Rozečetl jsem dvě detektivky, ale raději jsem je nedočetl: přímo bolely. Je to hrůza: horory a detektivky současné generace jsou tak krvavé, tak detailně se máchají v popisech patologického myšlení psychicky zrůdných pachatelů… detektivka Indická nevěsta posbírala řadu norských cen (a zrovna tak detektivka japonská, Out)… ale i když je psaly ženy, po prvních třiceti stranách jsem to vzdal. Jsou výborně napsané, ale jsou to také (ne)přímo návody na propagaci a použití zla, před kterým zdánlivě nelze utéct. Je to navíc tragické vyústění současných trendů „prodat“ za každou cenu cokoliv, a slepá ulička, na jejímž konci je společnost plná Zla. Naznačím některé hlubší souvislosti, ale nakonec ocituji i dobrou, přímo výbornou zprávu, která naznačuje počátek (početí) pozitivního obratu!
Častokrát opakuji zjištění psychologů (ale věděli to všichni duchovní učitelé všech dob a kultur, a teď se to díky magnetické rezonanci potvrzuje), že mozek trénuje a roste tím, co nejčastěji opakuje. Když čtu zásadně negativní noviny, trénuji a posiluji (zautomatizovávám) negativně kritický pohled na svět i sám sebe, když hraju počítačové bojové a střílecí hry, tak se můj mozek přizpůsobí počítačové realitě a v realitě samotné přestávám být schopen posuzovat a ovládat jak skutečnost, tak sám sebe (jak mě příroda naprogramovala), protože evoluce nepočítala s nákladním autem, které snadno rozjede ježka, přestože je původně dokonale chráněn bodlinami, a zrovna tak nepočítala s (lidský mozek) negativně programujícími počítačovými hrami, nebo současnými detektivkami a filmy, tak řemeslně dokonale propagujícími a trénujícími Zlo v našich loveckých a agresivních programech, že si to už ani neuvědomujeme.
Jak se tak posledních dvacet let snažím nejen jednat, ale i myslet pozitivně (a učit negativně myslící lidi, aby a jak mysleli pozitivně), a jak umím pracovat s třetí čakrou, s harou, tak jsem stále citlivější: dalo by se říci, že jsem (nejen v oblasti výživy, myšlení a hudby) takový chodící lakmusový papírek, který navíc teď může po dvakrát dvaceti letech svého snažení zavzpomínat, jak to bylo v předchozích dvou generacích. Přestože my jsme vyrůstali v době, kdy se v týdenících v kinech, a v prvních televizních zprávách často promítaly výbuchy atomové a i vodíkové bomby, a přestože jsme se jako děti v civilní obraně učili, že si máme při výbuchu bomby lehnout nohama nasměrováni k výbuchu… tak to nikdy nebylo nic hroznějšího, než určitý způsob dětského snu. S krátkodobý stresem se i dítě umí vypořádat. Tak jako když dítě reaguje na pohádku – když vlk sežere babičku, tak je to informace, která nemá v realitě skutečné opodstatnění. Dítě si nedokáže představit všechny detaily a zvuky trhaného těla babičky…
Co ale s dnešní opakující se reklamou a nekončící vlnou obdivovaného a přímo propagovaného násilí? Když Raymond Chandler v drsné škole detektivek v padesátých letech min. stol. popisoval svého detektivova Phila Marlowa, kterého právě zmlátili a on se potom nemohl hnout a dával si obklad na oko, tak to bylo opodstatněné: aby zprostředkoval situaci, a aby drsnou kapitalistickou společnost zkritizoval tím, že ji i drsně popíše. Švédové Maj Sjowallová a Per Wahloo v 70. letech min. stol. ve svých velmi dobře napsaných a ke společnosti take značně kritických příbězích policejního komisaře Martina Becka nikdy neuchýlili k tak popisným stavům myslí a činů zločinců, a ani dnes tak populární trilogie Milénium Nora Stiega Larssona si nelibuje v krvi: jde o klasické pátrání po pachateli. Ale tyhle dvě současné detektivky jsou psané tak, že autorky spíše už jen soutěží v nejpodrobnějším a nejhlubinnějším ztotožnění se s pochodem myslí vrahů, zabijáků… ne kvůli tomu, aby varovaly, ale aby se jejich knihy více prodávaly.
Spisovatelky, které to takto krutě napsaly, si možná terapeuticky ulevily, ale ti co to čtou, dostali návod k použití. Návod na sprovození někoho ze světa. Omluvenku, že když se zblázním a ovládnou mě pudy (Nevaž se, odvaž se, máš na to právo!) – tak po přečtení obou těchto nejlepších detektivek roku (v Norsku i Japonsku) jsem jako pozorný čtenář omluven. A když přečtu desátou detektivku a dokoukám na padesátý horor, už si budu jist, že je to dnes už normální. Tak jako když v počítačové hře opakovaně po páté (jako) umřu a znovu vstanu a znovu někoho přepadnu, a když v paintbalu znovu někoho jako zastřelím…
Tahle společnost si trestuhodně naivně a až na výjimky bez povšimnutí (ne)zodpovědných dlouhodobě přímo pěstuje Zlo (tak jako preventivními prohlídkami a odcizeným prostředím nemocnic-porodnic straší ženy rodičky a poškozuje novorozence následnými traumatizujícími porody)… tím, že nedokáže zabránit porodníkům, aby vyráběli budoucí teroristy, nebo tím, že nedokáže zabránit především špatně porodivším ženám a učitelkám, aby autoritativně a sarkasticky vychovávaly další kruté a další postižené… a třeba tím, že televize po každé negativní zprávě ve zkratce (obrazově! 25 obrázků za vteřinu!) připomenou (vyhledávání je v době gůglu tak nesnesitelně snadné) všechny předchozí katastrofy.
Čekat tři generace, než se projeví změna porodů, je příliš pasivní: lze dělat mnohé již teď a tady. Proto jsem hned po sametu – to byly ještě něžné doby – (sic!) vydával plátek Pohlazení. Bylo mi to jasné od začátku: po revoluci byla šance dát se (Gándhíovou a Havlovou) cestou nenásilí… Přečetl jsem, či spíše prolistoval dvě nejlepší detektivky na trhu, a přiznávám se, že jsem se opět utvrdil, že do tohoto světa už nepatřím. Je to na mě tak kruté, že mě bolelo v haře… a rád bych tímto varoval – nečtěte to (a všechno podobné), odmítejte mediální násilí, protože to jsou návody na použití zla. Proto jsem tak intenzivně propagoval zpívání manter (a v dekádách předtím indickou klasickou hudbu), protože ty nikdy nebyly negativní, a byly a jsou lékem na adoraci zla… Brrr… A příklad řešení? Takový Krišnamurti (jehož citát, že je pošetilé zkoušet být zdravý v nemocné společnosti jsem zde již použil) by tyhle detektivky prostě vůbec ani neotevřel…
Protože tyhle dvě nejlepší sezónní detektivky napsané ženami jsou kruté. Mě přímo bolely. Opakuji již delší dobu, že jediná obrana proti tomuhle směřování společnosti je změnit porodnictví (vzepřít se porodníkům, začít rodit v klidu, třeba doma, a samy, jen s porodní asistentkou, aby děti nebyly poškozené).
Obrat snad už i u nás začal! Podle průlomového verdiktu Městského soudu v Praze z minulého týdne má nemocnice zajistit porodní asistentku ženám i u porodu doma. Rozumná soudkyně odkázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého mají ženy právo na volbu místa porodu a stát má povinnost jim k tomu zajistit podmínky. Ministerstvo zdravotnictví a gynekologická společnost sice ani po tomto verdiktu plánované porody doma nepodporují, argumentují bezpečím pro rodičku i novorozené dítě, a poslanec ODS se ihned vyjádřil, ať si žena rodí pod smrčkem na Sněžce a pomáhá jí kolemjdoucí bába kořenářka, ale taková žena nemůže chtít, aby stát nesl jakoukoli zodpovědnost za toto její rozhodnutí, pokud dojde ke komplikaci, natož aby to platil, ale to nic nemění na faktu, že se první žena (česká televize hned přinesla v televizních novinách zpravodajský šot) vzbouřila, dala věc k soudu, a vyhrála! Hurá! Jen víc (takových vyhraných a rozumných soudů) a větší kapky (kvočnovské, tedy mateřské odvahy)!
P. S.: Neúměrného násilí v nejnovější detektivní literatuře (v tomto případě skandinávské) si všiml i Jan Rejžek, který (ironicky) uvedl: „Čím více mrtvol, tím lépe. V úvodu obykle najde kolemjdoucí vyvražděnou vesnici, případně ve školní tělocvičně pověšené a vykastrované nahé tělíčko, nebo v závěji dětskou hlavičku bez tělíčka či naopak. Neškodí, když končetiny ohlodávají vlci. Také farář, propíchaný vidlemi pod kostelními varhanami potěší…“ LN 16. 2. 2012
