Upekl jsem si chleba. Tedy, nasypal do příslušného objemu vody v samopečící elektrické troubě již namíchanou směs, zapnul čudlík a za tři hodiny byl chleba. Ráno totiž u Vietnamců ještě neměli pečivo, a tak jsem vyndal krabici s pečící směsí a voňavý chléb je na stole. Přístroj na pečení chleba jsem dostal „zadarmo“, za to, že jsem pravidelný předplatitel Lidových novin. Právě tak jsem dostal i život. No nekupte to… zvláště když ta jeho šťastná a zdravá verze je, přes vnější zdání a všechna ta omezení, tak nesnesitelně snadná.
Podíval jsem se na ČT 2 na nádherné dokumenty o kráse Dubaje a ostrovů poblíž Irska, den předtím jsem si užil lidsky přirozený film Babel, za chvíli si pustím Město andělů. I jinak hojně využívám možností volit mezi několika programy: vždy se totiž najde nějaký ten hodnotný film, nebo dokument o přírodě – protože dnes umím intenzivně cestovat i po obrazovce (když to už nejde tak, jde to takto).
Do kina už hodně dlouho nechodím, a taky vím, že za pár let všechny filmy, které by mne zajímaly, uvidím v televizi (nebo na DVD). Tak jako když jsme v 60. letech stáli frontu na legitimace a pak lístky (vždy na měsíc dopředu) před Filmovým klubem v Klimentské ulici, i dnes si vždy na týden dopředu vybírám z tv programů a pak vyzobávám ty „rozinky“. Když to nejde v rámci běžných premiér a distributorských kampaní (také protože poučen Grotowskim, Living Theatre a ranným Provázkem, na české filmy a agresivní blbosti zásadně nechodím), jde to jinak: dnes, a zrovna tak náhodně, vídám a užívám si nejen Wenderse, ale i Kim Ki Duka. Poučen mistry, v průběhu prvních pěti minut rozeznám kvalitu, a to ostatní prostě vypínám.
V mládí jsem nemohl cestovat, a ani se (kromě frází o úspěších zemědělského družstva) učit anglicky. Věděl jsem ale, že cestování, tak jako o třicet let později i etnická hudba, je protilékem rasismu a xenofobie. Holandsko v roce 1974 (včetně koncertu Franka Zappy) mne nastartovalo (začal jsem překládat texty z Jesus Christ Superstar, Patandžaliho Jóga sútru, číst podpultové sci-fi, a vytvářet si vlastní na vnějších podmínkách nezávislý a hlavně svobodný svět hudby, četby, a také, jak jsem zjistil o dvacet let později, i trénink vztahové pravé mozkové hemisféry, právě pomocí filmové imaginace. Tvrdím, že právě celé měsíce, které jsem, spočítáno dohromady, strávil omámen filmy klasiků (ale právě tak i hudbou klasiků rockové a jiné hudby) – protože právě ta 60. a ranná 70. léta byla jak v rocku, tak v oblasti filmu, tím nejlepším obdobím vůbec, mne naučily umění volby: když ne tak, tak jinak. A když potom cenzura a normalizace utnula tipec, měl jsem hudbu, a pak zmíněné sci-fi: když to nešlo tak, šlo to prostě jinak.
Druhou cestu, na dva měsíce do Japonska, jsem připravoval dva roky (přeložil jsem i Okakurovo Umění čaje), abych byl připraven a nemrhal tamním a svým časem (předem jsem znal plány metra v Tokiu a Kyotu, domluvil jsem se, a intenzivně fotil, abych pak další roky jezdil po celé republice s diaprojekcemi): zvládl jsem jak cestování, tak bdělé vědomí (tisíce detailů najednou) od rána do večera, a posléze i (po)dělit se velmi detailně o radost z toho, že když to u nás nejde, tak jinde ano. Po návratu jsem celé roky přednáškami učil lidi, že když to (u nás) nejde tak, jde to jinde dokonale, jinak. A (samizdatově) psal a vydával jsem své časopísky ve čtyřech kopiích a naučil se tak vyjádřit se slovem mluveným i psaným.
Tak jako poezie, nebo krásná literatura, i film je iluze, ale také poselství, vložené (tak jako kratší a delší dírky v cédéčku) MEZI (záběry), a zrytmizovaná informace, rezonančně vyvolávající v mysli diváka (posluchače, čtenáře) emoce a pocity… a když se člověk naučí neustále rozvíjet tuhle schopnost rezonovat (a nenechá se ušpinit a ohlušit vnějšími hmotnými zbytečnostmi), pak může vše, co se naučí v jednom oboru, aplikovat i do všech ostatních aspektů způsobů, jakým vnímá realitu vně i uvnitř. Když to nejde tak, jde to jinak. Důležité je nevzdat to a najít (sám sebe). Wenders, Kim Ki Duk, Cameron, ale před půl stoletím i Fellini a Passolini (a Beatles, Simon s Garfunkelem, a Kryl a Nohavica) a další se ten zázrak tvorby pokusili zprostředkovat (aby se podělili a vyzvali k následování). A nám se to líbí právě protože to rezonuje s tím, co někde uvnitř tušíme a cítíme. Protože to máme v genetickém zadání: objevit a realizovat zázrak lidské existence. Zázrak života. A případně se hluboce zastydět za to, jak s ním (tím) zacházíme. Za to, že ten zázrak jinakosti a přece bytostného ztotožnění mezi mužem a ženou měníme za konzumaci ego-zážitků (a pak, zklamáni z toho, že je to jen další povrchní verze předchozího, na toho druhého ječíme a viníme ze svých zklamání).
Když to nejde dokonale, ideálně, chodí to u nás jinak: násilně, řvavě, krvavě, hororově, tedy náhražkově (jinými slovy, špatně). Ale to není osud, to je jen špatná volba (a evoluční vývoj posledního století směrem k situaci, kdy jsme všichni jen oběti obětí špatných těhotenství a porodů). A když to nejde (rozvíjet svou osobnost a umění myslet a vnímat detaily) politikou a spotřebou, jde to jinak. Ta druhá možnost je tu neustále, pro každého. Jen si vybrat. Jen se odvážit si vybrat. Když to nejde tak (a že to nejde, a nefunguje, vidíme všichni všude kolem), jde to jinak: o to pozitivněji vychutnávám a zprostředkovávám každý zázrak a detail a mžik, kdy to jde.
I to se dá „(na)trénovat“ a zažívat při dokonalém filmu (písničce, hudbě, verších, dotecích vzájemnosti)… Zen (a ping pong: neslyším na jedno ucho, nevidím na jedno oko, takže každé to pinknutí mne nutí zapnout mozek nad 100%, abych odhadl odkud a jakou rychlostí míček letí, a vůbec jej trefil) mne naučil na jeden mžik pojmout tisíce vztahů a detailů v několika rovinách najednou, což je při sledování filmů (ale i v každodenním životě: jen tak jdu po ulici a „vidím“ filmové příběhy, grotesky, usměvavé situace a krásné lidi i pod zamračeným xichtem) velmi užitečné. Naučil jsem se tak také učit: protože od dob těch ranných filmů a dvou větších cest vnímám, abych se dověděl, radoval, a abych to pak uměl předat ostatním: učím se jen to, co mne bytostně baví (anebo se vteřinu předtím, než musím udělat něco, co mne v tu chvíli nebaví, do té či oné činnosti zamiluji, a ona se stane meditací). A když jsou nakladatelství slepá a zkorumpovaná, vydávám si své knihy sám. Když to nejde oficiálně, jde to soukromě.
Za chvíli vytřepu voňavý chléb z pícky, nechám vychladnout, a zakrojím se. Při tom slastném i když opatrném zakusování (už mi totiž zuby neslouží jako za mlada, ale když to nejde se zakousnutím, jde to jinak, pomaleji a opatrněji) si pustím nahrávku zpěvu slavíka, a vychutnám si možnost mít (střechu nad hlavou, teplo v bytě, plnou ledničku, malinkatý netbook na stole a možnost dělit se o radost ze zázraku života se stovkami dalších)… a právě protože jsem si plně vědom unikátnosti existence, i na 100% být. Naučil jsem se nelpět na tom minulém, a díky zenu umět nečekat nic, ale být připraven na všechno (a vyzobávat pozitivní detaily i z jinak hororových novinových a tv zpráv z domova i ze světa, a také ekologicky domýšlet důsledky svých činů daleko do budoucna). A pokud přijde krize nebo zklamání, poučit se (třeba tím, že o tom napíši), a další kapitolku života posunout zase o něco blíž k dokonalosti. Právě proto jsem se naučil zvládat a ovládat své sny, když chci, a režisérské umění těch nejlepších aplikovat ve své mysli. A právě proto je v podtitulu mého blogu slovo „alternativní“.
Druhý den fouká velmi silný vítr, při kterém samozřejmě nelze hrát pingpong, a tak jsem si vybral film. Když to nejde tak, jde to jinak. A stejně jako Set z filmu o světě, plném andělů, kteří chodí při východu slunce poslouchat (jeho) hudbu, umím snít, dojímat se, sem tam si vařit delikátní knedlíky s vajíčkem nebo polévku z dýní hokkaido, naslouchat zvukům za hudbou, žít. A že na to ostatní (ještě) neslyší? Nevadí, když to nejde tak (články, knihami, přednáškami), jde to jinak (tibetskými mísami, vztahy mezi obrázky, popisky a textem v mých knihách a v blozích se spoustou odkazů na další roviny v rovinách dělení): podělit se o radost ze zázraku existence. Včera se tu stavil po dvaceti letech Ota Nepilý, fotograf, a tak už zase mám nějakou tu fotku sebe sama na podělení.
Takže jsem se s koncem roku Tygra, abych si to mohl „odfajfknout“, rozloučil s popisem negativních trendů (své varování jsem tak předal, to ostatní už není na mně), a na počátku roku Králice – tedy samice Králíka, se už zase mohu (po)dělit z dojmů z krásného filmu (a z možnosti svobodné volby: když ne tak, tak jinak…). A z výše uvedeného snad alespoň pro pečlivé čtenáře vyplývá, že všichni máme, co většinou podvědomě (z)volíme (k natrénování), že jakkoliv velký celek se skládá z detailů, a že totéž platí i co se týká lidstva: když ne tak, tak (příště) jinak.
