Ano, čtete správně, tripem se v článku Judy Slome Cohainové v časopise porodních asistentek USA Midwifery Today číslo 95 myslí drogový úlet. Čísla v článku, jehož autorka se nebojí nazvat věci pravým jménem, se týkají USA, ale jev sám, téměř rutinní epidurální anestézie, je právě tak rozšířený i v našich porodnicích (a v myslích naprosté většiny českých porodníků). Jak pozorná čtenářka (snad šokovaně) zjistí, medikalizované porodnictví léčí a uklidňuje (rozuměj: vyplňuje přání rodiček, jenže ty informuje jen zčásti, a negativní důsledky zamlčuje) ať to stojí, co to stojí (třeba i doživotní důsledky žen i jejich dětí a psychická poškození celých generací).
Kolem dvou milionů amerických rodiček si každý rok nechá aplikovat epidurální anestézii. Jinými slovy, nechá si ji šlehnout. Ve většině případů jsou informovány o vedlejších příznacích spíše jiných přípravků proti bolesti. Ve většině případů je právě EA drogovým tripem současné generace. Právě tak jako drogoví dealeři, i anesteziologové se snaží nedívat se rodičkám do očí, a pokud necítí absolutní poslušnost a souhlas, raději odchází z porodního sálu. Rodičky si EA navíc nechávají aplikovat ze stejného důvodu jako drogami posedlá mládež v 70. letech min. stol – protože to tak dělaly jejich kamarádky. V západních zemích použilo EA kolem 50 – 70% rodiček, protože se bojí bolestí. Když se ale doví o možných vedlejších účincích a rizicích, požádá o ni jen polovina z původního počtu žen. Jiným slovy, starší a informovanější rodičky, které chtějí kontrolovat svůj porod a být při něm bdělé, více důvěřují vlastní schopnosti bolest snést. Typická dávka epidurální anestézie je kombinací dvou silných opiátů: fentanylu a bupivakainu. Fentanyl je 80x silnější (a také má víc vedlejších následků) než morfium. Bupivakain může způsobit cukání úst, motání hlavy, rozostřené vidění, depresi, ztrátu vědomí, dýchací potíže atd. Způsobil také několik úmrtí na srdeční zástavu, protože se anesteziolog místo do příslušné oblasti u páteře trefil do žíly. Lékaři dnes považují EA za nejbezpečnější a nejefektivnější lék proti porodním bolestem.Jsme si vědomi, že si necháváme (někým docela cizím) do těla píchnout drogu, o které také víme, že se nedá srovnávat s možnostmi těla, hypnózy nebo psychické síly podpory ostatních, což jsou tři možnosti, jak bojovat s bolestí bez nebezpečí.
Tolik část článku. O tom, že porodní bolesti jsou spíše kulturní indoktrinací, a že narůstá počet žen, které ji zvládly, jsem psal již mnohokrát. Bolest je velmi individuální, a zdravé normální ženy, které důvěřují svému tělu, a prožily psychicky obohacující šťastné těhotenství, se jí vůbec nemusí bát. Tahle bolest, nebo lépe řečeno námaha, je totiž slastná (asi tak jako milování). Není-li stresováno a přerušováno lékaři a prostředím, tělo rodičky vyprodukuje obrovské množství hormonů, které vedou až k orgasmickým zážitkům, které rodičku energeticky (a lidsky a také duchovně) velmi posílí (a ona se pár hodin po porodu může zvednout a odejít po takovémto ambulantním porodu domů… na rozdíl od rodiček, kterým právě provedli císařský řez, a které jsou vyčerpané a „po operaci“, takže zůstávají v nemocnici).
I některé české ženy z vlastní zkušenosti ví, že epidurální anestézie způsobuje, že se rodička dostatečně neotevře, což až 3x zvyšuje pravděpodobnost císařského řezu… A rodička těsně před podáním epidurálu navíc (většinou obluzeně a s myšlenkami na všechno jiného než přesné znění nějakého papíru) podepisuje formulář s podrobným výpisem co všechno se může stát, a že pokud se to stane, nemocnice za to neponese zodpovědnost… což ji opět více vystresuje.
Je to zdánlivě bludný kruh: čím víc porodníci těhotnou všemi těmi většinou zbytečnými vyšetřeními vystraší (a čím víc ji tak přesvědčí, že její tělo není dost silné a schopné porodit, takže oni budou ta spása a záchrana), tím větší je riziko, že stažené tělo rodičky a porod prostě bude bolet… a právě zde nastoupí vítězoslavně a spokojeně porodník (a anesteziolog) a zachrání ženu od bolestí. Jenže co kdyby se porodníci soustředili na prevenci a osvětu, aby rodičky rodily uvolněně, v intimitě, šťastné, a (na)učili ženy několika jednoduchým cvikům a trikům, aby k bolestem vůbec nedocházelo?
V této souvislosti opět připomínám Terence Dowlinga a jeho přednášku před lety v Brně. Vystresovaná rodička má stažené psoasové svaly, které spojují stehenní svaly se svaly břišní dutiny, a procházejí za dělohou. Tím se ovšem stahuje i pánevní svalstvo, a je to okamžitě poznat na způsobu, jakým rodička chodí. Děťátko, které se připravuje k porodu, pak v děloze nemá moc místa (a nenasměruje se správně, tedy hlavičkou dolů), a jak pak při porodu prochází dělohou, samozřejmě tlačí na psoasové svaly, a protože v téže oblasti je řada nervových spojení, to teprve bolí. A nastoupí anestetika, anestézie a slavní lékaři se svým císařským řezem, zachránci od bolesti. Hm. Dr. Dowling nechá rodičku projít se, zjistí, že psoasové svaly jsou staženy, položí si ji na postel, několikrát jí pomůže skrčit nohy, příslušné svaly tak snadno uvolní, a hle, porod je rázem snadný a téměř bezbolestný (skeptik ale namítá: to si ovšem operatéři a anesteziologové nic nevydělají!).
foto P. Ramosová
Co naznačuji? Že porodníci zaměňují symptom za příčinu, a léčí nemoci a komplikace, místo aby byli v záloze a nechali ženu a její tělo zrodit nový život. Že to oni (a odcizené a zbytečně a spíše proklamativně sterilní prostředí a následně takto vystresovaná psychika rodičky) jsou příčinou všech dalších komplikací… Psal jsem o tom mnohokrát, např. v článku Rozlité mléko: „Porodníci ženám zatajují, že skutečnou příčinou komplikací (a následných císařských řezů) jsou právě oni a jimi ženám vnucený systém, kdy k porodu dochází v nepřátelském prostředí: chybí intimita, teplo, šero, pocit bezpečí. Právě takto odcizené porody a zasahování lékařů do přirozeného průběhu přirozeného porodu způsobují, že celý složitý hormonální systém je přerušen a tělo a psychika rodičky pak reaguje: porod se zastaví – a nastoupí operatér a císařský řez je pak skutečnou záchranou. Jenže to vše, jakkoliv hrdinsky to vypadá, je až důsledkem předchozí ignorance mužů porodníků. Právě proto, že drtivá většina žen rodí v porodnicích, následně nedokáže navodit mateřské city, je zmatena, a dostaví se laktační psychóza nebo poporodní blues… což jsou zdravotní komplikace, které ve společnostech, kde ženy rodí v bezpečí (domova nebo malého porodního domu) prakticky neznají. Až budete příště psát o poporodní psychóze, zjistěte si nejprve, jak probíhal porod. Když je mléko rozlito, je nesmyslné psát články a diskutovat o spotřebě hadrů na vytření a důležitosti a nezbytnosti jejich výroby i výrobců.“
Judy Cohainová, autorka citovaného článku o epidurálních tripech (nejen) amerických žen připomíná, že zatímco v 70. letech na injekční předávkování podobnými opiáty „proti bolesti“ zemřela celá řada tehdejších velkých osobnosti (za všechny Janis Joplinová a Jim Morrison), dnes, přestože jsme si vědomi nebezpečí, si miliony žen nechávají dobrovolně, a navíc ještě někým neznámým, injekčně píchat podobné a silnější „drogy“. Celá současná generace se tak vydala (protože jim to řekly kamarádky, ale ve skutečnosti aby si lékaři a výrobci různých léků proti bolesti pořádně vydělali) na epidurální trip…a ta další, protože děti se to v děloze naučí od matky, bude na těchto opiátech zase o něco víc závislejší.
