Pomůže dospělému muži, který neprošel přechodovým rituálem, a tedy nedospěl, nestal se Mužem, duchovnost, osvícení, zeptal se čtenář, který chtěl téma znovu a podrobněji probrat, a protože se dotkl právě v téhle době velmi významné příčiny neutěšeného stavu světa, pokusím se z několika rovin v jakémsi volném pokračování článku Kde se bere mužství naznačit, v čem tkví (zdánlivá a prozatímní) neřešitelnost problému… ale zároveň i něco o cestách a metodách řešení. Vím, poněkud se opakuji, ale pokud přímé odpovědi vyvolaly jiskření v očích, pokyvování hlavami a další otázky, snad povede k podobným reakcím i korigovaný přepis mého monologu.
Samozřejmě, duchovnost řeší vše (protože ze zakomplexovaných intelektuálů dělá sebejisté, akceschopné, ale přitom soucitné a tolerantní osobnosti). Když to přeženu a zvulgárním, tak duchovnost je v téhle životní hře (Indové jí říkali Líla), především pro muže, jakási nejvyšší karta, eso. Už samotná cesta k duchovnosti řeší 99% všech původních otázek (buddhisté a zenoví mistři to věděli, a trápili své studenty výrokem, že existuje 84 000 problémů, ale když vyřešíš jeden jediný, tak jsi vyřešil všech 84 000. Jakmile je člověk na cestě kultivace své osobnosti, je to neoddělitelně spojené s tréninkem, čili s askezí, s odříkáním (člověk si na počátku odřekne dvě piva navíc, na samotnou žízeň stačí přece jen jedno, a tím pádem už kultivuje sám sebe, aby se z něj nestal opilec, anebo oběť žláz s vnitřní sekrecí). Zrovna tak ten, který neví co se sebou, se svou mužskou identitou, ale kdo zoufale hledá mužství tak, že se opije, aby všem dokázal, že umí pít, nic nevyřeší.
Z druhé strany, když na sobě člověk pracuje, tak i ten, kdo ještě nedospěl, nebo spíše neměl šanci ve 28 či v 35 letech dospět, kdo neprošel iniciačním rituálem dospělosti (protože v téhle společnosti již neexistuje), přece jenom (niterně, evolučně) v sobě něco (nějaké puzení správným směrem) má. Ve chvílích krize (a iniciační rituály jsou vlastně jen nahromaděním krizových situací, které je třeba řešit, nikoliv o nich mudrovat) každý, i městský kluk, většinou jedná správně. (V tomhle jsou lepší ženy, protože ty to mají, také díky propojenosti mozkových hemisfér atd., více po ruce… ale negativní na tom zase je, že jsou snadněji – reklamou, kamarádkami, zblbnutelné. Naprostá většina současných dívek a žen ke své niterné moudrosti bohužel také nikdy nedojde).
Tak jako když člověk vystuduje a je učitel, chirurg, inženýr nebo novinář, ale v zásadě je nedospělý, stále rozčilený a niterně nejistý, když se vydá na cestě duchovnosti, a najde sám sebe, pak může být učitelem, chirurgem, inženýrem, novinářem, a vždy bude špičkovým odborníkem i člověkem. Jinými slovy, duchovně realizovaný člověk (muž) si je niterně jistý, zvládá emoce, kašle na předešlé pochyby, a vyzařuje svou pro ženy neodolatelnou jistotu jaksi bokem, levou rukou. Ano, duchovnost je eso, a osvícení je žolík. Jinými slovy, kdo směřuje k duchovnosti a praktikuje známé, ověřené i moderní metody a postupy (odříkání, tréninku pozornosti, soucitu, kontroly emocí atd.), natrénuje mozek a tělo ke stále lepším výkonům (tak jako skokan do výšky vylepší své výkony stále lepší technikou odrazu a skoku).
Když ve společnosti chybí rituály přechodu, a když navíc zakazovali předposledním dvěma generacím čerstvých otců být u porodu svých dětí (prý je to nehygienické apod.), mělo to a stále má negativní vliv na psychiku dalších a dalších generací mužů, kteří se i tímto prostě nestali muži… Jak pak můžou vychovat své syny k tomu, aby byli muži? Opakuji a zdůrazňuji: to žena dělá muže. Soucitná, poučená, informovaná maminka. Jakmile se kluk v sedmi osmi letech začne stydět mazlit, bude potřebovat mužskou partu, oddíly aikida, v ideálním případě, tak v žádném případě nezakazovat, naopak povzbuzovat, respektovat, protože jeho názory jsou naivní a třeba jsou chybné, ale jsou to jeho názory. Jakmile maminka řekne – jéžiš, ty seš blbej, z tebe nic nebude… podvědomě syna takto negativně (na)programuje na celý život. Mimochodem, i vinou školství například není bezpečné udělat chybu. Jako se potom mohou školáci (ale i školačky) dělat chyby, aby se potom naučili jak chyby nedělat? Přitom už zase přichází schizofrenická doba, tak jako v dobách třeskutého socializmu, kdy platilo kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Takže v tomto světě opačných proklamací a skutečných potřeb (muž je navíc vždy snadno popletený ženskou „logikou“) je, a v nejbližší době i bude, obzvlášť těžké stát se mužem.
Přesto to je možné. Lze naprogramovat sám sebe – jo, budu dělat všechno možné, abych byl mnohotvárný, abych dokázal improvizovat. Budu každý den o kousek lepší. Do osmadvaceti či pětatřiceti let by takový kluk měl dělat (zkusit) všechno, nejen v oddíle kulturistiky nebo aikida, ale i v oblasti morálky a psychiky a duchovnosti. A pokud nevím, co přesně bych chtěl, nejlepší je zkusit všechna možná zaměstnání (nejlépe v cizině), všechny možné věci a neutéct po měsíci (vydržet vždy alespoň tři měsíce, aby nové zkušenosti – změny v mozku – byly hlubinné, trvalé. Potom náhoda přeje připraveným. To je praktická realizace buddhistického hesla „nečekej nic, ale buď připraven na všechno“.
Ještě jedna věc je zásadní: žádného muže nevychová maminka (ani tatínek) k Mužství tím, že ho bude kritizovat. A to je to, o čem jsem již (ženám) psal: že muži to mají těžší. Muž se od osmi let se potřebuje osamostatňovat, jeho ego potřebuje dorůst… emoce už jsou hotovy v sedmi letech, a ve čtrnácti je dospělý sexuálně, už by se mohl rozmnožovat, ale potřeboval by i mentálně dorůst… jenže v naší společnosti je ještě pořád doma, a chodí do školy a maminka s tatínkem ho živí komandují… Pořád ho někdo kritizuje, a když si pak najde holku a je zamilovaný, ukáže se, že má partnerku, která ho napomíná, že si neuklidil ponožky, která mu vyčítá, že nevynesl smetí do popelnice… jako maminka,, které se chtěl útěkem z domova zbavit.
A pro muže, kteří nejsou muži, a jsou maminkami a učitelkami naučeni o sobě myslet v negativních termínech, a berou si to osobně (neumějí prohrávat), jsou ta (pro ženy drobná) napomenutí to nejhorší ponížení, tak jako když mu žena vytírá pod nohama s poznámkou: Zvedni ty hnáty, když už nevytíráš…. To je, pokud muž ještě není skutečným mužem, začátek konce (ztratí uzemnění v bytě, poslední místo, které je jen jeho).
Ženy pak budou rády následovat skutečné muže, protože pochopí, že nejlepší, co pro sebe mohou udělat, je dovolit svým mužům stát se muži… třeba tím, že s nimi pojedou třeba na rok do USA… Tak jako kdysi naši dědečkové neměli potíž být muži, protože jejich ženy neměly potíž je kdykoli kamkoli následovat, když byli jako vojáci, úředníci nebo učitelé přeloženi pracovně na 7 let třeba do Užhorodu. Ženu ani nenapadlo říct – já nejedu, já tady mám kamarádky. A tím pádem manželství vydržela (po dvou letech zamilovanosti nastupuje fáze oxytocinového, partnerského vztahu, budovaného na společných zážitcích)… a on se stal mužem a ona (tím že pečovala o něho, ne o sebe) ženou.
Kruh, o kterém píši, se tady uzavírá: duchovnost je univerzální žolík, který pomůže především mužům… duchovnost vede ke zdravému, nesobeckému sebevědomí, niterné jistotě, rozvoji osobnosti a naplňování potenciálů. A i když cesty mužů a žen k duchovnosti jsou odlišné a neměly by se plést, pomůže mužům stát se skutečnými muži, a ženám i bez příruček psaných muži orgasmicky porodit a stát se skutečnou Ženou, a v archetypu nového manželství si vzájemně pomoci na cestě… k duchovnosti.
P. S.: Podle prvních reakcí to nikdo zatím nepochopil do důsledků: duchovnost řeší vše – nejen mužství či ženství, nejen mír a válku, nejen konzum a lásku…
