Bylo nebylo, protože měla přijet přítelkyně, a na celé čtyři dny (my důchodci jsme nezaznamenali, že pro běžné pracující občany nastává „prodloužený“ víkend, tedy že si lidé berou na pondělí dovolenou, a protože v úterý je státní svátek, 1. máj, mohou na chatách a výletech strávit delší dobu), a protože bylo už konečně nejen slunečno, ale i teplo, a dokonce vál i větrací větřík, Vašek vynesl prádlo ze skříňky a na zábradlí verandy vyvěsil všechny peřiny a deky – aby Martina ucítila, pokud by si nepovšimla, jak všechno hezky voní po sluníčku.
Na Sklenářku dorazili dva návštěvníci z Ostravy (a nedlouho po nich i jejich dva další kamarádi), a protože jsme seděli na oblíbené lavičce, Vašek dolů z patra přinesl namazané chleby a něco upečeného, co přivezla Martina. Ostraváci, kteří plnými doušky dokonale ionizovaného vzduchu přelaďovali z civilizace do místní odpočinkové a výjimečně ozdravné atmosféry těl a myslí, si samozřejmě, jako všichni kuřáci, jejichž čichové buňky (nemluvím o těch mozkových) už dávno odumřely, hned zapálili (čímž, jak asi netuší, ihned ve svém okolí snížili až o 90% obsah těch zdravých, záporných iontů). A povídali a povídali, a Vašek nosil další chleby a skleničky a do nich naléval čaj, a bylo jim spolu, milé kuřácké děti, dobře.
Jenže, jako jiní kuřáci, a také málo pokročilí eko- a spirito- a bio- přívrženci přírodních procesů (jeden hned odchytil klíště ze své nohy a měl, při vší úctě, quasi etický problém s tím, že ho musí zabít), většina z těch co navštěvují Sklenářku už přece jen dokáže myslet „ekologicky“… ale jen na sebe. Nedošlo jim to hlavní poselství (a také metodický fígl, který všechno, od meditace, přes nácvik bdělého vědomí, až po z toho pak téměř automaticky plynoucí dobré skutky a oblíbenost v kolektivu), tedy pozornost k druhým.
Když se dobře osvěžený a najedený „dav“ rozešel, Vašek s nádobím odešel nahoru, a strnul: všechny tak pečlivě vyvěšené a sluníčkem a ozónem navoněné peřiny čpěly cigaretovým kouřem. Uff. Tak moc ho to rozhodilo emočně a zmátlo intelektuálně, že mi letmo sdělil jen něco o popelu v peřinách. Hmm. Měl na mysli známý současný zenový kóan o odklepávání popela na Buddhu. V buddhistickém centru nováček, kuřák, který slyšel mluvit mistra o tom, že jsme všichni stejně dokonalí, a teoreticky vrozeně buddhové, kouřil a přitom ještě odklepával popel na sochu buddhy na oltáři. „Co uděláš“? ptával se mistr noviců, a když odpověděli, že kuřákovi dají pár facek, nebo vytrhnou cigaretu z ruky, namítal: „Ale on měří dva metry a zareaguje agresivně…Co uděláš, abys pomohl jak jemu, tak centru, sošce, a především sobě na duchovní Cestě?“ Jinými slovy: „Jak mu pomůžeš?“
V každém centru, v každé komunitě jde o to, aby se lidé vzájemně netrýznili ani tím, co nevoní, ale naopak, aby si navzájem na své Cestě (k pochopení sebe sama a života vůbec) pomohli. V tomto ohledu to mají kuřáci, zvláště ti kteří kouří od dětství, hóódně těžké, protože jsou jednak závislí (na nikotinu), zadruhé mají, jak jsem naznačil, poškozený mozek (nedochází jim souvislosti), a zatřetí pramálo čichových buněk, takže oni skutečně cigaretový kouř v sobě ani kolem sebe necítí (to my nekuřáci dokážeme zachytit pach těch tisíců chemikálií v cigaretovém dýmu na sto metrů, zvláště tady v čisté přírodě).
Zatímco celý vyspělý svět přestává kouřit a ve Skotsku za pouhý rok, po který nově platí zákaz kouření v restauracích a veřejných prostorách, klesl počet infarktů myokardu o polovinu, nedělejte si s tím starosti, to se vás netýká: u nás statečně kouří stále mladší děti a roste procento kouřících dívek a žen (v roce 2010 na nádor v plicích či průduškách úspěšně zemřelo 1500 Češek, zatímco před čtyřiceti lety jen 400). Pravidelně vás kouří, milé děti, 18% patnáctiletých, a pak 42% studentů (mezi nimi 27% chlapců a 24% dívek!), přičemž 8% studentů kouří více jak 10 cigaret denně. Zatímco v USA už dávno platí, že kouření je zlo, způsobuje ekonomické ztráty, a kuřák je vnímán jako někdo neschopný a hloupý, a v Evropě přestávají kouřit mladí Němci, Švýcaři, Francouzi, Holanďané či Estonci a Řekové, čtyři z deseti českých dětí pyšně kouří. V čem jiném budeme brzy první na světě? Zvláště tady platí Darwinův paradox: čím víc vás bude kouřit, tím méně potentní budou kluci, a tím méně často budou dívky schopny počít, případně přečkat těhotenství, a tím komplikovaněji budou rodit: tím dřív vymřeme. Ale tím se, milé děti, nemusíte zabývat, to prostě nedokážete pochopit (protože třeba dědeček kouřil), jen si užívejte naivního dětství a mládí…
Naznačuji, že „problém“ odklepávání popela na sošku buddhy (a symbolický oltář a buddhistické ideály a pravidla) je řešitelný jen v mysli toho, kdo nekouří a ony ideály vyznává: kuřák už není schopen vnímat a dokonce pochopit důsledky své závislosti. On samozřejmě ví, že kouření není zdravé a správné, ale schovává to za suverenitu, s jakou (třeba jen symbolicky, v podobě kouře v peřinách) „odklepává popel“ na Buddhy (protože, ano, všichni lidé jsou vrozeně Buddhové).
A tak jsem se to večer kuřákům pokusil naznačit, ale z automatické a okamžité odpovědi (to není problém) jsem pochopil, že nepochopili. Oni netuší, že jste, milé kouřící děti, od traumatického porodu, přes autoritářskou výchovu a pokrytecké (ne)vzdělání, poškozené, a škodíte si dále i tím, že k uvolnění potřebujete nikotin. Skutečného uvolnění těla a mysli ale už nikdy nebudete schopni. Je to bludný kruh: již necítící kuřák se nedokáže vcítit do přirozených potřeb jiných (třeba Vaška, který má na zábradlí vyvěšené a vyvětrané peřiny), a pak se musí uvolnit nikotinem (nebo jinou drogou). No a co? „Když kouření je tak sexy…“ říkají školačky.
Pávům, hlavně těm dvěma dominantním samcům, kteří bez ohledu na to, jestli jsou samičky v dohledu nebo ne, vyřvávají své exotické a stodecibelové vychloubačné nároky na území, a vzájemně se trumfují v rozprostírání dokonale barevného, a občas navíc chřestivého ocasu, nelze vysvětlit, že by, zvláště v noci, měli být zticha (stejně je samičky neposlouchají a poslušně spí). Dětským a jiným kuřákům, kteří si přečtou tenhle blog, to také, ani po kouskách, nedojde, a tedy nepomůže. Protože jeden z dalších důsledků kouření je neschopnost myslet v souvislostech a komunikovat s jinými, především s nekuřáky (ať už v rodinách, stranách nebo napříč nejen politickým spektrem). Jste úspěšné, milé kouřící děti, koalice padají, přeběhlice vítězí a stát nefunguje.
Zatímco peřiny se dají znovu vyvětrat (a místnost po kuřákovi se omyje a vymaluje), odklepávání popela nevšímavosti na těla a především mysli bližních, zvláště pokud spolu žijí v nějaké té komunitě, má dlouhodobě negativní a celkovou atmosféru zbytečně narušující důsledky. Jiné zásadní buddhistické pravidlo totiž zní „nezanechávej (za sebou) stopy“. A když, tak jen ty pozitivní: někomu tajně vypleju zahrádku, nebo upravím svah u domku, v němž jsem dočasně v podnájmu, přestože to vlastně, stejně jako kompost před stěhováním, dělám pro někoho, koho ne(po)znám.
Kuřáci si naštěstí vůbec nedokáží představit, jak hluboké stopy zanechá takové jedno (z hlediska nekuřáka a navíc buddhisty začátečnické, ve své podstatě ale arogantní a necitelné) odklepnutí popela na buddhu… natož když Vaškovi, který je pohostí, za to nakouří vyvětrané peřiny. A tak jako vy, milé kouřící děti, stopy rádi a stále častěji, protože nevšímavěji, zanechávají…
Nebo že by si to teď, po druhém či třetím pozorném přečtení této pohádky, už alespoň představit dokázali…? Nikdo po nich nevyžaduje, aby přestali kouřit: jen kdyby byli trošku ohleduplnější. Jen kdyby nekouřili při meditaci, ale meditovali při kouření… A pak by, kouzlo, a zvonec a konec, postupně pochopili, získali motivaci, a nakuřovat Vaškům peřiny by nakonec přestali.
