Potýkám se se špatnými překlady již více jak třicet let a často o nich píši. Jako bych hrách na stěny házel. Když ale nejde o život, nebo o jeho kvalitu, mávám rukama jak don Quichote na větrných mlýnech. Co když ale o život jde? Otrocký překlad názvu (a hlavního tématu) knihy Jean Liedloffové Koncept kontinua, a absolutní neochota překladatelky to v dalším vydání (protože kniha je překvapivě úspěšná) změnit (i nakladatel mává rukou a pohodlně a alibisticky se do toho nechce plést) se ale jako červená nit vine poslední „emancipující se“ dobou zvýšené vnímavosti českých rodiček a matek malých dětí. Marně, ach marně vysvětluji těm zvídavějších, které jsou knihou Liedloffové nadšeny, ale nerozumí ji, že by se měla jmenovat Koncept přirozenosti. A tak upozorňuji (kupte si dnešní Lidové noviny, protože později článek jinak než s poplatkem na internetu nenajdete) a sem tam komentuji.
Konečně mám totiž zastánce: v článku Indiánské děti jsou nejšťastnější píše etnograf a cestovatel, někdejší velvyslanec, muž praxe a rozhledu Mnislav Zelený-Atapana: Nedávno se objevil výzkum britské univerzity v Yorku o nejšťastnějších dětech v Evropě. Žijí prý v Nizozemsku a my jsme na 14. místě. I když jsou to bělošská pravidla a mezi kritérii je dětská úmrtnost, obezita, bída, podmínky bydlení atd., jsem přesvědčen, že indiánské děti Amazonie, žijící hluboko v pralesích a daleko od našeho světa, jsou ty nejšťastnější děti světa a určitě by vyhrály i tuto statistiku.
Mnislav Zelený-Atapana svůj jako obvykle úderný článek končí takto: Vychovávat děti neznamená mít nějaká (muži psaná, pozn. aut.) pravidla a poučky, na které jsme my zvyklí, ale přirozeně děti vést k přirozenosti (zdůraznil, protože dnešní ženy už neumí pozorně číst v souvislostech, natož se poučit, autor).
Indiánské maminky vychovávají své ratolesti k absolutní volnosti, a ty si tak přirozeně zvykají na nebezpečí, kterým se podvědomě a instinktivně vyhýbají. My jsme tyto instinkty potírali a nahrazovali je rozumem. Ten rozum však při dospívání bereme velmi pomalu (psychologové dnes vědí, že děti chápou zákon příčiny a následku až po dosažení osmi let věku, pozn. aut.) a celá léta uběhnou, zatímco by měl pracovat právě ten vnitřní instinkt, který lidé zdědily z dávných dětských věků naší Země. Nyní je samozřejmě pozdě nechat děti „jen tak“, protože instinkty zhusta ztratily. A přesto jsem přesvědčen, že indiánští rodiče milují své děti možná více než my. Matky své děti například neodstavují tak rychle jako v naší civilizaci. Cítí, že teplo jejich těla blahodárně působí na formování vyrovnanosti osobnosti jedince, a proto nosí děti na svém těle i několik let, nebo než přijde další miminko. A protože jsou vlastně neustále v jiném stavu a stále rodí, i samo kojení je dlouhé i několik let.
A nejde jen o teplo těl matek. Tím, že dítě je neustále v bezpečí, a poblíž rytmů těla matky, které zná již z dělohy, tím, že takto neustále trénuje svůj vestibulární aparát (a tedy rozvoj mozku), tím, že je neustále téměř telepaticky spojeno s vědomím matky (bylo samozřejmě porozeno přirozeně, bez jakýchkoliv lékařských zásahů, které obvykle jen přeruší miliony let vypiplávaný a na sebe navazující hormonový koktejl se všemi z toho vyplývajícími negativními důsledky, přičemž porod se v našich porodnicích logicky přeruší a lékaři vítězoslavně zasáhnou, protože právě tohle je učili a učí na fakultách) a jeho mozek a tělo se vyvíjí přirozeně, takže je nikdo např. nenutí rychle chodit a ony pak nemají potíže s kyčlemi a nemusí nosit různé ty strojky. Navíc je dítě neustále v centru dění:
My vychováváme děti v rámci rodiny, vlastně v ústraní. Indiánské děti jsou vychovávány nejen matkou a otcem, ale vlastně celou komunitou. Kamkoliv přijdou, všude se cítí doma, všude jsou pohoštěny. Všichni s nimi zacházejí jako s dospělými, žádné ťuťu ňuňu. A to se nám nezdá, protopte právě to ťuťu ňuňu považujeme za projev lásky. Je to strašná povrchnost, je to kočičí láska a projev nerozumu, píše Mnislav Zelený-Atapana.
Jak by ale současné ženy neměly být popletené, když jim děti odrodí muži porodníci, ony nezažijí ten až božský dar darovat život (a přerušovaný porod přeruší i další fáze nárůstu mozkové hmoty rodičky), neprožívá skutečnou hlubinnou a z ženského těla tryskající mateřskou lásku… takže pak (jak píše L. Hamplová v článku Mateřská mě nedostane, LN Relax 28. 5. 2011) „Okamžikem početí se pro okolí žena stane maminkou a musí být šťastná, i když se několik let pořádně nevyspí, její společenská prestiž výrazně klesne a každodenní stereotyp začne nesnášet. Dá se proti tomu nějak bránit?“
Hm, ženy české, které na rozdíl od indiánek Amazonie nezažíváte orgasmický porod a nerodíte se porodem z dívky v Ženu, stačilo by, kdybyste rodily přirozeně, vaše těla a mysli by byly přirozeně plny endorfinu, oxytocinu a dalších ženských a mateřských hormonů, a mateřství byste si užívaly jako vaše kolegyně v pralese. A vaše děti by nikdy neplakaly, nezlobily, a byly by přirozeně usměvavé a šťastné jako děti Amazonie.
Zpět k (špatným) překladům: v době porodnické krize a všeobecného zmatení českých rodiček, kterým jejich matky vyprávějí, že porod je utrpení a když jsem to přetrpěla já, přetrpíš ty i ty, v době nadvlády rutinních operací místo přirozených porodů bez zásahů lékařů v klidu teplu a šeru intimity domova nebo malého zařízení, kde je to „jako doma“, kdy na trhu je celá řada knih, ve kterých muži radí ženám, jak kojit, je navíc kniha, která by mohla zásadně změnit postoj matek k výchově dětí, špatně přeložená. Místo konceptu přirozenosti mají jakýsi koncept kontinua. Místo utváření vztahu mají opatrovatelskou připravenost (v jiné knize Bonding, porodní radost). Místo věčně usměvavých, inteligentních (protože dlouze kojených), zvědavých a nezlobících dětí mají závislost na alkoholu, kterým si léčí neschopnost zvládnout zlobivé a hyperaktivní (protože traumaticky, nebo císařem rozené) děti.
Uf. Kde že jen jsou moudré ženy, které by všechny ty omyly a zmatky okolo porodů a výchovy dětí přirozeně vysvětlily? Zaplaťpánbůh tedy za muže, Mnislava Zeleného-Atapanu, a jeho moudré články a větu Vychovávat děti znamená přirozeně je vést k přirozenosti.
http://blog.baraka.cz/2010/06/prirozenost-kontinua/
http://blog.baraka.cz/2009/01/v-naruci/
http://blog.baraka.cz/2009/01/koncept-kontinua/
http://blog.baraka.cz/2011/05/bonding-%e2%80%93-porodni-radost/
