Jedna z forem výuky, kterou dva zdejší novicové procházejí, jsou téměř pravidelné podvečerní diskuse. Chci a očekávám od nich správné otázky, ale většinou se to rozeběhne přirozeně, a konkrétní téma se vyloupne samo. Jen meditace, jen ping pong, jen čtení a překládání, jen zazen k dosažení osvícení nestačí… a proto v nich postupně, slupku po slupce, racionální (levohemisférovou) cestou odkrývám to, co tam někde uvnitř zcela jistě, jako ostatně v každém relativně zdravém člověku, je (přirozená, každých sedm let zintenzívněná touha po duchovnu, pocit, že všude kolem je něco daleko víc, než jen to, co vidíme svýma materialistickýma očima, a co nám kdy řekli)… jen to postupnou očistou odkrýt.
Zatímco na Dálném východě to donedávna nebylo potřeba, západní mysl, navyklá pochybovat, a která obvykle vize v téhle oblasti nemívá, protože jim, po zkušenostech zklamání z nedávné, např. evropské minulosti, už nedůvěřuje a nevěří, si přece jen potřebuje rozumově ověřit (v negativně naprogramované mysli pozitivně srovnat) a jaksi osahat možnosti a imaginaci, podpořenou tréninkem. Mladší novic je formulačně zdatnější, a tak odpověděl první:
Dohráli jsme ping-pong a já se bavil snahou dostat míčky do krabičky zpět pomocí míčku odraženého o stůl. Všechny míčky skončily na zemi. „Ukaž“ řekl spolubydlící Vašek, a skončil stejně. S úsměvem to pozoroval učitel sedící na lavičce vedle stolu a vsedě hodil míček tak, že se dokonale odrazil a vletěl přímo doprostřed košíku.
Ten večer jsme se pak bavili (většinou se i hodně nasmějeme) právě na téma, podle čeho se pozná osvícený. A tak po nás učitel, jako metodu, jak se dobrat správného výsledku, chtěl, abychom si v mysli rozebrali, co všechno je potřeba k tomu, aby míček odrazem vletěl do košíku… a na tom se nám prý pak postupně odkryje kousek z toho, co i v praktické rovině znamená být osvícený.
Co si o tom myslím? Je potřeba dokonalá koordinace pohybů. Míček je lehoučký stačí jen o trochu víc nebo míň síly a nedostane se do košíku. Stejně tak je těžké zachování rovného hodu, zamíření pod správným úhlem, vypočítání trasy míčku. „Když se člověk nezastaví ve vývoji a pořád cvičí, tak už je v (mých letech) takto koordinačně dokonalý“, říká učitel.
Je potřeba dokonalá práce mozku. Ten musel všechny veličiny spočítat a nachystat řešení. Ano, takovou mysl si učitel určitě vytrénoval také tím, že se nikdy nepřestal vyvíjet, stále se učil nové činnosti, proto je teď ve svých schopnostech na úrovni úplně někoho jiného, než jsou ostatní důchodci. Zatímco on mluví o kvantové fyzice, používá počítač, Ipad2 a čte scifi, průměrný důchodce skončil u televizních seriálů.
Je potřeba mít zároveň klidnou a soustředěnou mysl. Mysl, která by se při takovém výkonu soustředila i na jiné věci, by nedokázala vypočítat přesně správný hod a blokovala by tělo. Mysl učitele je klidná, ale zároveň pevná, protože ji těch 30 let své cesty tak, beze spěchu, trénoval a pěstoval.
Je potřeba dokonalá sebedůvěra – nepochybování o sobě. Negativní myšlenky a pochybnosti by zkazily výsledek. Učitel je za roky meditování a provozování hudby jinak už čistý a pozitivní. Nemá v sobě bloky, nemá ani potřebu se předvádět. To co dělá, dělá na 100procent. A tak na to, co potřebujeme my novicové mnoho pokusů, jemu stačí jeden. Šetří tak energii, a přestože to vypadá, že celé dny si jen užívá, je za ním vidět obrovský kus práce.
I já jako ostatní lidé dělám chyby, opakuji je a neposlouchám zkušenější. Kdybych nebyl takovou dobu vedle zkušeného, moudrého a osvíceně fungujícího člověka a nezažil tolik situací, na které zareagoval jinak než je běžné, zbrkle (někdy mám pocit, že my novicové občas reagujeme jak v tom vtipu, kdy se zeptáte někoho, kdo nese sklenici vody v ruce na které má hodinky, kolik je hodin…), myslel bych, že není možné to vydržet vše z nadhledu, trpělivě pozorovat, a reagovat s rozvahou až ve správných chvílích.
Byl jsem popostrčen, a došlo mi, napsal ten zkušenější a starší novic, že nejlepší odpovědí na mé začátečnické otázky, jako třeba: jak poznám osvíceného člověka, jak funguje na rozdíl ode mne, jak se od něho co nejlépe učit…? bude nejlepší (a bude to i fér vůči ostatním, kteří nemají to štěstí a privilegium být po boku, ani ne u nohou, tak jako to mají Indové, ale po boku člověku, který opravdu funguje), když popíši co nejvíc situací, při kterých jsem byl svědkem, že to jde reagovat osvíceně (a ne se pořád polévat vodou, jak se mi ostatně tuhle na zahradě celý den dařilo – cokoli jsem zvednul, mělo někde v ohybu schovanou loužičku vodu, kterou jsem se krásně zlil, až jsem žasl, jak mohu být tak nepozorný a po dešti to neočekávat) a pomůžu tak sobě (zapamatováním a sepsáním zážitků a detailů se naučím k nim být pozornější a časem si jich budu všímat automaticky předem) a podělím se o ně i s ostatními…
Arrrrrrgggghh! Tohle komiksové zvolání „sakra“nám visí po japonském zemětřesení a hlavně „Fukušimě“ na několika zdech. Ocenil jsem opět bezprostřední nápad i první vysvětlení (celého se mi nikdy nedostává napoprvé – jak jinak mě donutit neprospat den, život, ale přemýšlet, a naučit se být ve střehu, čekat, že za vším se schovávají další a další možnosti), že tady před nosem mám pomůcku (když zapomenu a nedaří se mi, ať už díky nepozornosti nebo celkovému dění), jak se uvolnit, něco jako hluboké vzdychnutí, ale účinnější. Až za měsíc se mi dostalo dalšího vysvětlení, že jsem si nevšiml, jen to tušil a podvědomě využíval, že i když je to chaos (tři jakoby naježené a k sobě nepatřící souhlásky), je v něm již sestupně záměrný řád: po šesti er jsou čtyři gé a dvě há… Dostal jsem tak další šanci k zareagování a k malému, i když pozdějšímu probuzení otázkou – Kde je ten řád, který se v tom schovává? Už dřív jsem se dozvěděl, že když je třeba vymezit dětem hranice a použít přísnost, dá se třeba bouchnout do stolu, křiknout „Co jste to ale provedli“ a hned pokračovat, situaci v jednom zklidnit a nabídnout opět klid a mír a jistotu hodného, spravedlivého a jen když je to třeba přísného tatínka dokončením – „to jsem ale přísný tatínek, co?“ V tom zvolání je tedy řád. Při psaní mi taky došlo, proč jsem se to měl naučit vyslovovat („arghovat“ – jak tomu říkáme) pořádně. Z chaosu řád.
Nebo když jsme spolu nalévali benzín do sekačky. Řekl dost právě když hladina benzínu dosahovala přesně k hornímu okraji nádrže. Vidět tam přes tlustý trychtýř nebylo, natrénované taky ne (potřebujeme jednu nádrž na sezonu).
Poslední večer jednoho semináře, kdy muži bubnovali a ženy do rytmu tancovaly břišní tanec, upoutalo učitelovu pozornost malá holčička, jak krásně na kolenou do rytmu vrtí zadečkem. Nejen že si ho všiml první: my ostatní jsme měli plno práce, abychom stíhali to jedno, on ještě na někoho pravou rukou gestikuloval a volal, aby to vyfotil, a ten už velmi rychlý, závěrečný lichý rytmus hrál,.jako by to byla samozřejmost, jednou, a ještě k tomu levou rukou… Podobně na letním semináři, když si nesl talíř, chléb a příbor k venkovnímu stolu, mu nůž vyklouzl a padal k zemi. Učitel máchl levačkou, hbitě, elegantně nůž chytl, a opět uchopil vrchovatý talíř oběma rukama.
Mám také porovnání, když jezdím nakupovat. Vím jak dlouho to trvá mě a jak učiteli. Naposledy to stihl za půl hodiny. Autobusem do obřího nákupního centra tam, nákup a autobusem při nechvátání zpět. Naopak, jak se nám svěřil, celou tu dobu v prázdném autobuse jakoby pět centimetrů nad zemí, jak si užíval. Překvapilo mě, když se vrátil, jak je šťastný.
Jindy, když našemu sousedovi pořádně hořela garáž (a hasiči nám zachránili dům právě ve chvíli, kdy také začal hořet, a vyhnali nás z domu, že hrozí výbuch tlakové lahve), jsme jeli do obchodního centra, že si tam něco dáme k snídani a napíšeme na počítačích, byl učitel venku i s evakuačním zavazadlem s doklady a pořádně do zimy oblečený (a s nabitým netbookem, na rozdíl ode mne), tak rychle, že jsem mu prostě nestačil a musel na mne čekat.
Přitom už z vlastní zkušenosti (třeba pingpongu, nebo z toho, co vidím na mladším kolegovi, a co už nedělám) vím, že vše se dá natrénovat. Učitel, jak na sebe prozradil, byl za mlada cholerik, a teď jak je zklidněný… Kolik asi souvislostí umí člověk naplánovat a vidět dopředu? Kolik souvislostí člověk vidí, tak taky asi umí lépe klást otázky… A zatímco já musím prolistovat celé noviny nebo celý časopis, abych většinou ten správný článek nenašel, jemu stačí noviny nebo časopis otevřít, a má jej. Podobně nás občas zve ke sledování nějakého cestopisu, nebo přenosu, který zapne náhodou: prostě se zvedne a jde to pustit.
Hrál jsem s kamarádem pingpong, a učitel seděl bokem jako správný trenér a radil nám, jak se zlepšovat (a tak se taky hezky zlepšujeme, zatím jen ve hře, ještě se to umění intuitivní a hry a všech výhod, které nabízí, naučit přenést do života). Nakonec jsem my mladí sbírali míčky a učitel ještě seděl a vyprávěl (také to, že nejlepší pohled na svět není ze hřbetu koně, ale z křesla na zahradu přes pingpongový stůl). Kamarád se předtím několikrát pokusil strefit míček odrazem o stůl do košíku. Najednou, sehnutí k zemi a k míčkům jsme na poslední okamžik uslyšeli ten správný zvuk, ťuk tuk, jak míček ťuknul o stůl, a vzápětí uviděli, jak zapadl mezi ostatní do malého košíku. Bylo to ze sedu, levou rukou, přes šířku stolu a do košíku. Učitel to na rozdíl od nás nezkoušel a ani netrénoval. Prostě už tak funguje.
P. S.: Pro studenty všech věků a pohlaví něco navíc (nebo na zopakování):
http://blog.baraka.cz/2010/06/ego-po-osviceni/
http://blog.baraka.cz/2010/05/co-po-osviceni/
http://blog.baraka.cz/2010/02/osviceny-saman/
http://blog.baraka.cz/2009/01/duchovni-probuzeni-ve-ctyrech-minutach/
