potichu jsem zkoušel alikvoty a schovával se při tom za sloupy, aby na mne přišli co nejpozději. Musel jsem asi vypadat dost směšně. Nebylo to ale ono, bylo potřeba průraznějšího zvuku.. Takhle to dál nejde, řekl jsem si. V tom jsem si všiml, že je tam jiný kostelník než obvykle. Byl to pán, který si mě asi oblíbil, protože mě nechával celý den se procházet podzemní kryptou, která normálně stojí tučné vstupné. Já si v ní mohl rejdit, jak se mi chtělo od rána do noci. Asi ho zaujaly moje bosé nohy a často vytahovaná virgulka. Vzal jsem odvahu a zeptal se. Můžu tu zpívat? Byl jsem napnut, protože včera jsem vyzvěděl od místního křesťanského sboru, že povoleno je jen Gloria a Aleluja. Jasně. Mávl široce rukou a krásně se na mě usmál. Jak dlouho chceš.
Odpověď mě dostala, ale trošku jsem ještě váhal, protože přece jenom alikvoty nejsou zrovna katolický trend. Ale co, tak jsem zpíval, dlouze a silně. Poprvé přímo před oltářem uprostřed katedrály. Nejkrásnější alikvoty mého života! Vou! Zavřel jsem oči a zpíval, můj hlas byl obrovským prostorem katedrály nádherně přetvořen v andělský, pronikavý a hluboký.
Hlava mi svítila a já se s každým tónem rozletěl katedrálou ode zdi ke zdi. Od svého centra do všech částí a zpět. Jakoby každý alikvot byl světlo, který prosvítí zdi katedrály a ukáže na zdech skryté nápisy. Takhle jsem si užíval půl hodiny. S malými přestávkami na smíchy štěstí, když už to obrovské štěstí nemělo dost místa v mém těle a muselo ven.
