Nedávno jsem zase odpovídal tazatelce, která začala rozhovor obvyklou otázkou (na kterou většina tazatelů a tazatelek ani nechce slyšet jinou než formální odpověď) Jak se máš?, že prožívám nejlepší období svého života. Jednak protože se poprvé v dospělém životě starám jen sám o sebe, a tak při (duchovně a ekologicky obvyklém) velmi skromném životě a důchodu se mám jako jsem se nikdy neměl, a druhak protože denní tisk a běžné časopisy přinášejí, jako korálky zadostiučinění, každý týden řadu článků (o rozdílech mezi ženami a muži, o tristní situaci v porodnictví, ale i ve školství atd.) potvrzujících mé někdejší tak kritizované (přitom většinou jen z různých vědeckých zpráv citující, i z vlastní praxe hudebníka, muzikoterapeuta a manžela vycházející) názory.
Vzpomínám, že asi nejvíc negativních a rozhořčených reakcí se mi od čtenářek dostalo po zveřejnění článku o (jejich) nezvládnutých hormonech. Vida, na internetu se objevil článek (korálek) Upozorňují nás ženy na své plodné dny, aniž by to tušily?, který začíná, pádně a neoddiskutovatelně, takto:
„Bylo by nezdvořilé líčit ženy jako hříčku hormonů. Na druhé straně ale nelze zastírat fakt, že v době ovulace ženským tělem cloumá estrogen, aby týden nato předal žezlo a s ním nadvládu svému protějšku jménem progesteron. Oba jmenovaní mají tak dlouhé prsty, že aniž by si to něžná pohlaví uvědomovala, ovlivňují jejich život i v takových záležitostech, jakými jsou sebevědomí, kritický pohled na sebe sama, jak budou pohrdat sokyněmi a dokonce i v takových detailech, jakým je rozhodování, co vytáhnou ze svých šatníků. Hormony se zkrátka montují do všeho možného…“ pokračuje zpráva německo-izraelského výzkumného týmu o tom, jak preference ženského hlasu souvisí s menstruačním cyklem, a dovysvětluje (a zároveň i po letech ospravedlňuje můj častý zmatek z jakési vrozené jistoty žen, když nereagujeme jako ony, že předpokládají, že jsme mimoni) snad i ženám mnohé další:
… „a nevynechávají ani hlasový projev. Jak významně se na samičkách účinek hormonů projevuje, dokazují pokusy na dalších živočišných druzích. Jmenujme třeba kanáří samičky – přirozeně tichá stvoření (nezpívají). Stačí dvojitý hormonální „šťouch“ a hned jsou z nich pěvkyně ptačích sexy árií. Fyziologové již dávno tvrdili, že hormony ovlivňují sliznice a anatomové zase, že hlasivky jsou ukryty v slizničním valu vybíhajícím v hlasivkové řasy, jejichž rozkmitáním se zvuk vyluzuje. Bylo tedy jen otázkou času, kdy někoho napadne zkoumat, zda se samičkám druhu Homo sapiens v průběhu hormonálního cyklu mění hlas tak významně, aby to jejich opačné pohlaví vnímalo. Určitým náznakem, že by tomu tak mohlo být, bylo kromě pozorování změn hlasových projevů jiných primátů také zjištění, že ženám beroucím pilulky proti početí zůstává po celou dobu hlas stabilní. Fakt, že po menopauze hlas ženám hrubne a je hlubší, tomu také napovídal.“
Opakuji: zatímco muž se (ideálně) vyvíjí jakoby stoupal po žebříku, a co se jednou naučil, už nezapomíná a zvládá, žena se vyvíjí jakoby po spirále, a „díky“ menstruačnímu cyklu se, spíše než by své tělo ovládala, pasivně veze jako pasažérka jeho hormonálních reakcí (netvrdím že to či naopak ono je nějak lepší, jen že je to docela jiné a jak dnes už víme tak typické, že by to nikdy nemělo být tou či onou stranou druhému vytýkáno nebo zneužíváno). Zatímco muž se brzy naučí např. mačkáním známého akupunkturního bodu pod nosem zamezit nevhodnému pčíknutí, anebo neškytal, ani nepamatuje (už je přece dospělý a své tělo zvládá), vždy mne fascinovala blazeovanost, s jakou různé intelektuálky jakoby nevnímaly tyhle a jiné vlastní genderové tělesné a hormonální projevy (naopak svým partnerům okamžitě uječeně vytýkaly přirozené tělesné pachy a zvyky). Hystericky vysoké hlasy na muže nadávajících manželek jsou exemplárním příkladem toho, co mám na mysli, a dnes už tedy víme, že i tohle je důsledek hormonů.
„V průběhu (menstruačního) cyklu se ženám výrazně mění harmoničnost i další charakteristiky jejich slovního projevu. Vědci to dávají do souvislosti se změnami v prokrvení sliznic a tím i hlasivkových řas, jež jsou za vyluzování tónů a jejich zabarvení odpovědné. V každém případě lze říci, že podobně jako samečci makaků jsme i my muži schopni tyto jemné hlasové nuance vnímat (podvědomě, dodávám) a správně vyhodnocovat. Svědčí o tom preference ve prospěch hlasových záznamů pořízených v době těsně před ovulací. Zkrátka a dobře, naše partnerky to na nás umí narafičit (podvědomě, tedy pod vlivem neovladatelných hormonů, dodávám) tak, že v plodných dnech nám připadají sympatičtější,“ končí výzkumná zpráva… ale začíná praktická nutnost vyznat se v ženách, tvorech, kteří jsou i samy pro sebe záhadnější, než si myslí a říkají. A které si to většinou stále (a někdy i uječeně) odmítají přiznat.
To je, oč tu běží. Co se týká závislosti žen na hormonech (a napětí mezi společenským diktátem jednat mužsky, ale zároveň podléhat z hlediska současnosti iracionálním pudům, rozuměj: hormonům), jediné řešení by bylo Přiznat (nemohu z pasti, dokud nepřiznám, že v ní jsem) , Uznat (prohrát bitvu, abych vyhrála válku) a Akceptovat (nezastírat si fakt, že mnou vládne estrogen, progesteron a estradiol: nehodnotit co je lepší nebo horší: vzít to prostě jako nezměnitelný a výchozí fakt).
