Znějící (tibetská) jeskyně « Vlastimil Marek

Znějící (tibetská) jeskyně

17.1.2012

 Českým internetem obchází lákadlo znějící tibetské jeskyně…Nebyl jsem jistě sám, kdo e-mailem dostal nádherný obrázek nějaké krápníkové jeskyně, a připojený zvukový záznam, který údajně natočila ruská výprava – prý se po dlouhé době rozezněly zpívající tibetské jeskyně. Hm. Jako každá věc to má kladný, ale i poněkud matoucí aspekt. Kladné je to, že se nahrávka okamžitě internetem rozšířila a všichni jsou nadšeni. Stejný e-mail jsem totiž dostal od asi deseti někdejších absolventů mých seminářů… jako by to lidem, po těch letech, co to vykládám, a po třiceti letech, co tyhle zvuky používám, konečně začínalo docházet.

 Na mém blogu je ostatně celá řada článků na toto a podobná témata, jenomže to jsou všechno jen slova – a čtením o koláči se nenajíš (to už je lepší podívat se a vyposlechnout si mou přednášku Hudba jinak na YouTube)… a ani sebepozornějším čtením o zvuku se zpívat a slyšet nenaučíš, a k hudbě sfér nedojdeš (vydal jsem o tom i celou knihu fejetonů pod názvem Co je za hudbou). A tak využívám dotazů a příležitosti, a pokusím se, abych nasměroval a pomohl, naznačit některé důležité souvislosti. Nejprve si tedy to, o čem bude řeč, poslechněte, a pak pozorně čtěte (omlouvám se za náročnost a délku článku… snad si toho v zápalu nadšení ani nevšimnete).

To, že lidé několik minut poslouchají táhlý tajemný zvuk jeskyně, je samo o sobě v pořádku. Málokdo totiž například na vlastní uši zažil, že svůj zvuk má každý prostor. Každý kostel zní (nějak jinak), a když je, tak jako středověká katedrála, dobře a na správném místě postaven, zní, tak jako indická rága, v nějaké lidskému tělu příznivé převládající frekvenci (většinou něco kolem Gis). Ale když zmíním tento údaj, tak spousta lidí doma začne ladit Gis… jenže naše Gis je něco úplně jiného než indické Gis na jaře, nebo indické Gis v létě, nebo v zimě, nebo to Gis převládající – rezonující s tónem planety Země. Když přijdete se super citlivým mikrofonem do nějaké jeskyně, do jakékoholiv prostoru, a „vyhulíte“ citlivost natáčení, vždy natočíte nějaký zvuk… když je prostor dobrý, tak bude ladit s městem (a citlivějšímu zvukaři, nebo tomu, kdo dokáže poslouchat hudbu sfér, to naznačí, jak by se měl naladit a v čem by měl hrát svou rágu…teď mluvím a myslím hypoteticky).

 David Hykes kdysi se svými přáteli alikvotními zpěváky provedl zajímavý pokus – zpívali v evropských katedrálách, ale tak, že vždy v konkrétním městě chodili v soustředných kruzích kolem centra a kolem katedrály, kde se potom sešli, Hykes to odmávl, a všichni začali zpívat: všichni začali ve stejném tónu… protože už se vnitřně naladili na zvuk města a tedy i zvuk katedrály. Ty bývaly svým způsobem jakýmisi akupunkturní body a udržovaly (to se např. nedělo ve Vlašimi, a pomohla až oprava čínské pagody v zámeckém parku) energetické vyzařování města. Když bylo moc energie, tak to „vysršelo“ do nebe, když bylo energie málo, tak ji z oblaků nasálo). Proto jsou také dobré, a jistého času byly téměř módou, zvonkohry (chimes). Náhodné zvuky zvonkoher jsou terapeuticky velmi efektivní, protože tělu a mysli, pořád zahlušenými nezvládnutými vnitřními emocemi a vnějším akustickým smogem, dopřávají náhodné neočekávané a tedy mozkem a jeho programy necenzurované kaskády kovových tónů s dlouhou řadou alikvotů – tedy něco jako jemnou (ne sportovní) akustickou masáž.

 Trochu mi to připomíná první poslechy New Age hudby… a taky masážního drátěného pavouka, kterým si jemně namasírujete hlavovou pokožku a vzdycháte netušeným blahem. Mozek najednou vnímá jinak… to niterné přepnutí pozornosti (jako když se poškrábete když vás někde svědí) přepne vnitřní pozornost a vy si ulevíte. Pozitivní koncem 80. let na tehdy začínajícím boomu new age hudby (vydrželo jí to třicet let) také bylo to, že lidé začali důvěřovat jiné než populární hudbě, a tak jako v současném případě zvuku tibetské jeskyně (a předtím objevu táhlého tajemného zvuku tibetských mís), začali poslouchat zvuk, který není v západním umělém z hlediska kosmických vztahů spíše rozladěném ladění. Naše hudba je totiž, a to ví, nebo je schopen si to málokdo přiznat, málokdo, rozladěná (je to nejen v mých knížkách, článcích a blozích, najděte si).

 Za druhé: jde o poslech nějakých téměř neměnných frekvencí v délce mnohem více než obvyklých tří čtyř minut… co už padesát let trvá průměrná pop písnička v rozhlase či televizi. A za další, dnes už jde o jakousi zvukovou nepředpojatost: je to již neproklínaný (na počátku 90. let min. stol. se v moravských kostelech na vyzvání kněží babičky modlily za našeho pana prezidenta, aby ho ochránily před tím satanem z Tibetu), dnes naopak atraktivní Tibet: posluchači se tak necenzurují předem slovy – to bude Zlo, nebo blbost… Když jsem začínal před dvaceti lety v rozhlase oficiálně pouštět indickou a především tibetskou hudbu, zvláště mručení mnichů, tak si posluchači (a techničky v režii) zacpávali uši. a téměř říkali – na mě to stejně nebude fungovat…zapnuli podvědomě cenzurní program a prostě měli co chtěli –  nefungovalo to na ně.. Poslech zvuku tzv. tibetské jeskyně (se vší tou esoterickou parádou kolem) je tedy pozitivní (rozhodující je přece úmysl)… a zaplať pánbůh za internet a facebook, díky kterým si to lidi přepošlou a poslechnou v masovém měřítku. Jenže, a to je hlavní důvod tohoto mého varování, budou mít velikou tendenci spadnout do pasti náhražky (vlk opičícího se ega se nažere a megaporce cenzurující racionality zůstane celá).

 Teď tedy pomyslně otočím minci a budu varovat před zjednodušením a povrchností: i v případě nepředpojatého a naivního, protože (hudebně a kulturně) nepřipraveného poslechu zvuku tibetské jeskyně je to jako když si člověk přečte knížku o zazenu a řekne si – tak už vím, co je zen. Jako když rodičce lékař píchne umělý oxytocin a vyvolá porod, a ona porodí a nějak to dopadne, ale tělo ženy nezačne produkovat přírodní oxytocin (vůbec se nenastartuje ten původně evolučně daný správný proces, a nebudou fungovat s tím spojené kaskády další hormonální produkce, které způsobí, že porod je hladký, bezpečný, a v tělech matky i dítěte jsou nastartovány všechny další procesy, které zaručí další bezproblémový průběh porodu, odloučení placenty, kojení, šestinedělí atd.).

 Zaprvé, u zvukového záznamu není obrázek tibetské, ale nějaké esteticky (až kýčovitě) dokonalé krasové jeskyně. Za druhé: ten podivně tajemný táhlý zvuk je pouhým zvukovým záznamem konkrétního prostoru… a ten je jiný na jaře, je jiný v létě, jiný když tam vešla parta zvukařů… trochu je také zmršený tím, že nahrávku (kvůli snadnému rozesílání po internetu) převedli do přijatelného zvukového formátu, a taky tím, kde ji lidi poslouchají. Mluvím o tom, že frekvence a vibrace jsou samozřejmě v nějaké té autentické jeskyni v Himáláji úplně jiné. My to slyšíme v docela jiném zvukovém prostředí (sluchátek nebo svého pokoje či počítače), které nám to zase poněkud frekvenčně zcenzuruje, a výsledný zvuk je pak samozřejmě úplně jiný, než byl ten původní v jeskyni.

 Přestože se nahrávka tváří autenticky, autentická rozhodně není. Je to ořezaná počítačově upravená nahrávka ve formátu mp3… asi taková (v tomto případě zvuková) iluze, jako když se člověk dívá na fotky nádherných galaxií, které vypadají tak úchvatně… Jenže tak vesmír nevypadá – hvězdáři (počítačoví odborníci) fotografie „nabarví“ (upraví), aby byly průkazné a zajímavé. Tak jako mikrobioložka v laboratoři musí vzorek tkáně zbarvit, aby bylo vidět případné patologické změny. Takže všechny počítačové simulace, ale i nahrávky v mp3, jsou dobrý sluha, ale zlý pán: jsou pastí… jako když uvěříte, že všechny ty nebesky krásné modelky v módních časopisech jsou i v realitě dokonale souměrné a nemají žádné pihy a mateřské znaménka.

 Právě tak je pastí (a to dobře věděli duchovní mistři všech dob, včetně těch zenových) i slovo samotné, naše (indoevropská) řeč podmětů a přísudků (pro pokročilé: jak se vám líbí věta: Bůh je sloveso?). Když je v popisku nahrávky tibetské jeskyně uvedeno, že tam meditovali mniši, tak si představíme partu vnadných Američanek nebo Češek v trikotech, které v útulných sálech cvičí (ne kvůli duchovnosti, ale vnadným tělům bez celulitidy) power jógu. To je ale úplně něco jiného. Mnich který odejde meditovat do (sensorické deprivace) jeskyně, už má za sebou mnoho let cvičení, je morálně a tělesně čistý, a do jeskyně odchází, aby si ještě zkvalitnil svou meditaci (očistu mysli)… aby byl absolutně sám, aby ho nerušilo nic už ani z tak k tělu a mysli šetrného prostředí kláštera. Navíc v kultuře, která tahle a jiná asketická cvičení provádí celá staletí. O téhle kvalitě a hloubce duchovního cvičení se jakémukoliv Evropanovi či Američanovi ani nesní.

 Ale představme si, že by to nějaký Evropan dokázal – sedl by si do jeskyně, uměl by meditovat, zvykl by si na chlad a hlad: samozřejmě, že se začne proposlouchávat do hlubších úrovní toho, čemu říkáme slyšení: jde jaksi „za“zvuk (ve smyslu kóanu, který jsem dostal od svého mistra: Zvuk hudby je první třída, teprve ne-zvuk hudby je to, o co v duchovnosti jde).  To je to, co dělají náda jógíni (náda znamená v sanskrtu zvuk): proposlouchávají se jaksi dovnitř do sebe, do svého těla. Člověk je hlučný a v mysli neustále jako opička ukecaný tvor, zdroj nesčetně zvuků. David Hykes kdesi zmínil, jak při uvedení  nějaké avantgardní divadelní hry někoho napadlo, že sejme mikrofonem a nahraje a zesílí zvuky těla herců.  Tlukot srdce, burácení střev, krev v žilách, tepnách, vlásečnicích (jogíni se umí proposlouchat do zvuku mozku, když jsem byl malý, tak televizory téměř neslyšitelně hvízdaly, každá jinak, a pak jsem dokázal slyšet  v tichých místnostech elektřinu, tedy zvuk střídavého proudu v drátech ve zdech)… divákům a posluchačům to připadalo velmi avantgardní, ale Hykesovi, který byl právě nedávno na představení skupiny tibetských mnichů, to připadalo jako jejich chrámová a rituální hudba (a taky že ano, tibetská hudba má napodobovat, aby člověka dostala „před“ myšlení, a vytrhla ho ze zlozvyků vnímání, zvuky přírody a člověka).

 Když tedy do jeskyně vejde vymeditovaný a po všech stránkách připravený člověk a proposlouchává se zvuky sama sebe, a nakonec dokáže projít jakoby za veškeré zvuky (a navíc vydrží nekomentovat, nehodnotit, aby tomu prostoru přestal vibračně překážet, aby byl sám tím prostorem), stává se jakýmsi přijímačem, vyladěným na okolní frekvence, a nakonec se s nimi rezonančně sjednotí (tomu se říká koherence, nebo, jak uvedu dále, láska). Lidské tělo je vrozeně dokonalé, ale západní hudba (a společnost) je v tomto ohledu tak škodlivá, že my tohoto stavu (viz i podtitul mé knihy Tajné dějiny hudby: Zvuk a ticho jako stav vědomí) nejsme schopni…

 Opakuji, pokud by náš hypotetický jogín vyladil své tělo a mysl (jako dokonalý hudební nástroj) na zvuk prostoru (jeskyně), začal by s jeskyní,  skálou, krajinou a dobou rezonovat… a to je láska v tom nevyšším duchovním smyslu. Protože tedy a teď, na jedné z nejvyšších úrovní, ti dva (a nejen dva lidé odlišných pohlaví, ale i člověk a to druhé, tedy prostor, kostel, rostlina) spolu bez jakýchkoliv podmínek rezonují… A náš ideální náda jógín a posluchač zvuku tibetských a jiných jeskyní a prostorů se tak možná dostane k tomu, co je za hudbou.

 Mimochodem, proto mohli klasičtí indičtí hudebníci, tedy ti, kteří svou hudbou léčí, a kteří se ladí týden před koncertem (třeba i tím, že se postí, nestýkají se ženami, nečtou noviny, nekoukají na televizi), a nástroj, třeba sítár, mají vyladěný i na roční dobu, a potom ladí opakováním základních tónů té které rágy třeba půl hodiny, nebo je-li třeba, i hodinu, své publikum, a potom teprve začnou hrát a „vyladí“ si celý sál na tu kterou pozitivní emoci (rasu)…tvrdit o nás Evropanech, že jsme hudební barbaři…

 Tohle je účel a výhoda dlouhodobého meditativního pobytu v jeskyni (která pak navíc zní): člověk najednou přestane překážet a vyladí se na prostor, na jeskyni (tak jako se vyladí architekt na kopec, na kterém chce stavět, a dům nepostaví na, ale v kopci, a potom to vyhraje všechny ceny). Jakmile tyhle pro naprostou většinu z nás hypotetické tibetské (a jiné mentální tréninkové) jeskyně opět najdeme i v našich kostelech a krasových jeskyní a koncertních sálech (a ony existují i v našich krajích) a našich rezonujících tělech, pak konečně bude líp.

 Je to otázka hudby sfér. Teď musím odbočit. Každý člověk, ideálně, pokud není poškozen tím co poslouchal a k čemu ho drezírovali odmalička, nebo dominantně humpoláckou kulturou, je schopen slyšet v každém zvuku dokonalou  hudbu. Ať už je to zvuk motoru, nebo skřípění polystyrenu po skle, vše je hudba sfér. Protože v uchu máme 30 000 vláskových buněk a ty jsou vyladěné v kosmicky dané posloupnosti (ne uměle, racionálně vypočtené, jako naše západní hudební stupnice)… Když člověk zaslechne zvuk, tak v uchu slyší ještě hudbu sfér (má tam tibetské jeskyně, má tam alikvoty nabité hučení dávných telegrafních sloupů mého mládí, aktivně vnímané léčivé frekvence šumění listí stromů, nebo vlnek potůčku)…jakmile ale ve sluchových centrech přijme a uvědomí si zvuk, mozek vše zcenzuruje a propustí jen to, co mu dovolili jako dítěti poslouchat, nebo co mu řekli – to ladí, tamto neladí. Když poslouchám zvuk polystyrenu po skle, nebo zaskřípění vidličky po dnu prázdného hrnce, tak si pak automaticky zakryji uši a vykřiknu – to je příšerný zvuk… ale tohle hodnocení udělal program mozku, indoktrinace… původně (ve vláskových buňkách) to přitom byla dokonale s vesmírem ladící a povznášející hudba sfér… tak jako je dokonalá hudba tibetských jeskyní.

 Naznačuji, že zvuk v nich (a z nich) je zajímavý, a i pro nepoučené zrovna tak blahodárný (ač povrchně módní), jako se mi před pětadvaceti lety líbilo, když jsem začal hrát na tzv. tibetské mísy – ten dlouhý frekvenčně bohatý zvuk plný alikvotů a obsahující celou řadu tónů, pro které ani nemáme noty, je léčivý také proto, že je dlouhý. My jsme zvyklí na tři minuty, a potom změna, přičemž aby hudba fungovala měla by znít alespoň 6 – 8 minut, a aby v našich tělech trvale něco, nejlépe nějakou tu harmonizaci tkání, zanechala, musí trvat alespoň dvacet minut. Nebo jinými slovy, jsme zvyklí, že tu dlouhodobou práci na očistě těla a mysli, a jeho přípravě, jaksi ošidíme nějakou technickou vymožeností: v tomto případě dokonalá digitální nahrávka zesílila a zeslyšitelnila něco, co bychom normálně nikdy neslyšeli.

 Nepíšu a neříkám to vše proto, abych případné nadšence od poslechu zvuku tibetských jeskyní odrazoval, to rozhodně ne, ale aby každý, který je vyslechne, vše bral ne jako konečnou metodu (a on zase nemusí nic dělat), ale jen jako další cihličku k nějaké pomyslné stavbě, která snad přemostí materialistické naprogramování přinejmenším k otevřenosti k jinému než materialistickému vnímání reality. Samozřejmě, odtud je jen kousek k tomu, že nebudu rovnou rozčílený, když uslyším slovo meditace nebo jóga, že nebudu říkat, když mi někdo řekne, že vše je radost, láska, že to je blbost, vždyť se podívej kolem sebe na svět. To je ta většina, která uznává jen to, co vidí kolem sebe a nedokáže jít dále, výše, hlouběji (za omezenost mozku a smyslů, jakkoliv původně dokonalých), tak jako ti, kteří na dovolené vejdou do jeskyně a nejsou připraveni… naznačuji, že i poslouchat zvuky tibetských jeskyní je spíše dlouhodobá a celoživotní škola, a tahle nahrávka je dobrá pro první třídu mateřské školky jedné z mnoha možností realizace potenciálů člověka.

 Proč? Zaprvé, začátečník přijde do tibetské jeskyně a uslyší nanejvýš jak kape voda, jak šoupe podrážkami, jak dýchá… neuslyší zvuk sfér a poznání (nirvány, satori), ani kdyby sebevíc chtěl (není připraven, vyladěn, vyčištěn, a tak ani nemůže rezonovat: neví, že neví, neslyší že neslyší). Za druhé, tyhle a podobné harmonizující a člověku tak prospěšné zvuky jsou vždy kaskády mnoha frekvencích zároveň, ale není to symfonie, nejsou tam změny akordů… čili jsou léčivé: člověk (a jeho tělo) má příležitost se zklidnit, usebrat, nemusí řešit milion na sebe navazujících problémů (v tom, zatřetí, vynikají i v  království hudby zvláště naším hudebním školstvím poškození posluchači, tedy ti, kteří hrají z not na hudební nástroje a levohemisférově řeší, jestli to bylo F 7, nebo C mol… ).

 Původním úmyslem tibetského mnicha (třeba při pobytu v jeskyni) je dokonale vypnut racionální levou mozkovou hemisféru: aby absolutně zapomněl i na všechny sútry, co se kdy předtím naučil, na všechny pravidla života v klášteru, na přednášky lamů… aby se sjednotil s jeskyní, přítomností, a tedy s přírodou a světem. Tak jako se někdy v dokonalém akustickém prostředí kostela povede, že vyladěný hráč na tibetskou mísu vyladí následně i v druhé rovině sebe s mísou, a pak, v jakési mystické třetí rovině, vyladí (sjednotí, slovo jóga znamená sjednocení, myšleno těla a duše) sebe s mísou na prostor kostela či katedrály. Mísa najednou vydává nikdy předtím neslyšený zvuk: jinými slovy, každá mísa (a jeskyně) zní potenciálně všemi zvuky světa (tak jako ono legendární indické Óm)… jen se je tam naučit opět znovu slyšet.

 Opakuji, že naše hudební nástroje jsou naladěné podle určitých matematických (lidských, racionálních) pravidel, levou hemisférou vymyšlených zákonitostí. Proto naše hudba, plná emocí a chaosu myslí skladatelů a hudebníků, nefunguje. Neléčí. Dlouho jsem na to čekal, a proto tahle nahrávka je pro mě dokonalá, protože pro mě je to důkaz, že konečně už začalo být tak zle, co se týče toho vnějšího hluku, kterému se říká populární hudba, že lidi začnou přirozeně hledat (tendovat), směřovat k poslouchání tibetských mís, nebo zvonkoher, nebo alespoň manter, které jsou léčivé tím, že se opakují (jsou tam sice slova, ale ta jsou sanskrtská, ale ta jsou pozitivní a opakují se, takže člověk může vypnout levou hemisféru).

 Tato nahrávka je zase jen iluzí, ale kladnou. Ve světě znegativněných a nemocných duší a těl většiny lidí je naprosto v pořádku. Kdyby sem teď ale přišel nějaký tibetský mnich, zcela jistě by se mu nepodařilo ani pomocí zvuku tibetské jeskyně Čechy produchovnět a dotlačit je k pochopení svých iluzí („probudit“ ve smyslu významu slova buddha).

 Nahrávka (z) tibetské jeskyně tedy není nic víc, ale ani nic méně, než dobrá příprava, mateřská školka, nebo první třída školy zvuku. Jestli se k duchovnosti vydám a půjdu jógou, nebo mantrami, nebo se začnu čistit, abych než začnu cvičit ásány nelhal, nepřetvařoval se, nedlužil, nekradl, neznečišťoval planetu a podobně… mohu klidně začít poslechem zpívajících tibetských mís… abych už nikdy nepřestal trpělivě ale vytrvale pracovat na Cestě. Neměl bych ale nikdy zapomenout, že i to je jen prst ukazující na měsíc. Že tahle nahrávka je jen zvukovou iluzí (že tak jako slavný Magrittův obraz dýmky to není tibetská jeskyně, ale nahrávka zvuku nějaké jeskyně), a  dalším důkazem, že vnímáme pokrouceně, a všechno je jinak (a Země není jak vypadá, tedy placatá).. Opakuji, protože úmysl je zde pozitivní, tak to nejen pro začátečníky může fungovat. Jen je pak třeba jít dál,,překročit past věčných začátečníků (a několika prvních lekcí v učebnici cizího jazyka, nebo života) a začít něco se sebou dělat.