Koncem roku 2003 jsem zveřejnil článek, snažící se poněkud napravit pošramocenou pověst japonské výtvarnice, fotografky, mecenášky a vdovy po Johnu Lennonovi Yoko Ono. O rok později jej přetiskly internetové Pozitivní noviny, do kterých jsem z počátku také intenzivně psal, a tamtéž se, aniž jsem o tom věděl, objevil i letos, u příležitosti vzpomínek na Lennonovu smrt a zeď na Kampě. Tam jsem svůj článek také našel, a beze změn jej přetiskuji, abych mohl vzápětí ve svém napravování pokračovat: protože poznámky, jaké se o ní objevily ve zvláštním čísle časopisu Reflex, svědčí i dnes o tom, že Yoko není ani pochopena (jako žena), ani doceněna (jako výtvarnice).
Při vernisáži svých prací 10. prosince 2003 promluvila v Muzeu Kampa k davu shromážděných Pražanů díky Beatles a Johnu Lennonovi velmi proslavená výtvarnice Yoko Ono. Pod Stromem přání (každý si mohl připravenou tužkou na připravený papírek s provázkem napsat své přání a to pověsit na smrček) vyprávěla o tom, jak se nemohla kvůli sněhové bouři dostat z New Yorku (bývalý velvyslanec G. Stapleton, kterého Meda Mládková požádala o pár slov, neopomněl připomenout, že jeho žena se zase nemohla dostat do New Yorku), jak potom museli čtyři hodiny čekat v letadle, a jak z toho všeho dostala rýmu. A jak by si každý člověk na světě měl několikrát denně udělat radost. Jejími slovy: nechte své srdce tančit. Třeba tím, že se podíváte na nebe. A když jste tak na dně, že si nemůžete udělat radost, udělejte radost někomu jinému. Je to velmi jednoduché. Třeba zavolejte své matce. A když si tak budete dělat radost, za tři měsíce se vám naprosto změní život.
Vida, říkal jsem si v duchu, a žena se na mne obrátila s rozzářenýma očima, jestli jsem to taky slyšel, protože to ode mne (o oněch třech měsících, za které, když člověk začne dělat něco pozitivního, může změnit i strukturně mozek, protože člověku, tedy jeho mozku, narostou nové dendrity, neuronové spoje) slýchá již hezky dlouho a na každé přednášce. Když už i Yoko Ono, říkal jsem si, tak snad lidi uvěří a začnou to taky dělat, ne jen si chodit poslechnout, jak o tom hovoří osobnosti (posledně to byl dalajlama).
Potěšila mě, Yoko jedna. Opravdu vypadala a asi i byla a je šťastná žena. Mluvila taky o tom, že když si ve dvaceti letech zkoušela představit, jaké to bude, až jí bude sedmdesát, myslela, že se jich vůbec ani nedožije. A teď je jí sedmdesát, a je to docela jiné, než by si kdy uměla představit: je šťastná, zdravá, a cítí se líp, než ve dvaceti.
Co se týče výtvarného přínosu Yoko Ono světovému umění, nemohu se zbavit pocitu, že je to právě tak, jak jsem to cítil v 70. a 80. letech v oblasti folku: kdyby Kryl, Mišík či Nohavica zpívali anglicky a žili v New Yorku, byli by světově proslulí a bohatí. Kdyby Mainer, Kokolia, Kafka, ale také Štembera, Miler, Ruller a další výtvarníci žili v New Yorku, byli by světově proslulí a bohatí, a jejich přínos světovému výtvarnému umění by byl uznáván a obdivován nesrovnatelně víc, než je uznáván a obdivován dnes. Naznačuji, že Yoko je pro mne především žena a inspirátorka, a až poté konceptualistka, zpěvačka či umělkyně. A mimochodem, ty stromečky přání jsou odjakživa před každým šintoistickým, ale i buddhistických chrámem v Japonsku.
Přesto, nebo právě proto, že jsem v 70. letech také dost nesnášel ječení Yoko Ono na deskách Lennona, vždy jsem ji uznával. Když ji obdivuje a miluje Lennon, tak v ní přece musí být daleko víc, než jen to ječení, podezíral jsem ji.
Málokdo asi zná větu, která jasně objasňuje a naznačuje její ženskou hloubku, do které se John tehdy propadl, a která zní: „Na Hitlera by mi stačilo deset dnů.“ Tenhle citát jsem používal celé roky na přednáškách a seminářích vždy, když jsem chtěl naznačit, jakou že to mají nad námi muži ženy moc, jen kdyby si jí byly vědomy. Velmi často jsem pak musel sáhodlouze vysvětlovat, co jsem tím, že jsem Yoko citoval, myslel, a pak co tím myslela Yoko. Doufám že teď už to vysvětlovat nemusím.
Moje žena pod Stromem přání prohlásila, že to, že Yoko Ono je v Praze, je zázrak. Ano, souhlasím, ale zároveň podotýkám, že takové zázraky se dějí denně, když se člověk nenechá pomýlit a ve svém vývoji zpomalit hmotou a negacemi. Já si to vyřešil v průběhu normalizace, když jsem v Praze či Bratislavě (a v Drážďanech a Varšavě) na různých těch jazzových festivalech mohl postupně osobně mluvit s mými bubenickými, hudebními a duchovními idoly a vzory, počínaje Billy Cobhamem, Barre Phillipsem, Keith Jarrettem, swami Mukundou, Ramou Maniovou a konče Chrisem Cutlerem a dalšími. Hned po roce 1989 pak postupně do Prahy přijeli Zakir Hussain, Frank Zappa, Gary Zukav, Ralph Metzner, Rianne Eislerová, Marilyn Fergusonová, Joscelyn Godwin, Thich Nhat Hahn, Ram Dass, Rupert Sheldrake a Jill Purceová a další a další. Samé slavné osobnosti, které ovšem, a to je ona druhá strana zázraku, také občas mají rýmu.
Yoko Ono v Praze, ve starým parku na ostrově Kampa, je zázrak, ano, ale právě takovým (a věřte mi, i jim – uskutečnitelným a zázračnějším) zázrakem by bylo, kdyby „jejich“ Pražané ony zázračné osobnosti (mám teď na mysli dalajlamu a Yoko Ono) poslechli, a začali se usmívat a dělat si radost a za tři měsíce se tak stali naprosto jinými a šťastnými bytostmi.
K pozvánce na vernisáž byl připevněn (a každý zájemce si ho také mohl vzít z mísy uvnitř) onen v 60. letech tak proslulý připínací knoflík (placka) s nápisem Imagine Peace. Jak prosté: co se asi udá ve vašem mozku, když si budete pět minut denně představovat mír? Váš mozek, vaše tělo, vaše okolí bude po oněch pět minut v klidu a míru. A co se stane za ony uvedenými osobnostmi zmiňované tři měsíce? Vaše tělo se přizpůsobí, váš mozek vybuduje nová propojení, a vy si nebudete muset mír představovat, vy jím a v něm budete žít.
Když to (tedy sebe) zvládla i Yoko Ono, vážení, se všemi těmi miliony dolarů, proč byste to nezvládli vy, kteří se o bankovní výnosy a jiné typické problémy bohatých starat vůbec nemusíte? Když už i Yoko Ono…
