Vzhledem k závažnosti tématu a také nesnesitelně snadné možnosti (a bohužel i četnosti) zásadního nepochopení a popletení pojmů vytržených z kontextu se vracím k bondingu několika dalšími souvislostmi. Především jde o to, že v porodnicích (nemocnicích) dodnes rutinně odebírají děti rodičkám. Ty pak tím, že nejsou první minuty a hodiny na těle (či v náručí) matky, jsou na celý další život omezeny v řadě bohužel (pro materialistickou vědu) neviditelných a nezměřitelných disciplín. Jenže porod, a zvláště další vývoj mozku jak děťátka, tak rodičky samotné, pokračuje (nejméně dalších devět měsíců), a je-li hned na samém počátku celý tento tak důmyslný, neviditelný, ale životně důležitý proces přerušen (zásahy lékařů a zdravotního personálu vyškoleného v iluzích a rutině), je mnohé nenávratně ztraceno. Všude kolem, a nejen v našem státě, vidíme následky.
Jinými slovy, bonding je jen jedna z mnoha spolu nenahraditelně souvisejících podmínek šťastného zdravého a optimálního vývoje budoucího člověka (který se zvědavě a hravě nebojí novinek, proher, respektu k druhým atd.). A pokud je rodička předem informovaná, co všechno se může tím, že jí odeberou dítě ihned po porodu, jakkoliv se zaklínají jeho blahem a bezpečím, natrvalo v dalším životě pokazit, anebo ještě lépe, pokud je informována, jak jsou společně strávené první minuty nového života křehké, ale že vše řeší právě automatický pocit bezpečí, tepla a měkka na těle matky, zcela jistě si dítě (třeba i s pomocí manžela nebo duly) odebrat nenechá… a bonding nebude něco, co je vyčteno, nebo sem tam doporučováno, ale naopak, přirozená součást zázraku jménem porod.
Již před více než čtyřiceti lety zjistil dnes legendární etolog (jehož knihu Takzvané zlo jsem coby hlídač v Národní galerii celé noci na psacím stroji přepisoval, tedy rozmnožoval, v osmnácti průklepech), že když se vylíhnou housátka a jako první živou věc uvidí ne svou matku husu, ale Konrada Lorenze, začnou za ním chodit jako za mámou. Tohle vtisknutí prvního vjemu natrvalo ovlivní další život housátek (a termín imprinting se ujal nejen v oblasti výzkumu chování zvířat). Právě tak sledujeme, aniž nám dochází souvislosti, v přírodopisných filmech běžné scény, jak si tučňák (či ovečka) nesplete své mládě mezi tisíci dalšími. A když najdeme malého zajíčka (či ptáčka vypadlého z hnízda), bereme ho do rukou ve snaze pomoci, ale právě tím ho odsuzujeme k smrti, protože matka ucítí cizí pach a mládě již nepřijme. Jak asi popletené musí být lidské matky a samozřejmě i děti, které jsou uchopeny gumovými rukavicemi cizích porodníků, a které v ohrožení života cítí akorát tak pach dezinfekce … a první minuty či hodiny stráví odděleně?
Dnes (opět) víme, že i v mateřství hraje jednu ze základních rolí čich. Člověk má tento smysl vyvinutější, než jsme běžně ochotni připustit. Matky v tomto ohledu vynikají. Už pár hodin po porodu matka čichem (narůstá jí i šedá hmota mozková, a vylepšují se právě čich, prostorová orientace, zrak atd. – evoluce se přece musela postarat, aby rodička zvládla tak náročný úkol, jako je péče o dítě v donedávna často velmi krutých podmínkách), rozliší své děťátko od cizích novorozenců (a to nenastane, pokud miminko odnesou, aby si matka „odpočinula“). Mozková centra zpracovávající čichové vjemy jsou napojena na amygdalu, v níž se navíc rodí spokojenost nebo strach. Porod přehodí pomyslnou výhybku mezi těmito centry a způsobí zásadní změnu ve vnímání pachu dítěte. Bezdětným ženám nejdou pachy dítěte dvakrát pod nos, zato matky vnímají pach dítěte jako příjemný. Matky, které mají své děti neustále u sebe, jsou pak po celý další život schopny rozeznat své jednotlivé děti „po čichu“. Což ovšem znamená, že jim jejich děti „voní“ i v pubertě a ve všem, co pak dělají.
Podobné změny prodělávají i zraková centra. To má například za následek, že si matka (které děťátko přiloží na bříško nebo prsa tak, aby mohl co nejdříve nastat oční kontakt, který v těle matky spustí další hormonový koktail) vštípí do paměti tvář svého dítěte tak pevně, jako máloco jiného. Čichové a zrakové vjemy tak přispívají jak ke strukturálnímu přetváření mozku, tak k vytvoření silné citové vazby mezi matkou a jejím dítětem. Opakuji a zdůrazňuji: jen pokud je porod přirozený, nepřerušovaný (v naprosté většině zbytečnými) lékařskými zásahy… a dítě má možnost trávit první minuty, hodiny a dny na těle matky: vše zařídí (bohužel u nás tak chybějící) pocit bezpečí a následná z toho vyplývající skály lámající mateřská láska.
Jinými slovy, když je dítě ihned po porodu matce odebráno, nedojde k celé řadě pro další vývoj mozku dítěte (a k optimálnímu vyladění jeho budoucích emocí) velmi důležitých procesů. Slova bonding, stejně jako imprinting, jen zkratkovitě a povrchně označují celou řadu vzájemně provázaných procesů (právě tak jako je EEG jen velmi povrchním ukazatelem všeho toho vesmírně složitého, co se v našem mozku děje). Rodičky dnes sice předem řeší všechny možné zásahy, ale zcela opomínají to nejdůležitější: naprosto důvěřovat (nepřekážet!) svému tělu a nenechat si jakkoliv narušit posvátné okamžiky, pro které se jako ženy narodily.
Už také začínáme tušit, jak moc záleží na první volbě (jaké znaménko nastavíme na samém počátku). Přitom jsme ve většině případů byli (v nemocnicích, jakoby těhotenství bylo nemocí) porozeni traumaticky, odděleni od matky, vystaveni archetypálnímu ohrožení… a všechny další emoce a postoje už jsou „ušpiněny“ tou první a nejzásadnější (a vše ostatní formující) negativní zkušeností. Právě tak jsou ovšem, např. ve škole, negativně orientované výchovné metody uplatněny jako první – naše děti jsou nejprve kritizovány, a prakticky nikdy ne chváleny. Právě tak jsou negativně orientována média… a to vše vlastně není, zvláště pokud jsme byli hned na samém počátku života ohroženi tím, že nás odnesli od maminky, tedy že nedošlo k nastavení složitého nastartování bondingu (k utvoření hlubokého mateřského vztahu) nic divného. Jak jsme poprvé, ne vlastní vinou, (z)volili, tak už budeme celý život (podvědomě) volit nadále.
Atd. atp. Bonding a první minuty a hodiny po porodu (ale již i početí, těhotenství, porod, kojení, šestinedělí a téměř celý první rok života dítěte) nastartovávají a určují všechno ostatní, a jsou daleko důležitější, než (včetně většiny odborníků) tušíme. Pokud to s lidstvem dobře dopadne, budou si jiní odborníci za pár desítek let při četbě současných učebnic porodnictví (nebo při prohlížení dobových videí z porodů) ťukat na čelo: jak mohli být tak nevšímaví a zabednění?
