Napsal mi čtenář, že je gay, a je nešťastný, protože se zase rozešel s přítelem. A chce poradit, co s tím. Jestli třeba nemá zajít za nějakým dobrým astrologem. Hm. Není první ani poslední, který je zmítán hormony a netuší, jak z kolotoče ven. A tak nejen jemu, ale i ostatním zkusím naznačit ne běžnou, ale alternativní, duchovní Cestu. Protože dokud se gayové a lesby, ale právě tak běžní heterosexuálové, budou zajímat jen o ty své rozkoše, řešení nenajdou.
Astrolog a nikdo jiný nepomůže. To, co platí beze zbytku u žen (jejichž posláním je pečovat o druhé, a v tom najdou konečně skutečné, tělesné i psychické štěstí), platí i u ostatních: pokud bažím jen po vlastním štěstí, budu se vždy trápit. Mniši všech duchovních kultur ale vědí, že když se naučím pomáhat ostatním, a cestou se naučím zvládnout emoce a hormony (jen si to představte: několik miligramů nějaké bílkoviny, a muži jak skály se hroutí!), najdu smysl své existence, i když jsem gay.
Ještě jinak, napsal jsem mu (adeptovi zenového buddhismu, jenž cvičí zazen a meditaci v chůzi) přímo a natvrdo: trápí-li tě hormony (neukojitelně toužíš po dlouhodobém partnerovi, abys ses ním mohl milovat), stačí si uvědomit, že vztah gayů, jak trefně poznamenala psycholožka Prekopová, je taková onanie ve dvou. Když nemáš partnera, tak prostě onanuj sám. Ale podíváš-li se na to z hlediska zenu, napadne tě řešení, které pomůže tobě uvolnit napětí těla, a jiným počít. Mám na mysli vyhledat možnost a pravidelně (pro)dávat spermie do různých databank.
Stačí se pořádně zamyslet: evoluce nám přece dala sex, včetně orgasmu či klitorisu (tak jako nám dala endorfinově drogovou odměnu rozkoše a blaha při každém jídle, při každém rozběhnutí), abychom se rozmnožovali a předali své geny do dalších generací (nebo jedli a hýbali se). Ne abychom masturbovali. A právě tak jako ženy dnes už nedokáží pochopit, že ještě před sto lety naprostá většina lidí termín „romantická“ láska (láska na první pohled a až za hrob atd.) neznala (a „vinu“ lze připsat trubadurům a především Hollywoodu a edici Červená knihovna), homosexuálové, kteří tvrdí, že jim nejde o sex, ale o cit, vzývají až důsledek, nikoliv skutečnou příčinu svého utrpení (a zároveň tedy cestu vedoucí k nápravě věcí vztahových). Romantickou lásku (coby dlouhodobý cit) evoluce donedávna neznala právě tak jako porod plný bolesti či kulturu (nic z toho není pro předání genů důležité).
Jistě, zatímco staré společnosti braly výskyt gayů, leseb, a různých dalších odchylek, jako něco daného, a zatímco v Indii jsou gayové bráni jako jiná, ale stejně důležitá součást komunity (i když žijí separátně), ta naše, křesťansko anglosaská, každou výjimku pokrytecky (u nás donedávna) trestala. Lékaři pak (stejně arogantně a ignorantsky jako v porodnictví nebo v genetice) hormonálně a operativně mění pohlaví a přilévají tak olej do ohně zmatků individuálního i kolektivního. Zmatení gayové se ještě před dvaceti lety spíše schovávali, dnes naopak stejně zmateně, ale o to hlasitěji dávají najevo svou odlišnost. Obé je špatně a nic neřeší.
To hlavní, k čemu teď směruji pozornost (nejen homosexuálních) čtenářů, je ale duchovnost: co takhle dát se do toho, a za pár let dosáhnout osvícení? Co takhle neztrácet čas hledáním partnerů a rozchody s nimi, a energii nasměrovat užitečněji, ku prospěchu nikoli sebe, ale jiných? Je to jako s přáním otěhotnět: čím víc se žena snaží počít, tím méně je pravděpodobné, že skutečně počne. Čím víc člověk (natož gay) touží po stálém partnerovi, tím méně je pravděpodobné, že ho skutečně najde. Jakmile přestane toužit, chtít, naslouchat jen svým vlastním touhám, jakmile se uvolní, žena počne a člověk najde partnera. Zmíněná Jiřina Prekopová nemohla mít děti, tak si řekla, že se o to víc může věnovat profesi, a to splnila. Stala se (v Německu a dnes už i u nás) legendou, ženou, která pomohla (svými knihami, ale především konkrétní psychologickou radou) statisícům rodin a dětí.
Duchovní člověk je zdravější, šťastnější, soucitnější a ekologičtější, než ten „normální“, běžný. Tak jako by se dnes všechny děti měly (na)učit čínsky (protože to je nejlepší vklad do jejich budoucnosti), tak by se měly seznámit teoreticky, a u řady z nich i prakticky, s možností poznat sebe sama – vyřešit iluzorní problémy vyplývající z podlehnutí iluze způsobu našeho vědomí a vnímání, a „probudit se“ z toho všeho. Odhalit strach ze ztráty partnera, nebo sexuální orientace, jako indoktrinovanou iluzi, a nejde-li to běžným způsobem, využít všech možností jinakosti. (Ú)mysl a síla vůle postupně překoná všechno (viz i paralympijské výkony handicapovaných), i působení oněch několika miligramů nějakého hormonu.
Zenový mistr (tedy člověk, který hodně dlouho studoval sám sebe, a nakonec překonal jak programy a zvyky těla a panující ideologie určující co se smí a co je úchylka, tak programy svého mozku, a ze všech iluzí se probudil) je jaksi nad vším, i nad sexem. Žádnému z jeho žáků a studentů nevadí, že „není na ženské“, nebo nemá děti. Zenový mistr „rozmnožuje“ jen ideu možnosti dosáhnout osvícení, může k němu pomoci (nebo ukázat Cestu) dalším, a navíc tak může být, jak tibetský lama, adoptivním otcem desítek či stovek mníšků a adeptů duchovnosti. Jakmile člověk (i gay a lesba) dosáhne osvícení, jeho duchovní svoboda zvládne emoce, tělo i hormony. Nebo jinak, už cesta za osvícením kultivuje tělo a ducha tak, že nějaké ty milostné touhy rázem vyblednou, protože rozhodnutí, jestli vyplývat energii zázraku existence na shánění krátkodobých (masturbačních) partnerů, nebo na dosažení osvícení a konečného pochopení všeho, je přece nabíleni.
Jakmile začne zatím vztahově pravidelně nešťastný člověk (gay či lesba) nacvičovat metody, které mu (jí) pomohou zvládnout přirozené ataky hormonů (a umění nenechat se kontaminovat negativními dopady nemožnosti, nebo neschopnosti užívat sex jako ti druzí), jako bonus může zvládnout nejen emoce, ale dokonce i (v oné malinkaté části, kterou zvládnout lze) samotnou mysl. Svým způsobem jsou ze sexu v téhle pokrytecké společnosti řízené špatně porozenými muži nešťastní téměř všichni (a u nás na tom celkem nic nezměnila ani tzv. sexuální revoluce v šedesátých letech min. stol, ani „zázračná“ pilulka hormonální antikoncepce): všichni jsme se v pubertě a dále museli protrápit spoustou slepých uliček, a dodnes máme v oblasti sexu v hlavách (protože největším sexuálním orgánem je mozek) spíše zmatek než přirozenou radost. Jinými slovy, oč blíž je gay ženskému principu, o to bližší a nakonec přirozenější by mu mohla být myšlenka pečovat o druhé.
Být gay či lesba je dnes už zdánlivě společensky přijatelné a snadné: jenže uvnitř sebe sama člověk nalézá zase jen zmatek a absenci skutečné rady a pomoci. Opakuji: žádný astrolog či sexuolog ten „problém“ (pokud jej tak vidí a vnímá) za žádného gaye nevyřeší. Cesta ke skutečnému řešení vede dvěma směry: začít homosexualitu vnímat jako radost, jako příležitost být dokonale jiný, než ostatní většina, jako něco pozitivního, a naučit se to využít. Za druhé (tak jako umění využít třeba celu v nemocnici a ve vězení jako celu klášterní), pokusit se o jinou, duchovní cestu (využití toho, co mi bylo osudem a přírodou dáno). Jakmile se postupně naučí soustřeďovat se ne na problémy homosexuality, ale na její radosti a výhody, vzdát opičí lásku k vlastním rozkoším, získá Lásku ke všem a ke všemu.
I život homosexuála je a může být zázrakem a radostí. Onu radost rozkoše stvoření a existence může o to víc věnovat ne sobě, ale jiným.
