Proč vás není vidět a hlavně slyšet v různých televizních a rozhlasových debatách třeba právě na vaše témata, tedy přirozené porody, hudba, školství a emancipace žen, zeptá se sem tam nějaká čtenářka, a tak jim to (a vám všem) náležitě osvětlím. Mé názory, umocněné celoživotně záměrnou alternativní laickostí (nemám a nikdy jsem neměl úmysl získat nějaký ten titul, ředitelskou pozici, slávu nebo peníze) byly využitelné jen v těch pionýrských dobách počátku 90. let min. stol., kdy televize soupeřily o pozornost diváků povrchními a nejraději dosti šokujícími informacemi… jako na estrádě, kdy klauna, léčitele a jógína vystřídal provazochodec a žonglér s ohněm, nebo blázen, který již celá desetiletí nejí maso, nebo cvičí jógu, nebo umí zatroubit na rouru od vysavače, pardon, didžeridu, nebo se zajímá o tibetský buddhismus, a umí navíc jako tibetský mnich zamručet.
Tyhle televizní a rozhlasové redakce totiž člověka dokonale vyždímají a pak odhodí právě tak snadno, jako vymačkaný citrón, a pozvou si dalšího blázna. A tak vždy, když se teď po letech ozvou, možnost vystoupení v jejich zrovna úspěšném pořadu rovnou odmítám (jak to, diví se, pan ten a onen a paní ta a ona nám neodmítli). Když mne nadále přemlouvají, vysvětlím, že rád přijdu, ale chci předem smlouvu na aspoň dvacet minut natáčení, s tím, že alespoň deset minut po všelijakém tom vystříhávání zůstane. A tak jsem v různých televizních ranních novinách vystoupil vždy dvakrát: poprvé a naposled. Nejzajímavější nabídku a úkol zároveň jsem dostal v roce 1990, když nás poprvé navštívil dalajlama: měl jsem v ranních zprávách vysvětlit lidem, že meditace není sprosté slovo nebo něco negativního či děsuplného (protože na Moravě prý venkovští faráři nabádali tamní ovečky, aby se modlily za našeho pana prezidenta, kterého prý přijede navštívit satan z Tibetu).
Právě tak vždy, když mi zavolají z nějaké konzervatoře, jestli bych u nich nechtěl přednášet, pokládám otázku – vtip: Víte jaký je rozdíl mezi slavíkem a vrabcem? Ne, odpovídala ta která sekretářka nebo pedagožka. No žádný. Vrabec je slavík, který absolvoval konzervatoř. Většinou mi telefon položili, před lety ale dvakrát ne, a tak jen na konzervatoři v Ostravě (která je ale příliš veliká, aby se něco dalo změnit), a v Teplicích (kde to dopadlo výborně, a od jisté doby se po Čechách a Moravě mezi studenty, kteří mají zájem studovat hudbu, říká, že nejlepší jsou Teplice) jsem odpřednášel to své (na ně obvykle velmi revoluční). Od té doby ale už raději nikdo netelefonoval.
Ještě před pár lety si u mne před každoroční muzikoterapeutickou konferencí jedna oficiální terapeutka vždy vypůjčila nějaké ty knihy v angličtině (mimochodem, dodnes mi je nevrátila, tak jako další odborníci), a půl roku poté se vždy stavila popovídat. Jaké to bylo, zeptal jsem se. Výborné, hodně odborné. Co jste poslouchali? Překvapený výraz, a „logická“ odpověď: No nic, to byla přece odborná konference… Tahle paní mi jednou s omluvou vysvětlila, proč mne nikdy na takovou konferenci nepozvali: Víte, vy jste na nás stále ještě příliš avantgardní… Nezvou mne a nenavštěvují ani oficiální muzikoterapeuté nové generace, kteří vystudovali jen kvůli papíru, aby mohli pracovat metodami, které znají přímo ode mne, nebo z mých knih… aby si nezadali, a o ten papír, a tedy možnost podnikat“ v oboru, nepřišli.
V jednom soukromém rádiu jsem na závěr hodinového pořadu o tom, že hudba léčí, ale ne každá, nakonec nepříjemně překvapil (majitele, ředitele i) moderátorku pečlivě formulovaným prohlášením, že jsou to právě soukromá rádia, která u nás spíše škodí, vnucují posluchačům dvacet let starou hudbu, a existují jen aby vydělávala, ne aby vzdělávala, obohacovala a povznášela své posluchače. Od té doby mne nepozvali do žádného soukromého rádia. A já se jim nedivím.
Právě tak jsem dvakrát přednášel na několika středních zdravotnických školách o přirozených porodech. Zatímco zhrozené učitelky a profesorky se raději postupně vytratily, studentky mi nakonec tleskaly a když jsem odcházel na vlak, ještě mi z otevřených oken třídy mávaly a mávaly. O marnosti mých snah svědčí i „otázka“ studentky, kterou mé povídání očividně zaujalo, a jediná našla odvahu něco se zeptat: „No, kdyby to, co jste nám tady vyprávěl, byla pravda, tak se o tom přece už dávno učíme, ne?“
Na panelové diskusi o školství, kde zaznělo několik dlouze nudných proslovů slovutných expertů a z médií známých osobností, jsem se nakonec obrátil do publika, složeného většinou ze studentů, a řekl jim: Neposlouchejte nikoho, komu je nad třicet. Žijte a učte se to, co vás baví, a tak, jak se vám to líbí. Protože vy už máte jiný mozek, a budete žít v docela jiném světě, a ten se změnil tak, že ti starší vás už nemohou vůbec nic naučit. A nejlépe v posledním ročníku gymnázia si začněte plánovat, že dostudujete kdekoliv cizině na západ od Aše, protože naše vysoké školy vás jen zglajchšaltují… přednáším nejraději pro poslední ročníky gymnázií a první ročníky vysokých škol: to jsou studenti ještě plni idejí, nebojí se zeptat, nebo žasnout, nebo protestovat. Ve druhých ročnících se setkávám už jen se studenými znuděnými čumáky, které již zkouškový systém zlomil a přizpůsobil. Publikum povstalo a tleskalo tak silně a dlouze, že mne od té doby už nikdy nepozvali.
Nezvou mne ale ani různá ta oficiální duchovní centra a uznané „sekty“ (do Střílek nebo k žákům Ole Nydala). Ve Střílkách jsem kdysi příteli Mahešwaranandovi (známe se od počátku 70. let, a tehdy jsem mu a jeho žákům několikrát pouštěl indickou a duchovní hudbu a hrál na gong) cestou na koncert nabídl, že bych se na zpáčení cestě mohl zastavit a zahrát, on souhlasil, a tak když jsem chtěl mísy vybalit, zamířil jsem na jediné volné místo, přímo pod „trůn“ guru. V polovině vybalování přiběhla jedna z hlavních tamních organizátorek a rezolutně mne vyháněla. „To je posvátné místo, Tady může sedět jen ten, kdo je svatý…“ Když nepomohlo tvrzení, že to mám se swamidžim domluveno, šokoval jsem tu ženu trumfem: „No ale já tu sedět můžu, protože mám svatý zadek.“ Mimochodem, jednou v Piešťanech v chatě, kde nás bylo několik ubytovaných, a kam přišel swami se svým duchovním učitelem gurudžim na neformální besedu, se swami přiznal, že má velmi rád lidovou hudbu z oblasti, kde se narodil a žije. Vstal jsem a nabídl, že mu můžu pustit (a půjčit) nahrávku lidové hudby z Radžastánu. Rozzářil se, já si pro kazetu skočil na pokoj, a protože jsem se ze schodů nemohl dostat až k němu a jeho učiteli, prostě jsem mu tu kazetu hodil. Mahešwarananda ji obratně chytil, usmál se… já ale celé roky slyšel od jiných, jak jsem drzý a agresivní, když jsem po swamidžim hodil kamenem!
Nezvou mne ale ani různé zenové skupinky, které pravidelně sedí v zazenu, protože jsem znám i tím, že těmto příliš vážně se tvářícím a zazen beroucím nadšencům jednak namítám, že jen zazenem osvícení nedosáhnou, a také že jim rád pomohu (třeba zodpovězením jejich otázek) pochopit smysl a efektivitu kóanů. Právě tak mne nezvou oddíly jógy, protože jednak odmítám přijet do těch měst, kde existují dva oddíly dvou různých cvičitelů, které již pár desetiletí hovoří o těch druhých jako o odpadlících. No a několika „vtipy“ v Barace číslo 1, která si celá dělala srandu z příliš seriózních hledačů i vykladačů duchovna (a také byla rekordně málo prodávaná a čtená), jsem si zavřel pomyslné dveře do jejich center docela.
Při aranžování fotografií z různých masových akcích přívrženců učení Ole Nydahla (znám ho osobně od poloviny 80. let, a on velmi dobře zná mne) jsem před lety organizátorkám nabídl, že jim rád (a samozřejmě zadarmo) na vernisáži zahraji na tibetské mísy. Vyděsil jsem je, a tak jsem začal vysvětlovat, že pouhé fotografie onu niternou duchovnost všeho, co je s tibetským buddhismem spojeno, obvykle nezprostředkují (bývá to záležitost jen levé, vizuální a racionální mozkové hemisféry), zato ale pomocí zvuku mís by měli daleko větší šanci otevřít se skutečné (a přece jen praktičtější) autentické duchovnosti. „No to je právě proto, proč vás tu nechceme!“ procedila skrz rty jedna, a od té doby se mi vyhýbají (když jsem je nedávno v rámci přípravy přednášky o dvaceti letech duchovnosti u nás požádal o nějaké informace o jejich aktivitách, napsali mi, že si v žádném případě nepřejí, aby o nich kdokoliv informoval, to si obstarají sami).
Hm. Tak už víte, proč mne nezvou?
