Tak se jmenují pravidelné i nepravidelné (pod)večery (za mého mládí to bývaly dámské jízdy, babince, slety čarodějnic, a ještě předtím to bylo draní peří), na kterých si ženy popovídají, zazpívají a uvolní tak psychiku. Žena mluvením odpočívá, vyprávím již třicet let často ještě dnes překvapeným účastnicím přednášek nebo seminářů, a také zároveň doporučuji, aby si v každé větší vesnici a v každém malém městě takováto pravidelná setkávání zorganizovaly. Třeba je to jinde jinak, ale pozoruji, že se v Praze s lektorkami nejrůznějších „ženských kruhů“ teď roztrhl pytel, a jak už to tak v životě bývá (a jak se mi doneslo od jejich účastnic), ani ženské kruhy, ani ony samotné nejsou tím, čím se zdají (a čím by měly) být. Zoufale chybí nějaká ta moudrá usměvavá „babička“ jako z pohádky. Převažují soutěživé rychlokvašky a negativní pindy.
Je to jako s DDT a atomovou energií: zpočátku samé naděje, ale důsledky horší, než jsme čekali. Nebyl jsem tam, tak to mám z druhé ruky, ale současné babské večery jsou prý plné popisů a trumfování, která měla těžší porod (se všemi detaily), která má intenzivnější PMS (premenstruační syndrom), a protože dnes se více jak polovina manželství rozvádí, i trumfování, čí manžel je větší pako. Ženy jakoby neslyšely, co jim na přednáškách říkávám hned poté, co obdivně pochválím ženskou schopnost mluvit a zároveň naslouchat, totiž že negativní slova sama o sobě, a hlavně slovo problém, je tím hlavním problémem naší civilizace (a nás Čechů zvláště): když řeknu o svém muži, protože okamžitě nepřinesl náhradní součástku do nefungující pračky, že je nekňuba, podvědomě naprogramuji jak svůj ženský, tak partnerův mužský mozek. Muž, milé dámy (překvapení!) poslouchá svou drahou polovičku na slovo, takže když mu tu myšlenku párkrát takto zbrkle negativně vnutíte, on vás poslechne a tím nekňubou se skutečně stane. Nakonec vy rozvedené a na muže si neustále stěžující máte, co jste si (svými neustálými stížnosti a absolutní absencí pochval) vlastně přály a naprogramovaly..
Jedno z vděčných témat těchto babských (pardon, ženských) kruhů je menstruace. Jenže zvláště u nás, v jazyce používajícím často i tři zápory za sebou i v původně pozitivně myšlené větě (nic není nemožné), a v zemi, kdy se ženy za menstruaci stydí a všemožně, i pod diktátem reklam na vložky, ji skrývají, jako něco obtěžujícího, si ženy na menstruaci a obtíže s ní spojené stále víc stěžují už jaksi automaticky. Opakuji: v Indii holčička, která poprvé menstruuje, nemusí týden do školy a událost s celou rodinou a příbuzenstvem oslaví. Z toho pak ale vyplyne docela jiný, veskrze pozitivní postoj k (ženskému) tělu, menstruaci, a poslání ženy (rodit děti, starat se o rodinu, a proto být šťastná….feministky a gender aktivistky, nechte na hlavě, ono je to již ověřeno a prokázáno). Tyhle ženy jsou pak pyšné na své tělo a schopnost vychutnat si devět měsíců meditace těhotenstvím, mít orgasmický porod, a další roky slastného kojení a mazlení.
Možná by navíc u většiny vstupů na večery „ženských kruhů“ mělo být také upozornění: Rozvedeným řeči o exmanželech zakázány! Anebo by to chtělo pořádat večery nerozvedených a svobodných. Protože i západní psychologie dnes ví, že řeči rozvedených jsou infekční a velmi rychle nakazí i ty nerozvedené, které doma začnou své milované partnery poměřovat ženskou „optikou“ zdánlivě nezávadných, ale bohužel negativních řečí. Přes záplavu literatury, dokazující opak, jsou české ženy stále naivně přesvědčeny (zmanipulovány hollywoodskými filmy, jihoamerickými telenovelami a českými seriály), že jejich muž by je měl „pochopit“ a také vycítit, co mají zrovna na mysli… protože takhle to přece umí jejich kamarádky.
Abychom si rozuměli(y): skutečně nemám nic proti tomu, aby se aspoň jednou za týden ženy setkávaly a vedly své (terapeuticky odpočinkové) řeči, právě naopak. Jen by se tam mělo mluvit pozitivně! Jen by se tam mělo spíše tančit, cvičit, nebo háčkovat či plést (což jsou ženské variace meditace)… ale ne jen teoreticky nebo dokonce negativně okecávat (což je mužská forma práce se slovy jako s instrukcemi a kritikou, posuzováním, což je zase evoluční vynález přírody, aby si muž lovec dokázal zhodnotit, kudy a jakou rychlostí jelenovi nadběhnout).
Ženské kruhy dnes u nás organizují většinou manažerské typy aktivních žen, které úspěšně podnikají, a ani si neuvědomují, že v džungli (mužské, právnické a účetní) konkurence podvědomě přebírají mužskou logiku, a také umění soupeřit, soutěžit a bojovat (o zakázky). Nevědomky pak mezi další ženy přenášejí a přinášejí mužské formy diskusí (jiný názor je rovnou brán jako útok, a v ženském kruhu se tak, jako v módě, místo spolupráce soupeří) a snahu něco hned teď vyřešit (zatímco žena původně čas, což je mužský vynález, neřešila, dnes spěchají i ženy).
Škodlivá je i nepřeberná nabídka všech těch nadšených a (hodně často muži psaných nebo alespoň přeložených) oslavných knih o bohyních, dietách, kojení, vaření a umění emancipovat se a stát sama sebou: ženy nutí být nespokojeny s tím, čeho dosáhly. České ženy se mají se jako se nikdy neměly, patří mezi 5% nejbohatších lidí na planetě, ale „díky“ systematické reklamě (která, aby prodala nový typ jinak spolehlivého výrobku, musí klamavě zdůraznit, proč je právě tento typ lepší, a proč je po této formě depilace vaše noha ještě hladší… když přitom už ta loňská z vaší nohy učinila tu nejhladší věc ve známém vesmíru) současná česká žena nemůže být nikdy spokojena. Jinými slovy, tak jako lékařům jde o to, abychom byli stále a více nemocní, reklamě a výrobcům jde o to, aby hlavně ženy byly neustále nespokojeny (se svým tělem, vzhledem, povoláním, bytem, domem, autem, dovolenou, manželem)… a pořídily si nový typ.
Naznačuji, že starší Američanka (nebo Angličanka, Holanďanka, Indka či Japonka) si babičkovství (a možností se v třetí třetině života konečně naplno věnovat sama sobě, svému vzdělávání, cestování) umí užívat. Když se účastní mezinárodních konferencí třeba na téma bohyně přírody, nestane se jí, co se stává českým nezakořeněným ženám (podnikatelkám, učitelkám a psycholožkám), že totiž vylijí s vaničkou kritiky mužsky dominantní a genderově nespravedlivé společnosti i své vlastní muže (a často i děti). V životě pevně zakořeněné Američanky na svých setkáních totiž většinou nic nekritizují (ani své tělo a přechod, ani osud), naopak, oslavují a vychutnávají si život plnými doušky.
Stále větší počet současných českých žen tak podléhá, mezi Skyllou svého ženského poslání (a cyklicky fungujícího těla) a Charybdou tlaku společnosti a ženských magazínů, zbytečným neurózám (ten jejich je přitom vidí jako dokonalé i v pytli, protože stačí přijít nahá a muž je v sedmém nebi, a stačí ho chválit, a postaví pro ni Tádž Mahál). Jistě, společenský tlak je stále větší, ten je ale snadné eliminovat třeba právě pravidelným setkáváním s ostatními ženami: jenže, opakuji, ženské kruhy fungují (a zklidňují a přinášejí pocit uspokojení a štěstí) jen mluví-li se na nich zásadně pozitivně! Navíc ženy české to mají na cestě k sobě samým a duchovnu (tak jako čeští a západní muži) daleko těžší než třeba Indky, protože jsou na samém startu handicapovány skrytými (dětskými) traumaty.
I západní psychologové dnes už vědí, že nejšťastnější (a sexuálně i rodinně nejspokojenější) je ta žena, která v první řadě PEČUJE o ty své! Právě péče o (ty druhé, ne o vlastní nohy či účes!) je zárukou, že ženě pak budou daleko víc fungovat i sex a láska. Opačně, tedy mít (a trénovat ve stylu já si chci užít, což je dnes téměř ekvivalent pojmu emancipovaná) sex a lásku, bez ohledu na ty druhé, to prostě (dáno evolucí) nefunguje. Zvláště ne po pravidelných mnohahodinových negativně prokecaných ženských kruzích.
