Když Bulhar kýve hlavou shora dolů, což u nás znamená ano, myslí tím ne. Když žena vyzve manžela, aby vynesl popelnici, nepřímou, pro ženy typickou řečí („měla by se vynést ta popelnice“), diví se, že muž neběží a nekoná: on nepřímou řeč nechápe jako prosbu nebo rozkaz, ale jako pouhý nezávazný komentář. Muži si značnou část řeči žen překládají mužsky, a tedy diametrálně jinak, než jak to ženy myslely. Nedorozumění (zapříčiněných špatným překladem) je mezi lidmi více než dost a někdy bývají i příčinou válek. Právě tak se množí děkovné e-maily od čtenářek, které si mé články špatně přeložily, a tak má jejich poděkování nepříjemné ostny a je spíše fackou (běžná otázka takových žen bývá: Kam na ty blbosti chodíte? Nebo si to vymýšlíte, abyste nás naštval?). A tak předkládám další „pitomosti“ a cituji příhodu z autobusu v Laosu, která je ovšem pro Čechy bohužel také téměř typická…
Jeden z přistupujících se chtěl dostat v přeplněném autobuse v uličce přes jednoho z mých turistů (napsal v LN 3. 8. 2011 překladatel a průvodce Petr Komers), a celkem nepřekvapivě šlápl na batoh. Čech vstal a překvapenému Laosanovi vrazil facku, až to plesklo na celý autobus. Všichni ztvrdli. Dokonce i jiní turisté, včetně okázale hlučných amerických fiflenek, se začali pohoršovat. Čech mi to pak vysvětloval: já mu říkal, ať mi nešlápne na batoh, ale on si mi ještě začal vysmívat, tak jsem mu jednu vrazil a tomu už rozuměl. Čech si chybu absolutně nepřipustil, natož aby se omluvil. Až budete někdy v Laosu, všimněte si, že úsměv není nikdy výsměchem, naopak, má v trapné situaci omluvnou funkci.
Tchán s kamarádem od dětství, taky už důchodcem, před lety zatápěli pod provizorním kotlem, ve kterém hodlali uvařit brambory se šrotem, aby nakrmili prase, na jehož zabíjačku se už velmi těšili. Protože bylo teplo, a kamínka netáhla, přidělali pomocí drátu a prkna ke kotli rouru od kamen. Když jsem tu nádheru uviděl (venkovský dvůr, komínek nakřivo, stoupající kouř), s nadšeným úsměvem od ucha k uchu jsem si běžel pro foťák a scénu si vyfotil. Podařilo se, jen jsem nechápal, proč se na mne tchán od toho okamžiku tak mračí. Ale on se mračil skoro pořád, tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Za pár dnů mi tchýně (se kterou jsem si rozuměl daleko víc) mezi řečí položila otázku: Proč ty se svému tchánovi vysmíváš?
Před více jak třiceti lety jsem na seminářích používal jako příklad takovýchto sémantických a lidských nedorozumění vtip o dvou Valaších, bratrech, kteří bydleli na vršku kopců, tři údolí a dva kotáry od sebe. Jeden si ve městě koupil detektivku a těšil se, že až podojí ovečky, vychutná si četbu. Jenže sotva otočil vypínačem, prsk, praskla žárovka v lustru vysoko na stropě. Což o to, náhradní žárovka měl, ale uvědomil si, že před týdnem půjčil štafle, pomocí kterých vždy žárovky měnil, bratrovi. To ještě stihnu, zajdu si pro štafle, říkal si, a vydal se před tři údolí a dva kotáre k domu bratra. Jak tak ale už celý zpocený kráčel do druhého kopce, říkal si: No jo, ale co když nebude doma? Ve třetím údolí už měl jasno: On byl ale poslední dobou naštvaný, a co když mi je nebude chtít vrátit? Když konečně za tmy přisupěl k dveřím bratrova domu, už to v něm vřelo, mocně nakopl dveře a zařval: ty štafle si strč do prdele!
Tak moc jsme otroky svých způsobu myšlení. A když naše mysl navíc intenzivně trénuje negativní myšlení (viz negativní zaměření médií a zábavního průmyslu), mozek se přizpůsobí, a pak automaticky mysli nabízí negativní řešení a vidění světa. Ex-tchán celý život (v původně pozitivní snaze po tom, co se společensky očekávalo, stejně jako filmový otec, kterého ve filmu Strom života hrál Brad Pitt) jen kritizoval, a pak už mu mysl překládala všechno, co pocházelo od jiných, jen negativně (on se mi vysmívá… místo on se raduje a usmívá, jak je to hezké). Kdo si celoživotně jen stěžuje a všechny a všechno kritizuje, pak už nerozezná, že vlastně škodí, místo aby pomáhal (protože i kritizovat se musí umět…vzpomínáte? Rozhodující je úmysl!) a své chyby si absolutně nepřipustí.
Takto postiženi jsou mnozí učitelé, ministři, a zvláště pak bachaři a policajti, ale i revizoři, ale i obyčejní lidé a bohužel většina manželek: mysl jim špatně překládá, a oni předpokládají, že ten druhý jim to předkládá (myslí to) negativně (útočně, nezdvořile, nepřátelsky). A tak když jsem popisoval ženám a novorozeňatům nebezpečné a vlastně zbytečné porodní „rutinní“ procedury, ženy to četly (překládaly) jako kritiku sebe samých. Když jsem psal o negativních důsledcích císařských řezů, ženy, které takto porodily, mne napadaly a ohrazovaly se, proč je kritizuji. Když jsem psal o orgasmických porodech, ženy, které porodily císařem, nebo traumaticky, mne napadaly a označovaly za dr.Mengeleho. Všechno to byly a stále jsou jen špatné překlady.
Jedno z možných řešení přišlo z nečekané oblasti (fyziky): Nejste to vy, kdo rozhoduje, co s informací uděláte a jak ji zpracujete, mysl řídí vás. Mysl vytváří čistě ze sebe rozdělení, a pak je předkládá jako přirozené, napsal fyzik David Bohm v knize Mysl jako systém (upozornila Markéta Hrbková článkem Bublina v mysli). V roce 1996 se pak Bohm připomněl knihou Dialog, v níž nabízí přímo zenové řešení (současného zmatení a nedorozumění na všech úrovních). Jedním ze základních principů jeho pojetí dialogu totiž je „nehledat řešení“. Dialog má být jen formou vytvoření „otevřeného prostoru“, v němž by myšlení mohlo sledovat své vlastní cíle, aniž by bylo někam směrováno. Pouze sbírá možnosti, myšlenky, nechá zaznít i ty zdánlivě nejabsurdnější asociace a nepřemýšlí o nich z hlediska jejich použitelnosti či pravděpodobnosti. Většinou, když se zabýváme myšlením, zabýváme se jeho obsahem, nikoliv samotným procesem; v těchto případech by naše pozornost měla být zaměřena nikoliv na téma, v němž chceme dosáhnout dohody, ale na naše vlastní, mnohdy nejasně podložené, předsudky a předpoklady a na sledování samotného vývoje procesu myšlení… Nádhera, že? A co tohle: Dialog, v němž někdo zvítězí, je považován za chybný!!!
Hurá! Nádherné docenění nesoutěživého pingpongu, zenových kóanů a myšlenkových paradoxů nejen duchovních učitelů, ale i Wittgensteinů a dalších Nasredinů.
Markéta Hrbková podobně ženově tvrdí: Když máme nějaký problém, usoudíme, že jej musíme řešit, a zdárně pokračujeme v jeho vytváření. Znečištění ovzduší řešíme dvacet let tím, že pořádáme schůze, na něž létá víc a více letadel, lékem na dluhovou krizi je nám vytištění dalších peněz na dluh… Podezření, že naše kultura se řítí do slepé uličky, a s tím související potřeba transformací, které se ještě před dvěma, třemi lety zdály být nepodloženým pocitem „hrstky bláznů“, proniká do obecného povědomí, a vzbuzuje pocit bezradnosti a úzkosti z neznáma.
Zenový mistr ve volném čase a slavný fyzik Bohm radí: „Potřebujeme žít život v jeho celistvosti a úplnosti a přitom věnovat pečlivou pozornost tomu, jak mysl, tak, jak je století formována, směřuje k tomu, aby se chytila do svých vlastních paradoxů, a zaměnila problémy, které vytváří, za problémy skutečné.“ Jinými slovy, mysl za nás špatně překládá a vykládá a vymýšlí si…a dokud si to nepřipustíme, tak gordický uzel (současných krizí) nerozvážeme (neřku-li nerozsekneme). Markéta Hrbková se s Bohmem ptá (podobně jako odjakživa, i když nepřímo, naznačují zenoví mistři svým nic nechápajícím studentům): Není možné, že naše hrubé a necitlivé způsoby myšlení jsou hlavním důvodem naší neschopnosti zahlédnout jiný přístup, který by naše současné potíže pomohl vyřešit?
P. S. (nesoutěžní otázka): Je následné poděkování muži od jako obvykle jednostranně (ne)informované ženy pochvalou, nebo fackou (nebo jsou to výše zmíněné štafle)? Musím se přiznat že mi budou Vaše články chybět – měla jsem při nich možnost poznat sama sebe a uvědomit si, že tam, kde cítím Vaše ego, ješitnost, zaujatost, kritičnost… – že to jsou mé vlastnosti, které se mi připomínají…
