Anebo by se tohle zamyšlení mohlo jmenovat „zenové úmysly“. Začátečníci na Cestě rádi ale samozřejmě povrchně poslouchají zenové historky a smějí se jim, ale nechápou do hloubky. Když Nansen přesekl kotě, o které se hádali mniši severní a jižní části kláštera, protože nikdo nedokázal říci to správné zenové slovo (já meč nepoužívám, i když bych jej docela často mohl a měl vytáhnout na tazatele, který se celé měsíce nezmohl na správnou otázku), nikomu nedochází „zenový úmysl“ mistra… jedním předtím nepředstavitelným porušením základního buddhistického zákona „nezabiješ“ vytvořil atmosféru motivovaně mířící k rozluštění kóanu pro celé další budoucí generace adeptů osvícení. Ihned po fukušimských událostech jsem napsal japonskému příteli a poprosil ho, aby zašel navštívit nějaký zenový klášter v radioaktivitou zasažené oblasti, dokud to jde, a zjistil, jak se k tomu staví, a hlavně co dělají, zenoví mistři. Měl jiné charitativní radosti.
A tak jsem čekal a pak se dočkal. Někdo mi přeposlal odkaz, na který jsem pár měsíců čekal (dnes stačí vygůglovat dohromady slova Fukušima a slunečnice). Nějaký tamní buddhistický mnich se neustále vracel (a mocí své autority byl opětovně vpouštěn) do zamořených a evakuovaných oblastí: sázel tam slunečnice. Podařilo se mu pak svým příkladem přesvědčit nejen další nadšence, ale i úřady a odborníky, že právě lány slunečnic pomohou půdu zbavit radioaktivity ne v horizontu desetiletí, ale za rok či dva (rostliny se pak zkompostují pomocí speciálních bakterií). A námitkám, že pobytem v zamořených oblastech riskuje vlastní zamoření, a že dříve umře, se jen zenově usmíval.
Když první čínský patriarcha sedával před jeskyní, kde Bodhidharma (osmadvacátý indický mistr patriarcha, poslední v této linii, který ze své země odešel „do ciziny“, protože úroveň duchovnosti tam velmi poklesla), meditoval celé roky, a prosil o přijetí do jeho učení, nakonec získal „svolení“ až tím, že si na důkaz své motivace usekl ruku. Byl přijat, dosáhl osvícení a založil celou další zenovou linii mistrů v Číně. Jeho úmysly byly dokonale zenové, lépe řečeno buddhistické: pomoci jiným. Co je nějaká useknutá ruka ve srovnání s osvícením a celými generacemi studentů, kteří pak byli také zkušeně a instruktážně poučeni jak a kam se vydat na Cestu?
V tomto ohledu je otázka potenciálního rizika pro zenového mnicha (nejen poblíž Fukušimy) naivně zbytečná: co je to kratší život jedince, nebo nemoc z ozáření (nebo život kotěte, nebo konec vlastního života), ve srovnání s možností brzkého vyčištění (nejen) půdy od radioaktivity (iluzí) pro tisíce rolníků (a nakonec pro všechny v zamořené oblasti, a dokonce i pro všechny budoucí nedomyšlenou technologií zamořené oblasti)?
Dosažení osvícení není meta podobná výhře v loterii, nebo stavbě vily či přehrady. Nic tím nekončí, naopak, teprve začíná skutečně efektivní život, práce na 100%, neustále teď a tady. Pokud tedy mnich nebo laik posuzuje činy mistrů, je vždy vedle jak ta jedle. Tak jako srovnávání výhod či obětí toho kterého (zenového) gesta. Zatímco z pohledu novice jsou činy mistrů záhadné (až nepochopitelné), z hlediska osvíceného jsou naprosto logické,většinou překvapivě (geniálně) jednoduché, a vždy, a to je třeba mít na paměti, směřují k naplnění základního kánonu buddhismu: pomáhat ostatním zbavit se utrpení (pomoci jim „probudit se“ z iluzí programů mozku).
Tak jako se slunečnice vždy spolehlivě otáčí za sluncem, tak se i zenový mistr vždy dokáže okamžitě zorientovat, a bez ohledu na (místní) společenské zvyky průkopnicky a angažovaně jednat adekvátně situaci a základnímu buddhistickému kánonu. Ostatní se pak (tak jako v tomto případě i někteří japonští vědci) přidají.
Viz také (i když zdánlivě ex post)
