Přesně tak vypadá komiksové „sakra“, nebo jiné zaklení hrdinů a supermanů, když je něco špatně. Po zemětřesení a cunami v Japonsku jsem nabídl dlouholetému příteli v Tokiu, že může přijet do Prahy a měsíc si tu odpočinout (protože mi bylo jasné, že všechno okolo těchto přírodních katastrof těžce nese), ale odmítl, že to není třeba, že v Tokiu se nic neděje. Jenže jakmile se začaly hroutit jednotlivé bloky atomové elektrárny Fukušima, a zprávy z Japonska byly stále děsivější, odmlčel se, a asi stejně jako značná část Japonců tiše trpí a zpětně se táže sám sebe, kde udělali (nejen) tamní odborníci chybu. Už jsem se o tomto fenoménu pyšné racionality zmiňoval. Doma jsem tři taková Arrrrrrgggghh! (viz foto níže) vylepil na viditelná místa, abychom si mohli v duchu tiše zaklít a nenechat tak mysl po pár dnech či týdnech otupět a rezignovat. Protože to, co se odehrálo v Japonsku, jen předjímá podobné katastrofy i v Evropě.
Martin se totiž přišel pochlubit čerstvým synem kojencem (jak je malý, tak je už těžký a baculatý) a mimo jiné se zeptal, jaký mám názor na Fukušimu. Citoval jsem mu výrok jednoho filosofa, že „Fukušima nám všem ukáže, zač je toho luxusu loket“, a myšLenku rozpočítal do čtyř příčin: zaprvé ke kombinaci měsíčních, slapových sil, zadruhé k slunečním protuberancím a pohybům (a změnám v magnetosféře), zatřetí k vysoké pravděpodobnosti dalšího zemětřesení, které je v té oblasti „pravidelné“, ale již delší dobu se neprojevilo, a navíc, za čtvrté, ke stále mocnější a nesnesitelně snadné aroganci člověka typu moderního, v tomto případě dokonce „japonského“. Právě v Japonsku, kde vlaky jezdí na vteřinu přesně, a moderní technologie zvládají kde co (a už desítky let jsou toalety nahřívané, a změří teplotu, tlak krve a ph stolice a odešlou údaje do počítače obvodního lékaře, a úhlední roboti tančí, servírují kávu a slušně konverzují).
Zatímco dědečci a babičky příslušníků současné generace technokratů si ještě pamatují Tokio jako bludiště jednopatrových domečků, a posvátnou úctu, s jakou slýchali a čítávali pohádky o démonu lišce nebo démonu jezevci (symbolizující ty síly přírody, které je třeba si usmiřovat modlitbami nebo obětinami, anebo alespoň vnímat s bázní a respektem), manga (komiksy) a anime, kreslené seriály jako je Naruto, dnes učí japonské děti věřit moderní výpočetní realitě. Tak jako je pro naše děti kráva fialová, je pro japonské děti a puberťáky démon liška (jakési teoretické zemětřesení) něco, co zlobivý a k rodičům a (duchovním) učitelům až nakažlivě a návodně drzý kluk Naruto zvládá levou zadní.
Zatímco Černobyl mohl být ještě omlouván ruským šlendriánem, japonské technice svět věřil až do Fukušimy bezmezně (s absencí jakékoliv předběžné opatrnosti): pomohl tak přesvědčit o všemocnosti a konečném vypočteném vítězství nad nevypočitatelnou přírodou i samotné japonské odborníky. A ti ve svém technologickém zaujetí (mysleli to přece dobře) postavili například v jednom údolí sedmimetrovou hráz proti cunami (protože za celou historii tam zaregistrovali nanejvýš pěti metrové vlny): vida, jaké překvapení, letošní vlna cunami byla sedmimetrová (u Fukušimy to bylo podobné: inženýři tam postavili sedmimetrové ochranné valy, ale vlna byla, jaké překvapení, jedenáctimetrová). Gigantické časované bomby, jak jsou atomové elektrárny Fukušima I i II, byly totiž postaveny přímo na pobřeží. Nejen na má slova (již z 80. let min. stol.) došlo: po Černobylu jsem udiveným estébáckým vyšetřovatelům objasňoval své tvrzení z dřívějších dopisů zahraničním přátelům, že atomová elektrárna je obyčejná parní elektrárna, jen se pod kotlem topí místo uhlím atomem (jehož vyhořelý odpad pak bude radioaktivní další desetitisíce let). Naznačuji, že ona profesní zaslepenost (nejen japonských jaderných inženýrů: za poslední čtyři roky např. vybuchlo v Rusku již patnáct zbrojních skladů a továrem na výbušniny) a dnes už až arogantní přezíravost vůči přírodě (umíme přemístit hory a přemostit mořské úžiny, a roztopit kotel atomem je přece snadné a tedy běžné) postihla kdekoho téměř všude.
Jedna japonská zenová historka vypráví o duchovním mistru, který žil na kopci, těsně nad rýžovými poli, a jednou, zatímco lidé dole ve vesnici slavili budoucí sklizeň, rýži zapálil. Když jim to přiběhl sdělit místní blázen, lidé popadli hrábě a hole a běželi na kopec, aby tomu člověku, který se snad zbláznil, dali co proto. Když ale vyběhli nahoru, mistr jen ukázal na moře, vesničané se otočili a uviděli, jak obrovská vlna cunami právě dorazila do přístavu a ničí jejich domky a lodě. Zatímco (obnovitelná) úroda a vesnice byly zničeny, lidé byli zachráněni.
Právě na tento smysl pro proporce a dávnou moudrost (nejen) současní Japonci jakoby zapomněli. Toho životně důležitého si už nevšímáme, za to arogantně vymýšlíme stále komplikovanější zákony a zákoníky, takže obyčejný člověk se může bezmocně projevit už jen oním Arrrrrrgggghh! A ti, kteří se stále ještě snaží držet selského rozumu a varují, jsou vysmíváni a upozaďováni (viz situace v českém školství, zdravotnictví a hlavně porodnictví a mnoha dalších oborech běžného života). A tak kromě osobní angažovanosti to jediné, co může selsko-rozumný ekolog, rodič nebo student dělat, je buď odejít do světa (ale kam?), anebo, aby si udržel vnitřní klid a mír, stále častěji a hlasitěji bručet své preventivní ale přece jen protestní Arrrrrrggghh!
Mimochodem, i my zdatně arogantníme, a co se týká přírody, jsme stále více slepí: když jsem jel po povodních v roce 2002 do Berouna vlakem, uvědomil jsem si, že nejen tamní trať nebyla vůbec vodou ohrožena – naši předkové při jejím budování počítali až s tisíciletou vodou. Zato tratě postavené za „moderní doby“ byly na mnoha místech podemlety. Zatímco oblouky Karlova mostu měly v srpnu 2002 stále ještě metrovou rezervu, všem ostatním novodobým mostům v Praze chybělo deset centimetrů do katastrofy. Za mého mládí v 50. a 60. letech byly tamní dvě řeky, Opava a Opavice, každoročně rozlité do polí a luk (pokud došlo k povodni na jaře, a bylo horké léto, koupali jsme se v hlubokých teplých loužích na polích, pokud přišly podzimní povodně, jezdili jsme pak na bruslích dlouhé kilometry po zaplavených polích a loukách). Pak se toky řek narovnaly, na loukách se postavily domky, a v roce 1997 povodně všem ukázaly, arrrrrrgggghh, zač je toho pohodlí loket. Jenže dnes je vidět, jak potopou postižení ale nepoučitelní lidé znovu pilně stavěli a staví v záplavových oblastech (viz Troubky, poničené tratě v Jeseníkách atd.).
Perlička z tisku, ilustrující patafyzično a vesmírně nesmírnou ale slepou sebedůvěru českých jaderných odborníků: Krátce po japonském zemětřesení přerušil Radiožurnál svůj veřejnoprávní proud hudby a sdělení pro tenisty a lyžaře, aby informoval o nekontrolovatelné katastrofě a přinesl bleskové vyjádření českého jaderného experta, který veřejnost ujišťoval, že japonské pobřežní jaderné elektrárny jsou na zemětřesení připraveny a obavy laické veřejnosti z radioaktivního zamoření nejsou na místě. Poté, co se ukázalo, že atomová zařízení v technologicky nejvyspělejší zemi světa byla experty bezpečně dimenzována na zemětřesení přesně o 10 procent slabší a záplavovou vlnu o několik metrů nižší, než jaká byla letošní realita, přišli čeští jaderní odborníci alespoň s náhradním tvrzením, že v Česku se nic podobného stát nemůže…
Tož tak. Martinovi, pravidelnému a dlouhodobému čtenáři mých blogů a knih, můj názor na Fukušimu stačil. A vám ostatním? Vskutku: ještě není tak zle, aby mohlo být lépe… Arogance člověka soudobého (nacpaného z dětství a z arogantních škol mnoha iluzemi) ostentativně a nepoučitelně přehlíží stále kritičtější situaci a raději si chce užít a pobavit se. Jako na Titaniku… Nemohu nevzpomenout bonmot spisovatele Procházky z dob Pražského jara ´68: Když se loď potápí, protože má pod čarou ponoru díru velikosti vrat do stodoly, rozumný kapitán neposílá plavčíka natírat stěžeň. Zaplaťpánbůh za současné mladé Tunisany, Egypťany, Španěly… zatímco vláda se bude nadále hádat o posty a ústupky, my ostatní budeme opět jen v hospodě nebo u bedny brblat… ale nezvedneme zadek a nedonutíme svými protesty všechny ty byrokraty a bankéře a poslance (bez zlatých padáků) odejít do důchodu (nebo vězení)… Že jsem moc radikální? Jinak si přece zdravý rozum a niternou svobodu neudržíme… Arrrrrrgggghh!
