Článků, přece jen objektivněji komentujících současné zmatení pojmů a dávných a donedávna osvědčených metod i co se týká vztahů mezi muži a ženami, přibývá. Snad si je přečtou i feministky a emancipované seminářové bohyně (i když se závěry nebudou souhlasit), protože to, co se kolem nás dnes děje, není přirozené a normální, právě naopak. Pokusím se na delších citátech naznačit, o co i v mých článcích jde: tak jako já, i sexuolog Plzák a redaktorka Zemančíková chtějí správným pojmenováním a varováním pomoci.
Ženská nespokojenost s manželem je podle Plzáka geneticky vrozená vlastnost. Do svatby ji ženy dokáží potlačovat, neboť muže nechtějí od sňatku odradit. Ale po svatbě se plně projeví. Plzák o ženské nespokojenosti mluvil jako o poruše, není to podle něj od ženy vypočítavé, že muže sekýruje a stěžuje si na jeho nedostatky. To vrozené geny jí našeptávají, aby byla nespokojená. Proto jí muž ve výsledku připadne jako nedostatečně aktivní, nedostatečně milující a žena se tudíž cítí nespokojeně.
Osobnosti typu známého sexuologa, vyrostlé a vzdělané ještě na vědomostech první poloviny 20. století, používají slovo genetický poněkud šířeji, než by bylo záhodno (zvláště poté, co všechno dnes víme o epigenetických způsobech ovlivňování potomstva). Jinými slovy, rozumnější by dnes bylo neházet vinu na něco tak neovlivnitelného, jako jsou geny, ale spíše si uvědomit, že i ženská nespokojenost s manželem je až důsledkem traumatického porodu té které holčičky, jenž pak v budoucnu nebude moci (viz níže) za to, že bude sekýrovat svého manžela.
Ještě jinak, špatně porozené a autoritářsky vychovávané budoucí ženy jsou sice možná vším tím chemickým, hlukovým, sociálním a genderovým zamořením vrozeně (rozuměj: poškozeně) naprogramované sekýrovat své manžele (a děti), značné části z nich jim ale značnou část munice poskytne i jejich (mužské, soutěživé a na výkon a znalosti orientované) vzdělání: celé ty roky, kdy o tom přednáším, si zdánlivě z legrace beru na mušku učitelky (viz i už okřídlený výrok, že učitelka je diagnóza), a dnes k tomu musím přidat i psycholožky (feministky a genderové aktivistky tam patří už ze samé podstaty toho, jak a co studují a jak a co obhajují).
Další článek mne ovšem velmi potěšil. Již dlouho jsem od ženy nečetl něco tak metaforicky přesného (ne, není to protimluv), ale zároveň něžně a výstižně popisujícího současný stav společnosti. Alena Zemančíková má můj obdiv. Čtěte pomalu a vychutnávejte:
Kalich, ženský princip, má symbolizovat útěchu a osvěžení. Jakoby ženský princip v naší společnosti kraloval. Osvěžovat a utěšovat se umíme vskutku dobře, na to máme celá velká průmyslová odvětví, která nás sytí a napájejí, a nejen pokrmem a nápoji, ale i ilustrovanými příběhy a životy jiných lidí a tvářemi, které se tak stávají známé a z titulu své popularity nám pak dál ze stejných ilustrovaných stránek plní naše potřeby radami a historkami a vlastním úspěchem a sexem: na to nesmíme zapomenout. Kalich, ten symbol naplnění, uspokojení, osvěžení a útěchy nám přetéká bezcennými informacemi, zvuky, předměty a rychlokvašenými splašky. Ženský princip se přeměnil v celý spotřební systém s navazujícím obchodem, se skutečnou útěchou, naplněním a osvěžením to už nemá téměř nic společného, ale my to už jinak neumíme, umíme jenom nastavit ohraničenou prázdnotu a potom bez žízně, ale přesto lačně vypít obsah.
Meč, mužský princip, je zbraň. Mečem muž brání, co je mu svěřeno, a také dobývá, po čem touží. V dnešní době, kdy potřebujeme prostor, abychom měli odkud plnit kalich naší spotřeby, je mečem dopravní prostředek, jímž ten prostor dobýváme. Letadlo jako meč dokonce i vypadá a podobné rysy má i vlak a loď, dokonce i ta kosmická. Pobočným mečem naší současnosti je ovšem automobil. Autem si ohraničíme a ochráníme vlastní rodinu, autem se dobýváme do útrob monster, která nás pak svým tělem sytí a odívají – nenechme se mýlit tím, že monstra jsou z různých stavebních hmot a jejich dobytí není spojeno s žádným větším nebezpečím než jsou potíže při parkování. Naše meče jsou čím dál dražší a nebezpečí postupujeme při jejich získávání, tam se vedou i skutečné války. Také cesta za kořistí je plná mrtvých – stačí jen spočítat infarkty a jiné civilizační nemoci a přidat k tomu tisíce smrtí na silnicích. Místo aby bojoval, muž vydělává a stále jen platí.
Ženská diagnóza současné společnosti je to květnatá, leč výstižná: Při tom všem dnešním zmatení, do něhož patří i zmatení pohlaví, i muži jsou posedlí nákupy, i ženy milují auta. Jsou ženy, které jdou životem s taseným mečem, a muži, kteří před sebou drží nastavený kalich, umíme si role všelijak prohazovat, využívat příležitosti, okolností, nabídek a všelijak se navzájem mást a uvádět v údiv. Ženství a mužství je už dávno jen další obchodní artikl, spotřební věc.
V této (jakkoli zdánlivě nepřímé) souvislosti také tvrdím, že základní chybou západní společnosti nejen ve vědách, ale právě i v psychologii (a terapiích všeho druhu, včetně pokusů s halucinogeny), patří negativistická orientace. Pro běžné občany neviditelné, leč o to více společensky funkčnější McLuhanovské mene tekel najdeme dnes všude, i ve výroku dr. Plzáka: K základním kamenům spokojeného partnerství patří pravidlo tří „S“ – soucit, stesk a starost (strach). Právě tohle podvědomé naprogramování západních myslí (problém je samo slovo problém, zde tedy starost, ve smyslu obava, strach: jakékoliv negativní slovo je iniciátorem niterného stažení těla i mysli, a tedy následné neschopnosti s nadhledem a rozumně vyřešit co je třeba. Plzákova věta by užitím pozitivního slova dostala zcela jiný, a tedy v budoucnu pozitivně všeovlivňující zadání (což se dnes už ví): K základním kamenům spokojeného partnerství patří pravidlo tří slov (nohou, na kterých pevně stojí): láska, sex a péče o (toho druhého, tu druhou).
A jistě uznáte, že strach o toho druhého svazuje, zatímco péče o něj uvolňuje, inspiruje (u žen navíc posiluje sex i lásku), a oba učí. Celé roky ve svých článcích a knihách (Nová doba porodní po deseti letech jde právě do tiskárny) nabízím pozitivní řešení, a sem tam mi už přijde (jako jakési malilinkaté, ale o to více potěšující zadostiučinění) odpověď od ženy, která pochopila.
Vymlouvat se na jakési nejasné genetické zadání dnes již neobstojí: stačí správná informace, správný úmysl a trocha správné snahy, a i na internetu může každá žena nalézt celé stohy relevantních a současných informací o tom, jaké jsou příčiny, a jaká jsou i řešení jejího zdánlivě nezměnitelného podlehnutí genům a hormonům. Tvrzení dr. Plzáka, že ženy za sekýrování manželů nemohou, že to mají vrozené, tedy ledacos naznačuje, ale nic neomlouvá: vše se dá změnit, ale člověk (žena) si nejprve musí přiznat chybu a poté se rozhodnout ji změnit (a vytrvat).
Ani zmatení archetypů (a míchání kalichu a meče) také nespadlo z nebe na zem: celé ty roky, po které se naše sametově laxní společnost sesouvá do žumpy konzumu a reklamy, zněly hlasy, které varovaly (zatímco na západě od Aše jsou v mnoha zemích např. zakázány reklamy cílené na děti, u nás si pěstujeme budoucí závislá(č)ky na konzumu a spotřebě všeho, i partnerů). Bylo ale na všech úrovních pohodlnější dělat mrtvého brouka. Máme co jsme (svou pasivitou a nezájmem o to, co se děje mimo náš dvorek) chtěli. I když myslitel staršího věku by klidně mohl poznamenat, že za to zase až tak nemůžeme, že tahle zbabělost a neochota pálit si prsty pro celek je vrozená: rozuměj, všichni jsme dnes (kalich nebo meč, jedna) rodina zmatených obětí obětí, žijících důsledků nesnesitelně zbytečně traumatických porodů.
