Nová stejnojmenná kniha pro ženy rodičky vyšla v nakladatelství jednoho muže DharmaGaia s podtitulem Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti? Otazník v titulku jsem přidal já, zatímco nad otazníkem v podtitulku se podivuji. Ostatně, zmatem jsem z celé knihy, přestože vím, kolik práce si vyžádala. Připadá mi, že je to kniha velmi ženská, taky ji namluvily a přepsaly (většinu knihy tvoří zápisy rozhovorů – lékařky, které se ptají dvě matky) tři ženy… proto asi ten otazník v podtitulu. Žena není tak rozhodná jako muž, a tady navíc, z vlastních zkušeností, převažují spíše negativní zážitky jak z vlastních porodů, tak popisy podobně negativních zážitků dalších žen matek. Nerad naznačuji, že je to kniha smutná, a výstižnější titul by měl znít Bonding – porodní smutek. Myslím si totiž, že vše o bondingu by měly vědět především těhotné ženy, nikoliv odborníci.
Tak jako u jiné velmi důležité knihy Koncept kontinua (přičemž slovo kontinuum se u nás používá spíše ve fyzice, a do lidštiny a hlavně maminkovštiny by se mělo překládat jako „přirozenost“, tedy koncept přirozenosti), problém je už v samotném (vlastně zbytečném) překladu základního pojmu, o který v knize jde především: bonding není, jak uvádějí autorky, lepení, připoutání či opatrovatelská připravenost, (což jsou z angličtiny špatně, nebo naopak příliš doslovně a tedy nešťastně přeložené termíny) ale spíše a realističtěji utváření vztahu (pouta). Jinými slovy, v 70. letech si američtí pediatři Klaus a Kennel všimli (hezkých pár tisíc let po všímavých ženách, rodičkách), že existuje biologicky naprogramované období („opatrovatelské připravenosti“), které začíná ihned po porodu a trvá asi 12 hodin, během kterého se utváří základy emočních vazeb, vztahu mezi matkami a novorozenci. Informovaní Češi pak nejméně od poloviny 90. let min. stol. z doslechu termínu bonding rozuměli(y) a rozumí.
Řečeno lidsky a maminkovsky: v prvních minutách a hodinách se vytváří to, čemu říkáme mateřská láska (a co se při běžném, medikalizovaným porodu, plném rutinních zásahů, kdy navíc děťátko někam odnesou, prý aby si rodička odpočinula, nevytvoří, a matka si pak stýská a vyčítá, že své dítě nemiluje tak, jak se píše v románech). Je k tomu ale zapotřebí především neoddělovat děti od matek, a nevnucovat rodičkám nemocniční systém (protože, a to je něco, co si současné porodnictví stále nedokáže připustit, natož akceptovat: těhotenství není nemoc a porod není jeho operativní léčbou).
Méně by bylo podstatně více. Přednáška Michaely Mrowetz o bondingu, kterou jsem měl možnost jako prezentaci vyslechnout a shlédnout, je výmluvná a pádně instruktivní (a taky srozumitelná), články Gaurí Chrastilové jsou velmi dobře formulované… zde ale i ta největší moudra jaksi zapadnou mezi balast ne tak důležitých podrobností. Kniha, naplněná navíc sadou desítek fotografií (bohužel většinou ukazujících právě všechno to, co by se u porodu přihodit nemělo), a desítkami stran dalších rad a adres a příloh, je tak jaksi roztříštěná, hlavní téma jen zamlžující. Slovníkem pokleslého žurnalisty bych nejraději napsal, že se jedná o nepovedený dort, který není ani vědeckou studií, ani reportáží, ani sborníkem stížností rodiček, ani osvětou: je to spíše o tom všem, co bonding není. Škoda, velká škoda (že se autorky s někým neporadily).
Je mi jasné, že ženy dnes nějaký ten podrobný návod (na použití odsávačky mléka, na zacházení se skládacím kočárkem nebo na uvázání šátku na nošení miminka) potřebují víc, než vysoce abstraktní, jakkoliv výbornou přednášku o roli matky ve společnosti… ale přesto se nad touto knihou nemohu ubránit zklamání. Při vší úctě k autorkám: některé části dlouhých popisů bezmoci rodiček v soukolí nemocničních procedur a zvyklostí jsou k neučtení, většina fotografií ilustruje spíše „porodní bolesti“ než radosti, a množství řečí okolo porodů, a hlavně toho, co u nás nefunguje a co všechno se může pokazit, včetně čtyřiceti stran příběhů a odborných kazuistik, ukrylo samotné evangelium bondingu jako jehlu v notné kopě sena.
Je to tedy na dalších, dnes přirozeně rodících mladých ženách, které za pár let sepíší spíše tenkou knížečku o orgasmickém porodu nebo o bondingu jako o něčem samozřejmém, stále běžnějším, a nanejvýš přirozeném… a s množstvím fotografií usměvavých šťastných maminek a miminek. Ostatně, podívejte se samy(i) na http://vnimavetehotenstvo.sk/, případně si nechte poslat knížečku desítky popisů přirozených domácích porodů východoslovenských žen (Rodili sme doma: 10 príbehov plánovaného domáceho pôrodu slovenských rodín, od Alexandy Kešeľovej).
Joj joj… musel jsem smutně konstatovat, že k téhle knize jsem, přes veškerou snahu, žádný bonding, vztah, nenavázal, protože navázat nemohl, a že radost z ní nemám. Naopak, připadá mi jako další zbytečně promarněná příležitost.
