Nekončící spory o úroveň a způsob výuky v českých školách, bezpočet ministrů školství a různých barevných knih, jednotné maturity z matematiky (?) a zmatenost rodičů, a mnoho typů škol (někde dokonce nedávají známky, paní!), vyhořelé starší učitelky, kterým by stát měl platit, aby neučily, protože z jejich tříd vycházejí žáci bez nadšení, odevzdaní osudu a státu, a neustálé hrdinství těch, kteří jsou rození pedagogové a nenechali to ze sebe vymlátit rutinou… i to je česká škola. Tu ale přece vždy dělají učitelé, a o těch dobrých by se mělo psát. Už se sem tam i v tisku objeví rozhovor s nějakou, která umí učit matematiku. A tak přetiskuji vyjádření další nadšenkyně (a skutečné ženy), která na mé přání napsala, jak učí.
Zvoní. Stojím mezi nimi, spíše se ztrácím, je jich přes třicet a jsou o hlavu i dvě vyšší než já. První hodinu zedníci, další malíři, třetí opraváři, pak automechanici, kuchaři… Většinou jen jednoduše učím, ale stále častěji se vyvedou hodiny, kdy čas přestane existovat. Měla bych asi napsat jako správná učitelka, že v těch hodinách učím nejvíc, ale tak to není. Nejhezčí jsou ty, během nichž se s těmi mladými muži učíme navzájem.
Poznávám každého z nich, s nadšením, překvapením nebo někdy možná nevěřícně pokládám otázky a oni odpovídají. Nepřekřikují se, diskutují. Na otázku, proč si to myslíš, odpovídají souvisle a pochopitelně, snaží se vše vysvětlit. Cítím, že se nebojí, že klidně sdělují své názory a protože mohou bez obav mluvit, volí s rozmyslem slova. Když jsou někdy bezprostředně sprostí, zůstane vulgarita viset ve vzduchu a všichni vnímají, že je nepatřičná, a už ji znovu nepoužijí.
Ta existence bezpečné půdy mě, a očividně i je, fascinuje. Sledují mě, nereagují hned, když nesouhlasí, nechají si chvilku pro sebe a pak řeknou, co si myslí, a jejich případné vtipy mají vtip. Občas, spíše už i nevědomky a ze zvyku, překročí hranici, aby se za to okamžitě omluvili. V těchto hodinách vnímám hluboké spojení nás všech. Je to pro mě osobně nejvíc, co mi učitelství může dát jako odměnu za hodiny příprav a zájmu o každého z nich. Kdo chce jíst, jí, kdo chce pít, pije. Nepopuzuje mě to, sama bych nejedla, ale rozhodně se necítím znevážená tím, že oni to dělají. Zakázat jim to nelze. Ani ze solidarity s ostatními učiteli.
Chápu, že při zapisování matematických výpočtů jablko může překážet, ale nám tady nyní ne. Zkazila bych to. Jakoukoli cynickou poznámkou, rozkazem, hloupým vtipem, znevážením, nebo jen nadřazeným úsměvem bych to všechno zkazila. A oni vědí, že se jim to u mě nestane, ukazují mi to nejlepší ze sebe. Když chtějí odejít na toaletu, prostě jdou, tiše, aby se za pár minut vrátili. Často říkám: asi to chápu, snažím se ti rozumět, prosím vysvětli mi vše znova, a oni ochotně mluví a vysvětlují. Pak nechtějí odcházet a závidí třídě, která přichází.
Když mají volné hodiny, přijdou se zeptat, jestli nemohou ke mně na hodinu s jinou třídou. A mě je až k pláči z radosti nad možností, která mi byla dána. Vidět jejich citlivá místa, dotýkat se jich a ubezpečovat je o tom, že pro mě jejich slova mají význam. Že si vážím jejich otevřenosti a schopnosti přijmout jiný názor. Někdy si i ty nejnáročnější třídy přinesou takové referáty, že si mohu jen sednout mezi ně a nechat se poučovat.
Zírám a oni se dětsky a roztomile předvádí. Často se smějeme, a když se smějeme dobrým vtipům, vymýšlí ještě lepší. Často opouštíme třídu a na chodbě hrajeme různé hry na osobní prostor a komunikaci beze slov. Nebo si v tělocvičně jen lehneme a dýcháme spolu, abychom si uvědomili svá těla. Chodíme ven a já jim čtu z knížek na lavičkách u řeky. Milují to. Nastaví obličeje slunci a nechají se nést příběhy, které by se k nim jinak zřejmě nikdy nedostaly. Možná namítnete, že snad není možné držet se osnov při takovém stylu práce. O náplni osnov humanitních předmětů si myslím své, ale těch 80 procent tam dostanu vždycky. Co si pamatujete ze školy vy? Co z toho jste v životě skutečně uplatnili?
Nechci od svých žáků nazpaměť data narození významných osobností, nechci přesné definice. Všímám si jiných pokroků. Pokaždé, když vcházejí do dveří mé třídy, nezapomenou si sundat čepici a prohodit ke mně nějaké hezké mužné poznámky. Mění se mi před očima v muže, protože jsou tak vnímáni. Moudří, protože už jim konečně někdo neříká, že jsou hloupí, že nic neumí a k ničemu nejsou. Oceňuji i sebemenší úspěch a jejich zájem se tím zvyšuje. Pomáhám jim, kdykoli mě o to požádají, a oni to nezneužívají. Nikdy mě nenechají si nést pomůcky, nikdy mě nenechají zvedat židle, to je naše práce, paní učitelko… Takové je učit zedníky, opraváře, kuchaře a malíře. Takové je to být s nimi. Radost.
Jeden z nich, silný mladík s těžkou chůzí a hrubým hlasem, mi od začátku dával najevo, že můj předmět ho vůbec nezajímá, považuje ho za zbytečný a všechno to jsou hlouposti. A to tak demonstrativně, že bylo jasné, jak moc o mou pozornost stojí. Dala jsem mu ji. Upřímným zájmem a trpělivým objevováním jeho kladných vlastností jsem mu třídu, která z něj byla zpočátku nešťastná pro jeho výbuchy vzteku a sebedestruktivního rozbíjení pěstí o cokoli kolem, naklonila tak, že je schopna ho akceptovat. Po roce už nevyvádí. Píše mi dobrovolně jednoznačně nejlepší komentáře k mým hodinám a zadaným tématům. S úsměvem mě zdraví. Povedlo se mu to, dostal mě, kam chtěl. Cítí se přijímán a možná už se začíná mít rád.
Kdybych v té škole byla právě jen kvůli němu a jeho konečně zahojeným kloubům prstů, stojí to za to. Jsem tam ale hlavně proto, že mě to velmi často až neuvěřitelně baví.
P. S.: Tahle paní učitelka se hodlá přestěhovat do Jihlavy. Najde se tam pro ni nějaké to pedagogické zaměstnání? Najde tam spřízněné duše? Jihlavanky, nebo vy, jejichž přátelé v tomto městě žijí, přepošlete prosím tento článek těm, kterých by se to mohlo a mělo týkat… honkja@seznam.cz
