Několik čtenářek (a jeden čtenář) mne nazvalo feministou. Jedna z nich to myslela dobře, prý každý, kdo se zasazuje o práva žen, je feminista, ale já se ohrazuji, protože slovo feminismus získalo v posledních pár dekádách příliš pejorativní odér. Ota Ulč, spisovatel a novinář se značnou zkušeností pedagoga na amerických univerzitách, v této souvislosti se výstižně zeptal: kolik lidí mi musí plivnout do polévky, aby mi přestala chutnat? Napsal také záslužný článek, který by měl být povinnou četbou ministryň a uchazeček o genderová studia. Tvrdí stejně jako já, že feminismus se vymkl z kloubů, a zmíněná genderová studia, což je v podstatě pohrobek feminismu (někde jsem již poznamenal, že prakticky všechny věrozvěstky feminismu se na stará kolena vdaly) směřují rovněž do pekel „dobrých“ úmyslů. Uvádím některé části jeho stati jako ilustraci a důkaz i mého odmítnutí nálepky „feminista“. Čtěte pozorně a opatrně, po částech, aby vám nezaskočilo a všem, mužům i ženám, které s feminismem (neinformovaně) koketují, to konečně došlo.
Ve čtvrtletníku The Insider (léto 2010), který vydává Heritage Foundation, se dočítám o zkušenosti několika nekonformních dívek na campusu výtečné University of Virginia v městě Charlottesville, v lahodném prostředí, jehož nejen quadrangle – čtvercové náměstíčko, navrhoval velikán Thomas Jefferson. Dotyčné zvídavé dívčiny, poté, co si ověřily realitu dominující jednomyslnosti vyžadovaného chápání světa, se opovážily emancipovat, poslušně se nepodřídily oficiálnímu feminismu. V roce 2004 založily svou vlastní organizaci s písmeny NeW (Network of enlightened Women). Začaly skrovným počínáním jako book club – debatovat o knihách společného zájmu (jako například o publikaci The Politically Incorrect Guide to Women, Sex and Feminism), ale již došlo k jejímu rozkošatění s dvěma tucty odboček na různých campusech země. Jejich celostátní sjezd – National Conference 2010 – se soustředil na zásadní příčiny, jež vedly k diskreditaci někdejších legitimních postulátů feminismu – oné radikální egalitární ideologie, popírající přece jenom dost podstatné rozdíly mezi mužským a ženským pokolením, druh uvažování, odmítající jejich rozdílnost jako formu rasismu. Popření vzájemného pouta mezi matkou a dítětem, s tvrzením, že tradiční rodinné prostředí je zdrojem násilí a případnou preferenci některých žen věnovat se v domácnosti péči o děti zatracovat jako neméně hanebný sexismus.
Měl jsem hroznou zkušenost s kurzem, jedním nejsměšnějším zde na campusu (HDEV 323), s titulem Ženy, rasa, reprezentace, který učila profesorka Gladys Jimenez Munoz, zaobirající se utopickými fantaziemi se světa liberálního myšlení. Byl jsem totálně umrtven prázdnotou myšlenek, prezentovaných ve třídě. Za prvé, vycházet z premisy, že muž běloch je veřejným nepřítelem číslo jedna. Za druhé, podrobit důkladné kritice tradiční rodinu – čili otce, matku, děti, žijící pohromadě. Za třetí, heterosexualita je předmětem posměchu a politování. Za čtvrté, základní hodnoty kapitalistického systému jsou odporné. Student Kyle Andrew ve školním časopise Binghamton Review (březen 2001), cituje Ota Ulč
Pramatkou hnutí se stala Betty Friedmanová knihou The Feminine Mystique (1963). Mezi jejími pokračovatelkami proslula jména Gloria Steinem, Germaine Greer, Kate Millet, též Jane Fonda. Postupně však přestala být cílem pouhá rovnoprávnost pohlaví, nýbrž tvrzení, že žena je vždy obětí (victim status), že mateřství je žalář, do něhož ženy uvrhli žlázami posedlí utlačovatelé. V roce 1971 Robin Morgan, zakladatelka vlivného časopisu Ms., definovala manželství jako instituci s otrokářskými praktikami. Socioložka Jessie Bernard na státní univerzitě v Pennsylvánii tvrdila, že manželství je něco v podstatě tak destruktivního, že je z toho ženám na zvracení v přeneseném i doslovném slova smyslu. Za znásilnění se časem dalo považovat cokoliv: „Každá soulož, jakkoliv dobrovolná není dobrovolná, ale je znásilněním. Všichni muži jsou násilníci,“ tvrdí Marylin French v knize The Woman´s Room. Ve vehemenci se jí vyrovná Catharine MacKinnon, univerzitní profesorka práva. V knize Only Words definuje znásilnění jako stav, k němuž dojde, kdykoliv se žena cítí nedobře. (Když se recenzent o knize vyjádřil nepříznivě, jeho kritiku odsoudila rovněž jako znásilnění.)
Feminismus začal vadnout ztrátou smyslu své další existence, též dosažením svých legitimních požadavků a diskreditací zaviněnou nesmyslným radikalismem. Christina Hoff Sommers, profesorka filozofie, v knize Who Stole Feminism jako viníky označila neurotické intelektuálky, řádící pod firmou tzv. Ženských studií (Women´s Studies). Kathie Roiphe, studentka univerzity v Princetonu, v knize The Morning After: Sex, Fear and Feminism on Campus podrobila důkladné kritice trend neopuritánství, pokoušející se z žen, teď už konečně emancipovaných, znovu udělat křehoučká, jakýmkoliv nesmyslem zranitelná stvoření (infantilization of women). Camille Paglia, známá publicistka a graduantka z naší univerzity, se slovy „superfeministická ideologie se zbláznila“ rovněž odmítá onu prudérii mířící k úchylnému feministickému ideálu policejního státu. Významná instituce Wharton business school ve své studii „The Paradox of Declining Female Happiness“ se zabývá podivností fenoménu, že za posledních 35 let, se získáním nejen zákonných změn, odstraněním předchozích existenčních překážek, získáním vlivu a v nejednom případě i moci v různých sférách počínání, mezi ženami pocit štěstí začal chřadnout.
P. S. Co si o tom myslím jsem zde již mnohokrát psal, viz:
http://blog.baraka.cz/2011/06/gender-proti-prirozenosti/
http://blog.baraka.cz/2011/07/vypisky-o-genderu/
http://blog.baraka.cz/2010/09/pandoriny-pilulky/
http://blog.baraka.cz/2009/01/muzskozenska-nedorozumeni/
