Píšu to a vysvětluji v poslední době často, ale stále přicházejí další dotazy. Takže bezdomí, nebo v mém podání bezdomoví, v indické mnišské duchovní tradici znamená, že muž (ale někdy také žena) opustí rodinu, vzdá se všech společenských vazeb a „zřekne“ se (lákadel a pout) světa, aby mohl(a) nastoupit, nebo, jako v mém případu, cizelovat, vylepšovat, Cestu (realizaci duchovních potenciálů). Prvních jednadvacet let člověk roste, pak se ožení (vdá) a dalších jednadvacet let se stará o děti, ale jakmile děti mají děti, může se posledních jednadvacet let života naplno věnovat duchovnu (v Indii to znamená odejít do lesa, džungle, kláštera, vzdát se všeho hmotného).
V tomto ohledu jsem tady v Dolních Měcholupech, v jednom pronajatém pokoji (vše v jednom), coby důchodce a jen příležitostný dědeček, s minimem hmotných statků, v bezdomí už tři roky: jen stále (kvůli studentům a tazatelkám) udržuji (protože přece jen bydlím v Praze) společenské styky. Budu se ale muset vystěhovat (dům již je asi prodán), a vypadá to, že bezdomí najdu v nádherném lesoparku s kruhovým rybníčkem, partou alternativně orientovaných nadšenců a osmi pávy nedaleko Kostelce nad Orlicí.
O důvodech vnějších jsem tu psával hodně hlavně v rubrice „výpisky z četby“. A tak místo dalšího vysvětlování ocituji jen další (typické) výpisky: Spisovatelka Petra Hůlová téhle době říká „éra nové bezmoci“ a v článku v sobotní MF Dnes nazvaném Tma na konci tunelu píše: „Víra v budoucnost jako dálnici ke štěstí od určité doby pomalu ale jistě klesala jako rtuť teploměru dobré nálady, než gatě dobré víry spadly k zemi úplně a lid se rozšuměl, že císař je nahý. Doba, kdy se byť ve smyslu zbožného přání tak nějak dalo věřit stranám, institucím a osobám na zodpovědných místech v Česku definitivně odfrčela na penzi. Bude líp je bublina, která praskla.“
Spisovatel Emil Hakl zase tvrdí, že „se nacházíme v pokročilém stádiu demontáže střední třídy, která jak známo tvoří jádro každé společnosti. Moc a právo přebírají elity. A jak vypadají naše elity, víme. Ekonomická je nedovzdělaná, bezohledná, zkorumpovaná, kšeftácká, zatímco intelektuální sestává z několika bezmocných breptalů…“ Co dělat netuší, protože „tady nikdo pro nikoho nehne prstem, a když, tak dodatečně, nikdy včas, to je jedna z manter české povahy.“
„Naše společnost je nemocná pokřivenými hodnotami a společenskými zhovadilostmi, kdy utrpení dítěte se považuje za menší zločin než okradení státu, a očistec matek s postiženými dětmi za nehodný podpory státu – na rozdíl od golfových areálů. Ano, je to o žebříčku hodnot. Ale kdo ho má nastavovat v zemi, kde si prezident strká v přímém přenosu pero tajně do kapsy, namísto aby si o něj jako hlava státu třeba řekl? Pouze jiné společenské elity, ty skutečné, mohou změnit naše nazírání na svět. Nepochybně je máme, a to, že nejsou vidět, protože nedostávají zasloužený prostor (a samy si o něj neřeknou), je jen dalším důkazem o tom, že naše společnost je nejen nemocná, ale také slepá. Bez nároku na jakoukoli podporu od státu. Dobře nám tak? Ne – je třeba s tím něco dělat. Lépe včasná občanská neposlušnost zorganizovaná chytře v nejbližších volbách, než živelné sociální nepokoje po nich. Ono totiž ty lidi opravdu přestane bavit být pro politiky těmi posledními z posledních“, píše jinde na internetu Jana Hamplová.
Náznak řešení přináší další citát: „Pět procent lidí stačí k tomu, aby stanovilo směr, kterým se celý dav začne ubírat, zbývajících 95 procent je následuje, aniž si uvědomili, o co jde. Profesor Krause a jeho doktorand John Dyer z Univerzity Leeds uskutečnili řadu experimentů, ve kterých dobrovolníci šli po skupinách přes velkou halu. Někteří lidé z dané skupiny dostali pokyny, kudy mají jít. Účastníci nesměli navzájem komunikovat, ani nesměli vědomě ovlivňovat ostatní. Ve všech případech se ukázalo, že ostatní následovali instruované osoby a vytvořili strukturu připomínající zástup, která se sama organizuje (nebo stádo ovcí, pokud vám je toto označení milejší).“
Co chci naznačit? Že i když původní titulek „náznaku řešení“ zněl pesimisticky (95% všech lidí jsou jako zvířata), poselství samo o sobě je naopak velmi optimistické: stačí 5% davu a dokáží jej ovlivnit celý. Mezitím mne totiž přišly navštívit dva mladé páry a přinesly mi to, co mám nejraději: otázky. A tak jsem se rozkecal a byly z toho více jak tři hodiny ne přesvědčování, ale nabízení možností zabývat se ne kritikou a vypočítáváním proč to či ono nefunguje a nejde, ale popisem situací a metod, jak to či ono realizovat bez ohledu na vnější nepříznivé podmínky.
Po víkendu bez připojení (puberťáci ze sousedství mi zase „ukradli“ internet, asi za odměnu za to, že jsem je nechal na podzim pár měsíců stahovat si filmy přes můj router, když se jejich položil, a prozradil jsem jim tak heslo svého wi-fi… tak teď si občas vesele jedou na mé připojení, a dokonce mi jej nějak umí vypnout… a poté, co mi jej vrátili – bez omluvy a poděkování, holt jsou jiná generace) jsem dostal e-mailem adresu jednoho filmu, který je celý na téma nadšenců z celého světa, jenž si, prý bůhví proč, myslí, že jsou ve svých aktivitách izolováni. Přitom jsou jich na celém světě stovky milionů (a film Cultural Creatives, až bude snadněji k vidění a stažení, protože se nejen mně zasekává, anebo dokonce s českými titulky, vřele doporučuji). Skupinky biofarmářů, vynálezců, myslitelů, psychologů nového typu, kteří pomalu ale jistě mění svůj svět (aniž to zaznamenávají masová média), také jistou dobu fungovaly v jakémsi bezdomí… jenže internet je od toho, aby lidi spojoval a aby šířil nejen špatné, ale i dobré zprávy. I vy všichni zatím izolovaní nadšenci čeští a moravští, přes pesimisticko katastrofickou atmosféru českých masových médií nastává čas (vzájemného propojování a) sklizní… dlouhodobých pozitivních strategií.
Nadšení z toho, že nejsem sám (a blázen a nepřítel žen, jak mi podsouvali přátelé a hlavně nepřítelkyně přirozených porodů na seminářích, a v druhé polovině 90. let min. stol. v diskusích k mým článkům na blogu) jsem před dvaceti lety zažíval jen na mezinárodních konferencích transpersonálních psychologů… a v rámci studijního pobytu poblíž městečka Totnes (v Schumacher college na kurzu Ruperta Sheldrakea) v jižní Anglii. Pak nic… až teď tento dokument, ve kterém hned na začátku mluvil nějaký aktivista z městečka Totnes! Bylo přece jasné, že se existence ekologického vzdělání nejvyšší úrovně za ty roky nějak projeví i ve veřejném prostoru toho regionu… už je to tady. I jako recept pro budoucí krize: zatímco to okolo bouří, nadšenec kreativně buduje svůj svět. Už Buckminster Fuller věděl, co americké zelené ženy, že totiž je snadnější a efektivnější vymyslet zákony (pravidla, postupy) nové než pozměnit či renovovat staré.
Účelem bezdomí totiž není pasivně zmizet ze světa… Naopak, tím, že zmizím ze světa společenského, veřejného, ekonomického (abych se mohl soustředit na vnitřní proces očisty těla a hlavně duše), se mohu konečně nerušeně a na 100% připravit na a dokončit realizaci základního poslání existence každého člověka: duchovnost. Kterou pak budu umět předat dalším zájemcům (abych i jim pomohl zbavit se utrpení).
Zatímco v Indii a na Dálném Východě existují kláštery, kam může zájemce o duchovní poznání odejít (do ústraní, do bezdomí), u nás zatím tahle možnost (až na výjimky) neexistuje. A tak musí zájemce buď odejet do cizích zemí, anebo využít vnější ekonomické a ekologické krize, která zcela jistě dříve nebo později přijde (viz i výpisky výše), anebo odejít do bezdomí nějaké té alternativní komunity (odejít do chaty v horách na samotě nedoporučuji, protože západní mysl neumí být sama pozitivně).
Opakuji, ne aby odešel ze světa, ale aby se naučil jak patřit mezi oněch 5 % těch, kteří nasměrovávají nejen dav, ale postupně celou společnost. Třeba se pak překvapeně octne mezi těmi (Cultural) kreativci, kteří byli posledních dvacet let nespokojeni s tím, co se děje kolem nich (a v jejich oboru), ale nevzdali to, a pilně pracovali (v jakémsi společenském a mediálním bezdomí)) na svém poslání…
