Tak jako je naše západní hudba falešná, aniž to většině Zápaďanů dochází, tak jako se péče státu a ministerstva zdravotnictví (a financí a školství a životního prostředí) jen tváří jako péče, ale ve skutečnosti naopak občana odírá a vydírá, tak je současná macdonaldizovaná kultura spíše danajským darem a pastí na mladou generaci, která je ovšem nadšena a podprahově manipulována drogou současných filmů a počítačových her (a reklamní lehkostí s jakou si lze koupit potěšení a slast, pizzu nebo sex nebo drogu, nejraději obojí, i s donáškou). Každá další generace stále méně slyší varovné hlasy starších, protože je středem zájmů konzumní společnosti růstu růstu. Využiji citátů z knihy věhlasného japanologa Antonína Límana Kouzlo šerosvitu – úvahy o japonské kultuře (DharmaGaia 2008), a přihodím svá polínka do ohně varovně marného postesknutí.
V roce 1979 jsem v Japonsku zažil jak svět tehdy mladých lidí, nadšeně napodobujících a naivně zbožňujících americkou kulturu (kam to povede, tázal jsem se v duchu, snad to bude jen neškodná úchylka), tak svět jejich rodičů, trvale zakotven na tradičních řemeslech a sociálních zvyklostech a rituálech. Zenový buddhismus nenápadně stmelil celou jejich fungující kulturu, aniž by si tohoto vlivu byla společnost vědomě vědoma (tak jako si návštěvník zenové zahrady, který si jde někam dozadu do čajové místnosti vypít čaj, není vědom, že všechno, styl cestiček, tvar rostlin, různé květy a dokonce i pozadí hor nebo vysokých stromů, ho mezitím zharmonizovalo a připravilo na vrcholně estetický zážitek), a natrvalo a ekologicko-esteticky ovlivnil jejich kulturu bydlení, architekturu, stravu, oblečení atd. Jenže mezitím se i jejich svět změnil, čehož si samozřejmě povšiml i český japanolog:
A tady se skrývá ten hrozný danajský dar, který mladí Japonci (ale i současní Číňané, a také mladí Češi po sametu, pozn. aut.) dostali od americké kultury. Amerika vytvořila pro sebe a celý svět falešnou kulturu nesmrtelného mládí, jenž smrt neuznává a odkládá jakékoliv vyrovnání s ní. Tuto idolizaci mládí přejali Japonci od Ameriky a už je zcela osvobodila od jejich nádherného a jedinečného filmu a osvobozuje i od literární tradice, stýská si znalec japonského filmu, a já s ním.
V pražském filmovém klubu v 70. a 80. letech jsem shlédl stovky japonských filmů, které ovlivnily mé chápání a hluboký obdiv tak jiné kultury (a naznačily možná řešení i pro moji tehdy tak prudérně pokryteckou republiku). Svou přednášku před členy komise jazykové soutěže na japonském velvyslanectví v roce 1979 jsem příznačně začal právě větou: Moši moši (haló) bylo první japonské slovo, které jsem se naučil z japonských filmů… (tu větu dodnes umím vychrlit japonsky, tu soutěž jsem tehdy vyhrál a proto jsem také dostal dvouměsíční vízum).
Zatímco amazonští indiáni (a japonské děti před oněmi třiceti lety) své romantické příběhy prožívají ve své důstojné každodennosti, prokletím bělocha je, že si vytváří životní realitu, která je nesnesitelná a před níž se musí zachraňovat útěkem do romantické fikce, tvrdí Líman, a prokazuje u západních intelektuálů vzácné pochopení jak indického konceptu iluze, Máji, tak zenového důrazu na každovteřinový stav mysli teď a tady.
Co se týká filmů, neberu v potaz extrémy (Godzilu, nebo třeba Želví nindžy) a druhořadé šermířsko-samurajské slátaniny, ale celkové vyznění: tehdy jsem komixy sbíral (a některé francouzské byly setsakra ostré, ale vždy lidské), a prolistoval stovky (a přivezl si na ukázku desítky mang, japonských komixů, ve kterých měly všechny holčičky něžné bílé tváře a velké americké modré oči)… před lety jsem (v oboru kresleného filmu) obdivoval půvabný a něžný film (anime) Princezna Momonoke…
Dnes mladí Japonci (ale i Češi) ulétávají na dalším nesnesitelně rychle střiženém a všechny samurajské a nindžovské aspekty vykrádajícím a zneužívajícím komixu (manga), seriálu, Naruto. Viděl jsem první díl, nahlédl do druhého, a znechuceně jsem si další hned vymazal z počítače: prý je těch dvacetiminutových dílů už na tisíc… Jedinou předností prvních dílů je nadšenecký překlad do češtiny, včetně vysvětlivek japonských termínů (rámen, nudle v polévce). Zaujatým divákům, zvláště těm dětským a dopívajícím, ovšem nikdy nedojde jejich skryté nebezpečí, a už vůbec ne důsledky, na které prorocky upozorňuje i Líman:
Je to mediálně snová měkkost amerických (a dnes tedy i japonských) kreslených filmů, které zlehčují tragiku života a smrti, zjednodušují souboj dobra a zla a v podstatě prezentují líbivě zkreslený, dětinský a lživý souborný obraz skutečnosti. Pokračující infantilizace moderní společnosti je tím nejkýženějším stavem pro nadnárodní korporace, protože zdětinštělý a oblbený konzument se vrací do análního stavu závislosti na věcech, jejichž kvalitu už nedovede posoudit, a ztrácí vědomí souvislosti mezi jejich posedlou, samospasitelskou výrobou a svým vlastním zničeným prostředím. Psychická brutalizace lidí, kteří už se nemohou ztotožnit s ničím trvalým, s něčím, co by přesahovalo blaho jejich konzumních teřichů, je už pak přirozeným důsledkem.
V roce 1979 mne v Japonsku překvapilo, že rozsáhlá oddělení komixů manga má každá prodejna knih a časopisů, a že existovaly komixy pro prvňáky, třeťáky, páťáky, ale taky páťáčky, ale také erotické, zalisované v igelitu. Později jsem se dočetl, že tahle tradice je stará nejméně 350 let. Jenže tehdy se tiskly ručně, a četlo je vždy jen několik stovek čtenářů. V době mého pobytu v Japonsku byly náklady mnohamilionové, ale stále to byly jen papírové sešitky, které se po přečtení dalyodhodit do koše (a nezaměstnávaly a nemanipulovaly mozek). Dnes jsou to kreslené filmy, a intenzita jejich působení (v zemi, kde vyrábějí ty nejkvalitnější a nejlacinější televizory a DVD prohlížeče) byla jistě neuvěřitelně zmnohonásobena… takže se od nich divák nedokáže odtrhnout. Komix Naruto mne vystrašil (a fyzicky zabolel)… musím si tedy položit stejnou otázku, jakou si položil japanolog Líman, a stejně negativně na ni odpovědět: Bylo by ještě možné oživit vizi starých šógunů o Japonsku jako o soběstačné kosmické lodi, která si zcela po své brázdí cestu vesmírem, nenarušena cizími barbary a jejich zhoubným náboženstvím? V dnešní globální vesnici už asi těžko.
Rád bych se mýlil: nejen u nás, ale bohužel i v tak kulturně vyvinuté a tak jiné zemi, jakou je Japonsko (ale i Čína), dochází „díky“ danajským darům macdonaldizace a disneylandizace k úpadku hodnot a převaze dobře udělaných, ale myšlenkově povrchních (ač na základě tradičních komixů zpracovaných) seriálů, které infantilizují a oblbují už i japonskou (ale i čínskou, a teď tedy v podobě populárního seriálu i českou) dětskou a dospívající společnost. Kdybych byl vrchní hygienik, dal bych tisknout na (nejen tento) seriál doporučení: Pozor: shlédnutí tohoto neškodně se tvářícího seriálu může vážně poškodit váš selský rozum a přirozenou schopnost nepodléhat reklamám, jakož i nezvladatelné konzumaci jeho dalších dílů.
P. S.: V japonské společnosti, protkané systémem omezení a poddanosti individua kolektivu, jsou zlobílci a odpadlíci konformním občanstvem obdivovanými hrdiny. Zatímco jen málokterý obdivovatel zlobivého Naruta by se jako on i běžně choval, nezkrotitelný rošťák je, takto ztracen v překladu, modelem rozjívených příliš tolerovaných českých dětských agresorů.
Vysvětlivka: Danajský dar – varovná slova věštce Láokóna: Ať je to cokoli, bojím se Danaů, i když přinášejí dary.
