Dvě poslední Oazy na Vltavě « Vlastimil Marek

Dvě poslední Oazy na Vltavě

30.11.2011

 Zvu své čtenáře (a posluchače) k poslechu dvou rozhlasových pořadů (které jsem pro stanici ČRo 3 Vltava pod názvem Oaza připravoval více jak 15 let: někteří nadšenci tak doma mají téměř tisícovku ukázek alb a autorů z oblasti hudby new age, ale i world music, ale i ambientu a dalších zajímavostí). 4. prosince odvysílám album Tomáše Reindla Omnion, 18. prosince  pak pět ukázek mých nejoblíbenějších (jakési Top Five) autorů a skladeb stylu new age. Vždy ve 23:15 hodin.

 Klasickou indickou hudbou a hrou na bubínky tabla ovlivněný multiinstrumentalista Tomáš Reindl natočil pozoruhodně globální album Omnion. Předvede svůj styl: dokonalou hráčskou techniku, dokonale zvládnuté nahrávací možnosti loopingu, a v neposlední řadě studiové, ale i živé vrstvení mnoha hlasů a rytmů. Svoboda, s jakou si hraje i s tradičními liturgickými náměty, je pozoruhodná a záviděníhodná. Tomáš vystudoval v Plzni počítače, ale zároveň studoval hudbu na konzervatoři, hrát na bubny, včetně těch nejtěžších, indických tabel, a věnuje se i muzikoterapii. Na svém albu dokonale využívá svých technických i instrumentálních znalostí a dovedností.

 Přiznám se, že mu tak trochu závidím. Naše generace neměla ani nástroje, ani nahrávací možnosti, a navíc na nás dohlížela StB. Takže pro srovnání pustím i píseň z konce 80. let min. stol., která je ukázkou tvorby tehdy jediného českého, v tomto případě moravského hráče na sítár, Emila Pospíšila, jehož jsem několik let doprovázel na tabla. Protože jsem pak byl po vazbě a soudu v roce 1986 (za pokus zahrát na gong) neustále sledován, a nechtěl jsem Emilovi přitížit, už jsem s ním nekoncertoval, ale zásoboval ho texty, a on, jako jeden z prvních, použil, na konci 80. let min. stol., tehdejší nahrávací možnosti, a jezdil pak se svými písničkami sám. Podobně jako o generaci později Tomáš Reindl, pustil vždy přednatočenou část z pásku, a živě zpíval a hrál na sítár.

 Uslyšíte i ukázku hry na relativně nedávno vzniklý nástroj hang: něco mezi steel drumem a kovovými tably. Na rozdíl od jiných hráčů na tento alikvoty oplývající nástroj má Tomáš k dobru i svou prstovou techniku hry (tabla studuje od roku 1999), a tak když (si) hraje on, má to i výjimečné a téměř orchestrálně instrumentální kvality. Právě tak zdánlivě samozřejmě, jak zvládl hru na nejrůznější etnické nástroje, ozvláštňuje svou hudbu i nejrůznějšími hlasovými styly, umocněnými vrstvením pomocí nových technologií (však také slovo Omnion podle Tomáše znamená „jednočlenný sebesmyčkovací orchestr“), a také znovuobjeveným vokálním skvostem posledního desetiletí, alikvotním zpěvem.

 Jako rozloučení s pořadem Oaza, který jsem vymyslel, a ve kterém jsem pouštěl poněkud jinou, ale pro mne a rostoucí počet nadšenců neopakovatelnou a povznášející hudbu, se vrátím k těm několika z mnoha autorů, kteří mne v průběhu let nejvíce zaujali a ovlivnili… a kteří i v tomto relativně novém druhu hudby, jemuž se začalo říkat new age, anebo world music, posunuli hranice akceptovaného a možného.

 Zatímco v 90. letech techničky odcházely z režie studia Českého rozhlasu vždy, když jsem se objevil, protože zvláště ukázky tibetského mručení mnichů nesnášely, o deset let později do strojů okamžitě vložily své vlastní prázdné CD, aby si můj pořad nahrály… Podobně tak dvouleté vysílání takovýchto skladeb a autorů v ostravském studiu (Dobromysl) připravilo místní severomoravské posluchačstvo tak, že si pak někdejší redaktorka, a nakonec ředitelka multietnického hudebního festivalu Colours of Ostrava, Zlata Holušová, mohla dovolit a nakonec i vyprodat největší místní evangelický kostel nejen Devou Premal, ale i tibetskou zpěvačkou a Stephanem Micusem.

 18. prosince ve 23:15 tak na Vltavě zazní skladba syntezátorového mága Američana Kevina Brahenyho Desert Walkabout z alba Western Spaces z roku 1989, skladba Yoga hráče na sarod, Angličana Chinmaya Dunstera z roku 2001 (jinak dokonalé indicko černošské blues), skladba Ninu australského hráče na didžeridu Charlie McMahona, slavná mantau Om mani padne hum v podání ruského Dylaana a Grechuty zároveň, písničkáře Borise Grebenščikova, a nakonec i jedna z prvních nahrávek živého alikvotního zpěvu Davida Hykese, který dlouho nemohl prorazit a útočiště našel ve Francii, kde dodnes část roku sídlí. Tam vydal i své  první album Hearing solar winds, na kterém poprvé zaznamenal svou hlasovou improvizaci z roku 1982, nazpívanou v prostorách kostela v městečku Thoronet.

 S jistou (ale opodstatněnou) nadsázkou naznačuji, že mi asi budou muset někdy (u nás typicky až in memoriam) udělit nějakou tu cenu „za přínos“ (jak oboru, tak oduševnění národa), jinak to nevidím… Realisticky vzato (aniž bych to jakkoliv myslel egoisticky): to já jsem k nám dovezl world music (má skupina Amalgam tohle zkoušela a hrála již v roce 1979, kdy se to ani ve světě ještě world music nejmenovalo), alikvotní zpěv (na plzenském folkovém festivalu v roce 1991 jej předvedl přítel Jörn Raeck, od kterého jsem kupoval a dovážel jiné zvukové a nástrojové objevy, tibetské mísy, a meditační steel drumy), to já zorganizoval první kurz hry na primitivní, ale o to terapeutičtější australský nástroj didžeridu, to já k nám (protože jsem si kdysi slíbil, že znovu rozezpívám své krajany a tradice indických manter, které spojovaly zpěv se všemi jeho terapeutickými a duševními vlastnostmi, se takto přímo nabízela) dovezl Henry Marshalla (a nakonec i Devu Premal) a rozezpíval Čechy a Moraváky (a posléze i Slováky) mantrami, to já zorganizoval první kurz břišních tanců (v nakonec marném pokusu uvolnit českým ženám pánev a psychiku). To já jsem v samizdatu již v polovině 80. let řečnicky volal: Lidé, měl jsem vás rád, zněte!, a počátkem tohoto století vydal knihy Tajné dějiny hudby a pak praktičtější Hudbu jinak. Proto také mohl jeden můj čtenář a nadšenec vymyslet a dovést k dokonalosti první duchovní nástroj par excellence, sférickou píšťalu (viz mé blogy v rubrice Hudba jinak).

To já začal přesvědčovat maminky, že každá je Mozart (a psal a přednášel jsem o tom, že tuhle civilizaci a společnost lze spasit jedině tím, že změníme, tedy zpřiRozeníme, porodnictví, a že začít je jednoduché: třeba jen zpěvem v těhotenství). Tož tak…

Opakuji iinými slovy: vše, co jsem chtěl napsat, předvést a předat, se mi podařilo (i když poněkud dříve, než to začalo být přijímáno, chápáno a oceňováno, ale to už je „radost“ dalších generací). A při poslechu úplně poslední Oazy před Vánocemi 2011 snad posluchačům dojde, že právě tahle hudba je pro většinu z nich to, co jim pomůže (pokud se tak již nestalo) znovuobjevit duchovnost, a že jedině duchovnost (po)může spasit tento uzbrojený a k smrti ušopovaný a ubavený lidský svět.